Včera jsem se procházel po okraji našeho vesnického pozemku u Křepic a všiml jsem si něčeho divného. Mezi rozhozenými keři se mihotal kus staré barevné pleny. Uchopil jsem ji a vytáhl pod ní ležel malý chlapec, holý jako střípek. Byl to jen miminko, pravděpodobně nedávno rozpláchnutý, a jeho pupínek ještě držel životní provázek.
Běla Novotná, která v té vesnici už měla přes čtyřicet let a byla známa jako teta, se najednou ocitla v největším šoku. Ztratila manžela i syna během války a žila sama, až do té chvíle. Když chlapce popřela do náruče, zasyčel slabě, jak kdyby byl už téměř bez síly. Nevěděla, co má dělat, tak ho rychle přenesla do domu, našla čistý prostěradlo, přikryla ho teplou dekou a začala ohřívat mléko.
V kuchyni jsem našel starou lahvičku a dudlík, který Běle po sezóně při chovu malých koťátek zbyl. Chlapec se nejprve napil, potom se spokojeně usnul. Ráno jsem sledoval, jak Běla přemýšlí o svém najítku. Věděla, že už není žádná mladá doba, a že vesnická mládež už ji považuje za starou tetu.
Po ztrátě manžela i syna v bojích se Běla naučila spoléhat jen na sebe. Teď však stála před otázkou, co s děckem dál. Podívala se na spícího chlapce, který tiše chrlil, jako všechny malé děti. Pak se rozhodla požádat o radu svou sousedku Hanu, která žila v Praze a vždy měla život pod kontrolou. Hana, která nikdy nepoznala válku a nikdy nepoznala ztrátu, se jen krátce podívala na Bělu a řekla: A co to máš?, a odešla do svého domu.
Když Běla zamířila ke svému oknu, všimla si, že se za závěsem mihlo stínové postavení zřejmě nějaký noční návštěvník. Proč? Proč tohle? zašeptala si pro sebe.
Rozhodla se vydat na autobusovou zastávku, aby chytila spojení do města a mohla chlapce odvézt do nemocnice. Za pět minut před ní zastavila nákladní auto směřující do Brna. řidič se zeptal: Do nemocnice? a Běla přikývla. Do nemocnice, odpověděla tiše.
V nemocnici, když vyplňovali papíry, se jí v hlavě neustále míhalo špatné předtuchy. Připomnělo jí to bolest, kdy dostala zprávu o úmrtí manžela a pak i syna. Sestra se zeptala: Jak se má ten klučina jmenovat? Běla na chvíli zamrkala, pak v klidu řekla: Lukáš. Sestra přikývla a poznamenala: Krásné jméno, ale v našem oddělení jsou spíš Jan a Petra. Přesto, maličký je teď naše štěstí.
Po návratu domů Běla ve svém prázdném domě zapálila lampu a našla starou plenu Lukáše, kterou tehdy odložila stranou. V ruce ji prohlížela, když narazila na malý uzlík. V tom uzlíku byl drobný šedý papírek a obyčejný olověný křížek na provázku. Na papírku stálo:
Milá, laskavá žena, odpouštěj mi. Tento chlapec mi není nadělen, zamotal jsem se v životě a zítra už nebudu. Nenech svého syna samotného, dej mu to, co já mu nedokážu dát lásku, péči a ochranu.
Pod textem byla datum narození. Běla se rozplakala, řekla křikem, že už žádné slzy nemá. Vzpomněla si na svatební den, na šťastné chvíle s manželem a na Lukáše, který byl předtím jejím sluncem. Všichni v vesnici jí záviděli, protože vyzařovala radost.
Před válkou Lukáš dokončil řidičské kurzy a slíbil, že Běle pojede novým autem z kolektivního hospodářství. Pak přišel osud v srpnu 1942 přišla smrtící pošta s oznámením o smrti manžela a v říjnu o smrti syna. Štěstí Běly zmizelo jako světlo ve tmě.
Stala se jako ostatní starší ženy, které v noci otevřou dveře a naslouchají temnotě. Tuto noc také nespala, běhala po zahradě, čekala na něco neznámého. Ráno se opět vydala do města, kde ji uvítala sestra, která ji okamžitě rozpoznala a nabídla pomoc s papíry. Běla si vzala Lukáše do deky a opustila nemocnici s lehčím srdcem místo těžké prázdnoty se v ní rozsvítily štěstí a láska.
V prázdném domě po návratu visely jen fotografie manžela a syna na zdi. Tentokrát se však tváře jevily jinak měkčí, povzbudivější, jako by byly osvětlené vnitřním světlem.
Běla chovala Lukáše k sobě jako k vlastnímu životu. Pomůžete mi, fotky? řekla tiše.
Dvacet let uběhlo. Lukáš vyrostl v dobrého muže. Každá dívka snila o štěstí s ním, ale on si vybral tu, která mu nejvíc ležela na srdci, po matce nejmilejší Lýdii.
Jednoho dne Lukáš přivedl Lýdii k matce, aby se seznámili, a Běla konečně pocítila, že její syn se stal pravým mužem. Požehnala mladý pár, uspořádali svatbu, založili si vlastní hnízdo. Později se narodily děti a nejmladšího syna nazvali Lukáš, čímž se Běla stala bohatou na rodinu.
Jedné noci ji probudil hluk za oknem. Šla jako zvykem k dveřím, otevřela a vyšla ven. Blížila se bouřka, vzdáleně blikala blesková světla. Děkuji ti, synku, zašeptala do tmy, teď mám tři Lukáše a všechny vás miluji.
Obrovský dub, který položil její manžel, se pootevřel v větru a před ním zasvítil blesk, jako úsměv slunce na Lukášově tváři.