Tchyně a její chatařské plány
Před pár dny mě moje tchyně, Libuše Bohumilovna, překvapila novinkou, že mi málem spadla brada. Aha, takže letos si na chatu vezme vnoučata od své dcery Jitky – Elišku a Honzíka – ale naši šestiletou Anu, naší holčičku, nám prostě „shodí“ na celé léto! A to bez jediného náznaku konzultace! Když jsem se s manželem Milanem pokusila protestovat, tchyně jen přefrčela: „Vždyť je to spravedlivé, Kájo! Nemůžu přece vzít všechny vnoučata!“ Spravedlivé? Takže teď má náš život poslouchat její královské výnosy? Vařím se dodnes a potřebuju se vypovídat, jinak exploduju.
Všechno začalo před pár týdny, když tchyně volala a mezi řečí oznámila své „plány“. Tehdy jsem ještě nepochopila, kam míří. „Kájo,“ povídá, „letos beru Elišku a Honzíka na chatu. Už jsou velcí, s nimi je to hračka, a Anička ať zůstane u vás.“ Ze začátku jsem si myslela, že žertuje. Anička miluje tchyninu chatu – je tam zahrada, houpačky, potok kousek dál. Každý rok tam jezdila aspoň na pár týdnů a my s Milanem jsme byli rádi: Anička šťastná, my odpočíváme. Ale aby tchyně najednou rozhodla, že ji letos nevezme vůbec a místo toho nám ji doveze jako balík? To už je moc!
Hned jsem se Milana zeptala: „Slyšel jsi, co tvoje maminka vymyslela? Proč rozhoduje za nás?“ Milan, jako obvykle, se pokusil uklidnit situaci: „Kájo, no mamka chce strávit čas s Jitčinými dětmi. Anička bude v pohodě i doma, zvládneme to.“ Zvládneme? Jasně, zvládneme, ale o to přece nejde! Proč se nás tchyně nezeptala? Oba pracujeme, měli jsme plány na léto – chtěli jsme vzít dovolenou, jet s Aničkou k moři. A teď co? Rušíme všechno, protože tchyně si usmyslela? A hlavně ta její věta o „spravedlnosti“ – jako by nám prokazovala laskavost!
Rozhodla jsem se promluvit si s ní přímo. Zavolala jsem a říkám: „Libuši Bohumilovno, proč jste se s námi neporadila? Anička miluje chatu a my počítali, že tam jako obvykle stráví čas.“ A ona v odpověď: „Kájo, nezačínej. Eliška s Honzíkem u mě dlouho nebyli, tak je beru. Anička je vaše, tak se o ni postarejte.“ Málem mi vypadlo sluchátko z ruky. Postarat? To jako že Anička už není její vnučka? A proč mají Jitčiny děti přednost? Vím, že Jitka, tchyně dcera, bydlí blíž k chatě a tchyně se o její děti víc stará. Ale takhle otevřeně je stavět nad Aničku? To už je drzost.
Snažila jsem se vysvětlit, že máme vlastní plány, že Aničce bude líto, že na chatu nejede. Ale tchyně mě přerušila: „Kájo, nedělej drama. Anička vydrží doma, já nejsem z gumy, abych brala všechny.“ Z gumy? Kdo ji žádal, aby byla z gumy? My jsme Aničku nikdy nevnucovali, vždycky jsme se domluvili předem. A teď nám prostě staví věci před nos. Milan místo podpory jen krčí rameny: „Mamka to myslí dobře, Kájo. Nehádej se s ní.“ Nehádej se? Já jsem už na pokraji, abych Aničku sama sbalila a hodila na tu chatu – ať tchyně zkusí odmítnout vlastní vnučku do očí!
Nejvíc mě mrzí, jak to bude mít Anička. Už se ptá: „Mami, kdy pojedeme k babičce na chatu? Chci na houpačku a trhat jahody!“ Nevím, co jí odpovědět. Říct, že babička vybrala jiné vnoučata? To je dítě, nepochopí to, ale bude jí smutno. A já nechci, aby se moje dcera cítila míň milovaná. Nabídla jsem tchyni kompromis: ať vezme všechny tři aspoň na měsíc a my s Milanem zaplatíme výdaje. Ale ona zavrtěla hlavou: „Kájo, už jsem rozhodla. Nerozčiluj to.“ Nerozčiluj? Takže já teď jsem v životě vlastní dcery cizí člověk?
Promluvila jsem si s Jitkou, doufala jsem, že maminku usměrní. Jenže ta jen rozpačitě pokrčila rameny: „Kájo, mamka si rozhoduje sama. Eliška s Honzíkem už dlouho chtěli na chatu a Anička je ještě malá, jí je doma dobře.“ Malá? Anička je o rok mladší než Eliška, co je za rozdíl? Došlo mi, že od Jitky nic nečekám – ona je jen ráda, že její děti jsou v kurzu. A my s Milanem zůstali s tímhle „spravedlivým“ rozhodnutím sami.
Teď přemýšlím, co dělat. Možná bychom všechno mohli hodit za hlavu a jet s Aničkou k moři, jak jsme plánovali. Ale vadí mi, jak tchyně klidně vyškrtla naši holčičku ze svých plánů. Nebo bych měla přimět Milana, aby konečně dal matce ultimátum? Jenže já vím, že nerad s ní polemizuje. Říká: „Kájo, vždyť je to mamka, Aničku miluje, jen se snaží být fér.“ Fér? To jako když jednu vnučku vezme na chatu a druhou hodí rodičům jako zavazadlo?
Ještě jsem se nerozhodla, jak postupovat. Ale vím jedno: nenechám, aby se Anička cítila nechtěná. Pokud si Libuše Bohumilovna myslí, že může rozdávat své „spravedlivé“ dekrety, mýlí se. Najdeme způsob, jak tohle léto udělat pro Aničku nezapomenutelné – s chatou nebo bez. A tchyni ještě připomenu, že vnoučata má nejen od Jitky. A pokud chce být babičkou pro všechny, ať se naučí domlouvat, ne rozkazovat. Zatím se jen snažím nevybuchnout z té „spravedlnosti“ a vymyslet, jak Aničce vysvětlit, proč babička udělala, co udělala.