Po čtyřech měsících psaní jsem nakonec souhlasila, že se setkám s padesátidvouletým Milanem a hned na začátku rozhovoru přišlo pět výhrad.
Říkává se, že očekávání bývá sladší než samotný zážitek. V mém případě se to naprosto potvrdilo čekání na první rande se Milanem se natáhlo skoro na čtyři měsíce a připomínalo takové malé internetové seriály s každodenními epizodami.
Za tu dobu jsem poznala Milanovy chutě do detailů, zapamatovala si jména jeho kamarádů ze základky, a postupně jsem si zvykla na jeho podivnou zvyk klást za každé dobré ráno tři tečky.
Je mi čtyřicet pět věk, kdy jdete na schůzku už bez motýlů v břiše, zato s lehce ironickým zájmem a zvídavostí. Tak se pojďme podívat, jaký exemplář mě čeká tentokrát, pomyslela jsem si u zrcadla, když jsem se chystala ven.
Vždycky jsem byla z těch žen, které dokáží jednoduchý kašmírový svetr nosit s takovou elegancí, že je z něj slavnostní plášť, a mají dost sebeironie na to, aby se nikdy necítily trapně.
Milan, kterému nedávno bylo dvaapadesát, působil v konverzaci seriózně a rozvážně, měl jemný smysl pro humor a hlavně, byl na první pohled spolehlivý.
V našem věku, Klára, psal mi večer, už nehledáme ohňostroje, ale teplo. Chceme být s někým, kdo rozumí i mlčenlivě.
Bez slov, tak bez slov, smála jsem se v duchu, když jsem si zvýrazňovala řasy. Hlavní, aby ty slova, co nakonec padnou, nevyvolaly akutní potřebu odejít.
Domluvili jsme se na setkání v malém, útulném kavárně v centru Prahy s tlumeným světlem a vůní skořice. Dorazila jsem přesně upravená, sebevědomá, naladěná na příjemný večer. Vypadala jsem opravdu dobře.
Milan přišel asi o pět minut později. Ve skutečnosti byl o něco nižší než na svých profilových fotkách a jeho pohled značil, že právě našel chybu v účetní závěrce.
Posadil se naproti, krátce se usmál a pozdravil.
Ani slůvko komplimentu, ani vřelé rád tě poznávám.
Milan mě důkladně prohlédl, jako by prováděl kontrolu kvality. Pak navrhl objednat kávu s dezertem to jsme si rychle odsouhlasili.
Kláro, začal tónem zástupce ředitelky před pedagogickou radou, dlouho jsem analyzoval naši komunikaci. Skoro čtyři měsíce. A teď, když tě vidím osobně, považuju za nutné hned na začátku vyjasnit zásadní věci. Mám k tobě pět výhrad.
Uvnitř mě něco cinklo obvykle je to zvuk rozpraskané nálady. Opřela jsem si bradu o ruku a přikývla.
Pět výhrad? To zní zajímavě. Poslouchám.
Milan nepochopil ironii a zvedl první prst.
Na jedné fotce, kde máš modré šaty, vypadá tvoje postava jinak. Teď vidím, že jsi výraznější. To může mužům zamotat hlavu. V našem věku by žena měla být upřímnější.
V duchu jsem se smála. Výraznější pokrok. Díky, že to není monumentální.
Druhá výhrada: rychlost odpovědí
Někdy odpovídáš moc pomalu. Například před třemi týdny jsem psal v 14:15, a odpověděla jsi až v 16:40. Muži neradi čekají. Je to projev neúcty.
Asi jsem tehdy byla v práci, začala jsem vysvětlovat, ale Milan už ukazoval další prst.
Třetí výhrada: místo setkání
Proč jsme tady? To je moc noblesní podnik. Navrhoval jsem něco jednoduššího. Volba tohoto místa ukazuje tvůj vztah k okázalé spotřebě.
Podívala jsem se na svůj latte a chvilku měla chuť ho Milanovi chrstnout na košili. Ale zvědavost zvítězila.
Proč ty šaty? Šli jsme jen na kávu. Jsou moc výrazné na den i šperky jsou navíc. Žena by měla upoutat hloubkou, ne třpytem. V mém věku hledám obsah, ne výkladní skříň.
Pátá výhrada: samostatnost
Místo jsi vybrala sama, často říkáš sama. Nedáváš muži prostor být mužem. Potřebuji ženu, která raduje se z rady, ne ze samostatnosti. Jestli budeme spolu, budeš muset své chování změnit.
Dokončil a zkřížil ruce na hrudi, čekal, jestli budu děkovat nebo se omlouvat za upřímnost.
Dívala jsem se na něj a najednou mi bylo jasné: čtyři měsíce psaní byl jen pohodlný převlek pro puntičkáře a manipulátora, který nehledá teplo, ale dobře tvarovanou kulisu pro vlastní ego.
Víš, Milane, řekla jsem klidně, téměř něžně, i já jsem analyzovala. A stačilo mi pět minut, abych si udělala jasno.
A k jakému závěru? zamračil se Milan.
Jsi unikát. Přijel jsi přes půl Prahy, abys prvnímu setkání s ženou vystavil účet za její vkus, vzhled a osobitost. To je opravdu nejvyšší level sebevědomí.
Milan se zamračil.
Jen jsem upřímný.
Ne, Milane, zavrtěla jsem hlavou. Není to upřímnost. Jen nešťastnost, která se snaží měřit svět pokřiveným metrem. Nelíbí se ti moje fotografie? Zajdi do galerie tam se exponáty nemění. Odpovídám pomalu? Pořiď si tamagoči. Šaty ti nesedí? Oblékla jsem je pro sebe, ne pro tebe.
Vstala jsem, narovnala kabelku a podívala se mu přímo do očí.
A na závěr: pokud tě slovo sama ničí, není to vztah, co potřebuješ, ale rekonvalescenci. V pětačtyřiceti si vážím svého času natolik, že ho nebudu věnovat člověku, který začíná nové seznámení revizí mých nedostatků.
Kam jdeš? Kávu? zamumlal Milan.
Kávu si dopiješ sám. Aspoň něco ušetříš. A na rozloučenou rada: jestli chceš, aby ti někdo obdivně koukal do úst, zajdi k zubaři.
Doma jsem jako první věc zablokovala Milana ve všech aplikacích. V mém věku je útulno nejen pléd a ticho, ale i mobil bez lidí, kteří mě chtějí vmáčknout do jejich zkreslené představy.
A co si vlastně myslím? Byl to nepovedený flirt, nebo pečlivě nacvičené představení? Má vůbec cenu pokračovat v konverzaci, když vám hned na začátku někdo vyčíslí, co se mu nelíbí na tom, jaká jste?