Deset dní poté: Dům ztichl
Jarmila, když se vrátila z práce do jejich malého bytu v Brně, ztuhla na prahu. Něco nebylo v pořádku. Prošla pokoji a srdce se jí svíralo bolestí: zmizely manželovy věci — letní oblečení, holicí strojek, zubní kartáček. Stála uprostřed ložnice a cítila, jak jí slzy pálí oči. Udělal to. Odešel, opustil ji, aniž by řekl jediné slovo.
Ještě před pár měsíci snili s Jaroslavem o dovolené. Trval na zahraničním letovisku a Jarmila, plná nadšení, ho podpořila. Už se viděla na teplém pobřeží, jak kráčí po zlatém písku za šumu vln. Dohodli se, že každý si koupí zájezd ze svých peněz — v jejich rodině byl rozpočet vždy oddělený. Jarmila si na to zvykla, i když jí to občas bylo líto.
Ale nedávno utratila všechny úspory za operaci. Jaroslav o tom věděl, a přesto se zeptal, kde vezme peníze na dovolenou. Jeho slova do ní řezala jako nůž. Jarmila, potlačujíc hrdost, ho poprosila, aby jí chybějící částku půjčil. Slíbila, že vše vrátí po letní prémii v práci. Jen pokrčil rameny a zabořil se do notebooku, zamumlal něco neurčitého.
Jaroslav měl železné pravidlo: nikomu nepůjčovat. Ale copak není jeho manželka? Copak pro ni nestojí za to porušit hloupé zásady? V normálních rodinách takové otázky nevznikají, ale u nich… Jarmile občas nezbývalo než žebrat u manžela i na jídlo. Ano, stávalo se to. Cítila se ponížená, ale stále doufala, že se změní.
Zkoušela s ním mluvit, prosila o pomoc s financemi, ale Jaroslav mlčel. Opakoval, že dovolená platí, ale jeho slova zněla dutě. Jarmila čekala, plánovala, a pak přišel jeho volný týden. A odjel. Sám. Bez ní.
Když Jarmila pochopila, že manžel utekl na dovolenou sám, aniž by řekl slovo, její svět se zhroutil. Nejen že odjel — zradil ji, vybral si své peníze a pohodlí místo jejich rodiny. Vztek a bolest ji dusily, slzy jí tekly po tváři, zatímco seděla ve vydýchaném bytě, kde všechno připomínalo jeho. Zavolala matce a, dusíc se pláčem, jí všechno pověděla.
„Jak to mohl udělat, Jarmilko?“ hlas matky se třásl rozhořčením. „U nás s otcem tohle nikdy nebylo, všechno jsme dělili napůl. Přijeď ke mně, holka. Co tu sama mezi čtyřmi stěnami?“
Jarmila souhlasila. Nemohla zůstat v bytě prosáklém zradou. Sbalila si věci a odjela k matce na venkov. Tam, mezi známými zdmi, poprvé po dlouhé době cítila teplo. Za pár dní její bratr Václav s manželkou oznámili, že jedou k moři. Švagrová, když viděla její smutek, navrhla:
„Jarmilo, pojeď s námi! Přestaň se trápit!“
Jarmilu to dojalo až k slzám. Tato slova, tak prostá a upřímná, jí ukázala, jak cizí jí manžel byl. Jaroslav ji nikdy nevážil, nebyl ochoten obětovat nic pro jejich společnou budoucnost. Žil pro sebe, a ona celou tu dobu klamala sama sebe, věříc v jejich lásku.
U moře se Jarmila konečně nadechla plnými doušky. Smála se s neteřemi a synovci, procházela se po pláži a bolest v srdci pomalu ustupovala. Věděla: zpátky cesta nevede. Jaroslav ukázal, kdo doopravdy je, a ona už nechtěla být jeho stínem. Po návratu k matce se rozhodla. Sebrala své věci a na kuchyňský stůl nechala vzkaz:
„Odcházím. Věci jsem si vzala. Čekám na rozvod. Snad sis odpočinul.“
O deset dní později se Jaroslav vrátil do Brna. Stál před dveřmi jejich bytu a zmateně hrabal v kapsách — klíče, jak naschvál, zmizely. Sousedka se slitovala a půjčila mu náhradní. Vešel dovnitř, ale uvítalo ho tíživé ticho. Jarmila tam nebyla. Na stole ležel vzkaz a každé slovo v něm bolelo jako rána.
Jaroslav se zhroutil na židli, svíraje papír v třesoucích se rukou. Uvědomil si, co provedl, ale bylo příliš pozdě. Jarmila, o které si myslel, že je jeho stínem, odešla a zanechala za sebou prázdnotu. Vybrala si sebe, a on věděl: už ji nikdy nedostane zpět.