Po čtyřech měsících psaní přes internet jsem souhlasila se schůzkou s padesátidvouletým nápadníkem zahájil rozhovor pěti výtkami
Říká se, že očekávání je někdy sladší než samotný svátek. V příběhu Viktorie se tohle čekání protáhlo téměř na čtyři měsíce a změnilo se v jakýsi online seriál s pravidelnými denními epizodami.
Za tu dobu poznala vkus Pavla do posledního detailu, pamatovala si jména jeho kamarádů ze základky a už ji ani nepřekvapovalo, že do každého dobré ráno vždy přidal tři tečky.
Viktorii bylo pětačtyřicet přesně ten věk, kdy jdete na rande už bez třesu v kolenou, ale s ironickou zvědavostí badatelky. Tak se podíváme, co za exemplář to bude tentokrát, pomyslela si při přípravách.
Patřila k těm ženám, které dokáží vzít obyčejný kašmírový svetr a nosit ho s noblesou slavnostní róby, a vlastní sebeironií dokážou rozbít každou trapnou situaci.
Pavel, kterému nedávno bylo dvaapadesát, na chatu působil jako člověk vážný, rozvážný, lehce ironický a což bylo zvlášť sympatické spolehlivý.
V našem věku, Viktorie, psal jí často večer, už nehledáme ohňostroje, ale teplo. Chci být s ženou, která mi rozumí i beze slov.
Beze slov tak beze slov, smála se Viktorie pro sebe, když si líčila řasy. Hlavně aby ta slova, která přece jen padnou, nevyvolala chuť okamžitě odejít.
Schůzku si domluvili v malebné kavárně v centru Prahy, s tlumeným světlem a vůní skořice. Viktorie přišla na čas elegantní, vyrovnaná a připravená prožít příjemný večer. Vypadala bezchybně.
Pavel dorazil o pět minut později. Ve skutečnosti byl o něco menší než na fotkách a tvářil se, jako by právě objevil zásadní chybu v účetnictví.
Posadil se naproti, krátce se pousmál a pozdravil.
Žádný kompliment, žádné vřelé jsem rád, že tě vidím.
Pavel si ji detailně prohlédl, jako by prováděl kontrolu podniku. Pak navrhl objednat kávu s dezertem na tom se shodli.
Viktorie, spustil tónem zástupce ředitele před pedagogickou radou, dlouho jsem analyzoval naši komunikaci. Téměř čtyři měsíce. A když tě teď vidím naživo, musím ti hned na začátku říct pár důležitých věcí. Mám na tebe pět připomínek.
Uvnitř ní něco nenápadně cinklo obvykle tohle značí zlom nálady. Viktorie si podepřela bradu a kývla.
Pět připomínek? To zní zajímavě. Jsem jedno velké ucho.
Pavel nepostřehl ironii a ukázal první prst.
Připomínka první: fotografie
Na jedné fotce, kde máš to modré šaty, vypadá tvoje postava trochu jinak. Teď vidím, že jsi výraznější. To může být pro muže matoucí. V našem věku by žena měla být upřímnější.
Viktorie si v duchu oddechla: Výraznější, ještě že ne monumentální pokrok.
Připomínka druhá: rychlost odpovědí
Někdy odpovídáš až moc pomalu. Například před třemi týdny jsem ti psal ve 14:15 a odpověděla jsi až v 16:40. Muži nemají rádi čekání. To je projev neúcty.
To jsem asi byla na poradě, začala vysvětlovat, ale Pavel už ukazoval další prst.
Připomínka třetí: místo schůzky
Proč jsme tady? Tahle kavárna je moc nóbl. Navrhoval jsem něco prostšího. Takový výběr ukazuje tvoji sklon k okázalému utrácení.
Viktorie pohlédla na latte a na okamžik zatoužila mu ho vylít na hlavu. Zvědavost však nakonec zvítězila.
Připomínka čtvrtá: vzhled
Proč to šaty? Přišli jsme jen na kávu. Je to příliš okázalé na denní dobu. I ty šperky jsou zbytečné. Žena má zaujmout hloubkou, ne leskem. V mém věku hledám obsah, ne výkladní skříň.
Připomínka pátá: samostatnost
Ty sis sama vybrala restauraci, často říkáš sama. Nedáváš muži prostor, aby se mohl cítit jako muž. Potřebuji ženu, která se nebojí požádat o radu, ne ukazovat svoji nezávislost. Pokud budeme spolu, budeš muset svoje chování přehodnotit.
Dokončil a zkřížil paže na prsou, zjevně čekal dojetí nebo poděkování za svou upřímnost.
Viktorie se na něj mlčky podívala, a najednou jí bylo jasné: čtyři měsíce zpráv byly jen přívětivou fasádou pro puntičkářského manipulátora. Hledal ne teplo, ale pohodlný objekt pro své ego.
Víš, Pavle, řekla tiše, téměř něžně, také jsem si něco analyzovala. A mně stačilo pět minut, abych měla jasno.
A k jakému závěru jsi došla? přimhouřil oči.
Jsi unikát. Přijel jsi přes celou Prahu, abys ženě, kterou vidíš poprvé, spočítal její vkus, vzhled i to, že je svá. To je skutečný výkon.
Pavel se zamračil:
Jen jsem upřímný.
Ne, nejsi, zavrtěla hlavou Viktorie. Jen jsi nešťastný a snažíš se měřit svět vlastní pokřivenou mírou. Vadí ti moje fotky? Zajdi do galerie tam se exponáty nemění. Vadí ti má pomalá odpověď? Kup si tamagoči. Nelíbí se ti šaty? Nenavlékla jsem je kvůli tobě, ale pro sebe.
Vstala, spravila si kabelku a podívala se na něj klidně:
A nakonec pokud se tvé ego hroutí ze slova sama, nepotřebuješ románek, ale terapii. V pětačtyřiceti si příliš vážím svého času, abych ho plýtvala na člověka, který začíná seznámení inventurou mých údajných nedostatků.
Kam jdeš? A káva? zamumlal Pavel.
Kávu si dopiješ sám. Aspoň ušetříš. A mám pro tebe ještě jeden tip: chceš, aby ti lidi koukali do pusy? Objednej si ke stomatologovi.
Doma Viktorie Pavla hned zablokovala ve všech aplikacích. V jejím věku je pohoda nejen pléd a ticho, ale i telefon bez lidí, kteří vás chtějí vměstnat do svého skřiveného světa.
A co myslíte vy: byl to jen nepovedený flirt, nebo dobře nacvičené představení? A má smysl pokračovat v komunikaci, když vám někdo hned na začátku vystavuje účet za to, kým jste?