Po líbánkách – hořká pravda a nový začátek

Dobré zprávy

Po líbánkách — hořká pravda a nový začátek

Věra a Martin se právě vrátili z líbánek, které strávili v krásném Chorvatsku. Věra se pohodlně usadila na gauči a zavolala směrem koupelny:

„Na co se díváme?“

„Nevím, vyber si sama!“ ozval se manželův hlas.

Věra zapnula jeho notebook a bezmyšlenkovitě pohlédla na nerozbalené kufry v chodbě. „To vyřídím zítra,“ zamumlala a odvrátila zrak — v tu chvíli se ozval systémový zvuk. Na obrazovce se objevila zpráva. Klikla na ikonu — a jako by ji projelo elektřou.

„Chybíš mi, miláčku,“ psala nějaká neznámá Marcela.

„Nebuď smutná, brzy se vrátím,“ odpověděl jí Martin.

Datum zprávy — osmého srpna. Den před jejich návratem domů. Věra otevřela konverzaci a se zatajeným dechem začala číst: „Marcelo, ten večer byl kouzelný…“ „Přijdeš dnes?“ „Ano, zlatíčko, strašně mi chybíš…“

Rychle notebook zavřela. O pár vteřin později vyšel Martin z koupelny:

„Tak co, našla sis film? Nějakou komedii?“

„Ach ano… komedie právě začíná,“ řekla Věra chladně. „Kdo je Marcela?“

Ztuhl.

„Jaká Marcela? Já žádnou Marcelu neznám!“

„Vážně? Tak se na to podívej!“ Hodila mu notebook na klín. „Právě jsme se vrátili z dovolené a ty už sis stihl zařídit milenku?!“

„Počkej… To nic neznamená. Na večírku jsem pil, ona se na mě nalepila… Byla to chyba! Miluju tě!“

„Chyba? Chyba byla vzít si tě!“ Věra vyběhla z bytu a práskla za sebou dveřmi.

V taxíku mlčky hleděla z okna, po tvářích jí stékaly slzy. „To se mi vážně děje?…“

Před rodinným domem ji přivítala matka:

„Holčičko, co se stalo?“

„Rozvádím se. Nebudu žít se zrádcem!“

„Pomaloučku, zlatíčko… pojď dál, popovídáme si, uklidni se…“

Uteklo pár dní. Matka ji přesvědčovala, aby zůstala:

„Proč bys platila za nájem? Bydli s námi, jak dlouho chceš.“

„Mami, je mi třicet. Potřebuji svůj prostor.“

Dva dny hledala byt. Včera podala žádost o rozvod. Martin ještě zkoušel něco vysvětlovat, volal, posílal květiny — marně.

Za měsíc už Věra bydlela v novém. Poslední dva týdny — ani slza. Ponořila se do práce, aby nemusela myslet. Ale o víkendech to bylo těžké: samota na ni padala jako tíha.

Jednoho večera seděla před televizí a bezmyšlenkovitě přepínala programy. Zmrzlina, džem a naprostá apatie. Pak — neočekávané rozhodnutí.

„Kolik ještě budeš sedět v těch čtyřech zdech?“ řekla si Věra a vyšla ven.

V parku bylo teplo a ticho. Světlo lamp, stíny stromů, zamilované dvojice… Ale brzy se začalo stmívat. Věra se obrátila k domovu, jenže zjistila, že zabloudila.

Za ní se ozvaly kroky. Zrychlila.

„Slečno, promiňte…“ ozval se hlas.

Rozběhla se, ale zakopla. Vtom ji něčí ruce zvedly ze země.

„Jste v pořádku? Nebojte se, nechtěl jsem vás vylekat. Jsem Tomáš.“

Udělal pár kroků zpět, ukázal prázdné kapsy a dodal:

„Bydlím kousek odsud. Viděl jsem, jak kroužíte po stezkách…“

Věra byla pořád napjatá, ale jeho hlas, vlídný pohled a upřímný úsměv trochu rozpustily led v jejím nitru.

„Jen nemůžu najít cestu ven,“ přiznala nesměle.

„Dovolíte, abych vás doprovodil?“

Procházka uběhla jako voda. Tomáš žertoval, vyprávěl příběhy, ona se smála… Před domem zpomalili.

„Na shledanou, Věro.“

„Na shledanou, Tomáši…“ s nádechem smutku.

„Mohu počkat, než vejdete? Abychom nemuseli zase bloudit,“ zažertoval.

Nazítří, stále pod dojmem, šla Věra pro kávu. A vtom… přímo ve dveřích vedlejšího bytu stál Tomáš se dvěma šálky v rukou.

„Probudila ses, spáčko? Už tě čekám! Půjdeme na kávu?“

„Ty? Co tu děláš?“

„Bydlím. Jsme sousedé už dva týdny. Párkrát jsem tě viděl, ale nenaskytla se příležitost promluvit.“

Zmateně se na něj podívala. Usmál se:

„Tak co, dáš si se mnou kávu?“

„Nevím…“

„A co když mám sušenky?“

„Tak možná…“

Zazvonil telefon:

„Ano, mami, ne, nerozmyslela jsem si. Zůstávám tady. Je mi tu… dobře.“

A Věra poprvé po dlouhé době cítila teplo. Tentokrát skutečné.

Rate article
Add a comment