Po sladkém měsíci — hořká pravda a nový začátek
Věrka a Tomáš se právě vrátili z líbánek, které strávili v prosluněné Chorvatsku. Usadila se pohodlně na pohovce a zavolala směrem koupelny:
„Na co se budeme dívat?“
„Nevím, ty si vyber!“ ozval se manžel.
Věrka zapnula jeho notebook a letmo pohlédla na nerozbalené kufry v předsíni. „Zítra to udělám,“ zamumlala, odvrátila pohled — a v tom se ozval systémový zvuk. Na obrazovce se objevila zpráva. Klikla na ikonu — a jako by ji projel elektrický šok.
„Chybíš mi, miláčku,“ psala neznámá Markétka.
„Nebuď smutná, brzy se vrátím,“ odpověděl jí Tomáš.
Datum zprávy — osmý srpen. Den před jejich návratem domů. Věrka otevřela konverzaci a s dechem v těle začala číst: „Markétko, ten večer byl kouzelný…“ „Přijedeš dnes?“ „Ano, zlatíčko, tak jsem se po tobě stýskal…“
Rychle zavřela notebook. O pár vteřin později vyšel Tomáš z koupelny:
„Tak co, vybrala sis film? Třeba komedii?“
„Ach ano… komedie právě začíná,“ pronesla Věrka ledově. „Kdo je Markétka?“
Ztuhl.
„Jaká Markétka?… Já žádnou Markétku neznám!“
„Vážně? Tak se na to podívej!“ a hodila mu notebook do klína. „Právě jsme se vrátili z dovolené a ty už jsi stihl běhat s milenkou?!“
„Počkej… Nic to neznamená. Na firemním večírku jsme pili, ona se na mě nalepila… Je to omyl! Miluju tě!“
„Omyl? Omyl je vzít si tě!“ Věrka vyběhla z bytu a práskla za sebou dveřmi.
V taxíku mlčky hleděla z okna, po tvářích jí stékaly slzy. „Opravdu se mi tohle děje?…“
Před rodičovským domem ji přivítala matka:
„Holčičko, co se stalo?“
„Podávám na rozvod. Nebudu žít se zrádcem!“
„Tiše, drahá… pojď dál, promluvíme si, uklidni se…“
Uběhl týden. Matka ji přemlouvala, aby zůstala:
„Proč bys měla platit za nájem? Zůstaň s námi, jak dlouho chceš.“
„Mami, je mi třicet. Potřebuju svůj prostor.“
Dva dny hledala byt. Včera podala žádost o rozvod. Tomáš se ještě snažil něco vysvětlit, volal, posílal květiny — marně.
Za měsíc už Věrka bydlela v novém bytě. Poslední dva týdny — ani slza. Ponořila se do práce, aby nemyslela. Ale o víkendech to bylo těžké: samota na ni dopadala s novou silou.
Jednoho večera seděla před televizí, bezmyšlenkovitě přepínala programy. Zmrzlina, džem a naprostá apatie. Pak — nečekané rozhodnutí.
„Jak dlouho ještě můžu sedět ve čtyřech stěnách?“ řekla si Věrka a vyšla ven.
V parku bylo teplo a ticho. Světlo lamp, stíny stromů, zamilované dvojice… Ale brzy se začalo stmívat. Věrka se vydala zpět, ale zjistila, že zabloudila.
Za ní se ozvaly kroky. Zrychlila.
„Slečno, promiňte…“ dolehl k ní hlas.
Rozběhla se, ale zakopla. A v tu chvíli ji něčí ruce zvedly ze země.
„Jste v pořádku? Nebojte se, nechtěl jsem vás vylekat. Já jsem Standa.“
Ustoupil o pár kroků, ukázal prázdné kapsy a dodal:
„Bydlím nedaleko. Viděl jsem, jak kroužíte po alejích…“
Věrka byla stále napjatá, ale jeho hlas, laskavý pohled a upřímný úsměv trochu rozpustili led v jejím srdci.
„Jen nemůžu najít cestu ven,“ odpověděla zmateně.
„Dovolíte, abych vás doprovodil?“
Procházka uběhla jako voda. Standa žertoval, vyprávěl příběhy, ona se smála… Před vchodem zpomalili.
„Na shledanou, Věrko.“
„Na shledanou, Stando…“ s nádechem smutku.
„Můžu počkat, než vejdete? Abyste zase nezabloudila,“ zažertoval.
Následující den šla Věrka, stále pod dojmem, pro kávu. A v tom… přímo ve dveřích vedlejšího bytu se objevil Standa se dvěma hrnky v rukou.
„Probudila ses, ospalku? Už čekám od rána! Půjdeme na kávu?“
„Ty? Co tady děláš?“
„Bydlím. Jsme sousedé už dva týdny. Párkrát jsem tě viděl, ale vždycky to nějak nevyšlo.“
Znejistěla. Usmál se:
„Tak co, přijdeš na kávu?“
„Nevím…“
„A co když mám sušenky?“
„Tak možná…“
Zazvonil telefon:
„Ano, mami, ne, nerozmyslela jsem si. Zůstávám tady. Líbí se mi tu.“
A Věrka poprvé po dlouhé době pocítila teplo. Tentokrát opravdové.