Dnes jsem se dozvěděla něco, co mě opravdu šokovalo. Moje tchyně, Alena Václavovna, oznámila, že letos bere na chatu vnoučata od své dcery Jitky – Elišku a Honzíka. Naší šestileté Barunce ale prý rozhodla, že ji k nám na celé léto přiveze! A to aniž by se s námi o tom poradila! Když jsme s manželem Tomášem začali protestovat, jen odsekla: „Je to spravedlivé, Lucie! Nemůžu přece vzít všechny vnoučata!“ Spravedlivé? Takže teď máme svůj život přizpůsobit jejím královským nařízením? Dodnes se vařím vztekem a potřebuju si to aspoň napsat, jinak mi prostě praskne hlava.
Všechno začalo před pár týdny, když tchyně zavolala a mimochodem zmínila své „plány“. Tehdy jsem ještě nechápala, kam tím směřuje. „Luci,“ povídá, „letos beru Elišku a Honzíka na chatu. Jsou větší, s nimi je to jednodušší, a Barunka ať zůstane u vás.“ Napřed jsem si myslela, že žertuje. Barunka miluje Aleninu chatu – je tam zahrada, houpačka, kousek odtamtud teče potok. Každý rok tam jezdila aspoň na pár týdnů a my s Tomášem jsme byli rádi – Barunka šťastná, my odpočíváme. Ale aby ji teď tchyně prostě nechtěla vzít vůbec a místo toho ji k nám na léto přivezla jako balík? To už je moc!
Hned jsem řekla Tomášovi: „Slyšel jsi, co tvoje matka vymyslela? Proč rozhoduje za nás?“ Tomáš, jako vždycky, se snažil uhladit situaci: „No, máma chce strávit čas s Jitčinými dětmi. A Barunka bude v pohodě s námi, zvládneme to.“ Zvládneme? Jasně, že zvládneme, ale o to přece vůbec nejde! Proč se nás Alena Václavovna vůbec nezeptala? Oba pracujeme, měli jsme plány na léto – chtěli jsme vzít dovolenou, odjet s Barunkou k moři. A teď co? Máme všechno zrušit, protože to tchyně tak rozhodla? A hlavně ta její věta o „spravedlnosti“ – jako by nám tím dělala milost!
Rozhodla jsem se promluvit si s ní přímo. Zavolala jsem jí: „Aleno Václavovno, proč jste s námi neprobrala, jak to bude? Barunka má chatu ráda a my počítali, že tam zase pojede.“ A ona na to: „Luci, nezačínej. Eliška a Honzík u mě dlouho nebyli, tak je beru. A Barunka je vaše, tak se o ni postarejte.“ Málem jsem upustila telefon. Postarat se? Takže Barunka už není její vnučka? A proč mají přednost Jitčiny děti? Vím, že Jitka, Alenina dcera, bydlí blíž k chatě a tchyně se víc věnuje jejím dětem. Ale takhle otevřeně je stavět nad Barunku? To už je drzost.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že máme vlastní plány, že Barunce bude líto, když nepojede. Ale tchyně mě přerušila: „Nedělej z toho drama. Barunka bude s vámi, já nejsem z gumy, abych všechny utáhla.“ Z gumy? Kdo ji o to prosil? Nikdy jsme Barunku nevnucovali, vždycky jsme se domluvili předem. A teď z ničeho nic nám prostě předloží hotovou věc. Tomáš místo podpory jen pokrčil rameny: „Máma to myslí dobře, Luci. Nehádajte se.“ Nehádajte se? Já jsem už na pokraji toho vzít Barunku a dojet s ní na tu chatu – ať se tchyně pokusí odmítnout vlastní vnučku do očí!
Nejvíc mě mrzí, jak to dopadne na Barunku. Už se ptá: „Mami, kdy pojedeme k babičce na chatu? Chci si hrát na houpačce a trhat jahody!“ Nevím, co jí odpovědět. Říct, že babička si vybrala ostatní vnoučata? Je to dítě, nepochopí to, ale bude smutná. A já nechci, aby se moje dcera cítila míň milovaná. Nabídla jsem tchyni kompromis: ať vezme všechny tři vnoučata aspoň na měsíc, my zaplatíme výdaje. Ale ona jen zavrtěla hlavou: „Luci, už jsem rozhodla. Nenarážej mi do toho.“ Nenarážej? Takže teď jsem ve vlastním životě dítěte jen na obtíž?
Zkusila jsem promluvit s Jitkou, snad by matku přiměla k rozumu. Ale ta jen rozpačitě povídá: „Máma si rozhoduje sama. Eliška s Honzíkem se na chatu těší, Barunka je ještě malá, jí to nevadí.“ Malá? Barunka je o rok mladší než Eliška, jaký je v tom rozdíl? Došlo mi, že od Jitky nic nečekej – ona je jen ráda, že její děti jsou v přednosti. A my s Tomášem máme řešit tchynino „spravedlivé“ rozhodnutí.
Teď přemýšlím, co dál. Možná prostě odjet s Barunkou k moři, jak jsme plánovali? Ale vadí mi, jak tchyně bez váhání vyškrtla Barunku ze svých plánů. Nebo bych měla donutit Tomáše, aby matce konečně jasně řekl, co si myslí? Jenže vím, že se nerad s ní pře. Furt opakuje: „Máma Barunku miluje, jen chce, aby to bylo spravedlivé.“ Spravedlivé? Takže jedna vnučka jede na chatu a druhá zůstane jako nějaké zavazadlo?
Ještě nevím, jak to udělám. Ale jedno vím jistě: nenechám, aby se Barunka cítila odmítnutá. Pokud si Alena Václavovna myslí, že může rozdávat své „spravedlivé“ rozkazy, mýlí se. Uděláme vše, aby tohle léto bylo pro Barunku báječné – s chatou nebo bez. A tchyni ještě jednou připomenu, že její vnoučata nejsou jen od Jitky. Pokud chce být babičkou pro všechny, musí se naučit domlouvat, ne poroučet. Mezitím se jen snažím nevybuchnout a vymyslet, jak Barunce vysvětlit, proč to babička udělala takhle.
