V naší rodině byly dvě dcery: já a Lucie. Bylo ale jasné, že Lucie měla největší místo v srdcích našich rodičů ani se to nesnažili skrývat. Tahle upřednostňování začalo už v jejím raném dětství. Lucie dostávala ty nejkrásnější věci, zatímco na mě zbyly jen zbytky. Navíc byla Lucie nádherná a nápadně podobná našim rodičům. Oproti tomu já se podobala strýci z otcovy strany, který nebyl nijak pohledný. Dokonce i rodiče mi říkali, že jsem ošklivá.
Po maturitě naši koupili Lucii byt v Praze a pustili se do jeho renovace. Mě poslali bydlet k babičce do jejího bytu s třemi pokoji. Během té doby babička těžce onemocněla a já musela každý den spěchat ze školy domů, abych se o ni postarala. Babička mi tehdy svěřila, že má v úmyslu svůj byt odkázat našim. Opakovaně jsem prosila rodiče o pomoc bylo pro mě těžké zvládat péči úplně sama ale oni tvrdili, že jsou příliš zaneprázdněni zařizováním bydlení pro Lucii.
Těsně před její smrtí mi babička řekla, že pošetřila větší částku peněz jen pro mě. Požádala mě, abych to před rodiči tajila a ty peníze si vzala, aniž by si toho někdo všiml. Po pohřbu začali rodiče zoufale pátrat po penězích, převrátili celý byt naruby, ale nic nenašli.
Mezitím jsem si už stihla pořídit vlastní dvoupokojový byt v Plzni a začala ho renovovat, ale pobývala jsem dál u babičky. O dva měsíce později mi rodiče oznámili, že chtějí babiččin byt pronajmout, protože Lucie potřebuje finanční pomoc její sestra prý má problémy. Samozřejmě jsem se zeptala, jestli bych mohla mít byt sama. Oni mi odpověděli, že jsem dospělá a musím si v životě najít svou vlastní cestu. Tak jsem to udělala.
Když byl můj byt konečně připraven na stěhování, přesunula jsem se tam a našla si i přítele, s nímž jsme byli ve vážném vztahu. Když naši zjistili, že jsem si koupila vlastní byt, začali mě označovat za zlodějku. Unavená z jejich neustálých urážek jsem jim řekla, ať odejdou, a všechny kontakty jsem s nimi přerušila.