Péťa vyrůstal jako nejstarší z trojice dětí pod zvláštně tuhým nebem malé vesničky na konci Českomoravské vrchoviny. Otec, věčně bloumající mezi pivnicemi a šedivými fabrikami, nosil domů akorát tuhá ramena a zapachlý dech, zatímco jeho maminka, Anežka, i noc tahala pod očima tenké stíny, když na poště počítala koruny, jen aby je doma v potu tváře měnila za polévku a teplou postel pro své potomky.
Po smrti otce svezl se prý po sklence pochybných podpultových lihovin až na druhou stranu se život v domě proměnil v polostín. Místo honu za lepším dnem tu Anežka sedávala u kamínek a tiše opakovala: Byl sice pijan, ale ne zlý. Hádky v domě nikdy nebyly, kroutil halíře, ale domů je nesl Jéje, Venco, kam jsi nás jen zanechal
Péťa se ztrácel z domu, jakmile splnil, co bylo třeba. Voda nošená od potoka, dřevo štípané i v mlze, sestrám kartáčoval copánky. Když holky povyrostly, chopily se kbelíků i vařeček samy, ale ztrátu otce to nezmírnilo.
Ty večery, kdy šel na konec vesnice, kde starý rozpadající se dům s polámaným plotem a pokrouceným schodištěm stál opuštěně, byly jako mlhavé představy. Tam sedávaly děti nalepené jako vrabci vedle sebe na dřevěných schodech, loupaly slunečnicová semínka, chroupaly jejich máslovou chuť, a vyprávěly si všechny možné podivnosti někdy ztřeštěné, jindy strašidelné historky.
Péťa nikdy neměl ani padesátník na semínka. Maminka je nikdy nekoupila každá koruna měla v rozpočtu své místo a ve vesnici bylo málo, co by bylo zbytné. Ale jeho sousedka Magdalénka, holka s očima hlubokýma jak Studánka v lese, vždycky tiše podsouvala Péťovi do dlaní nebo kapsy hrst semínek, vonících letními slunečními paprsky.
Díky, šeptal Péťa, a semínka mu v puse chutnala jako cukroví na Tři krále. Magdalénka vždycky sedávala tak blízko, že téměř slyšel její myšlenky. Zpočátku byl rozpačitý, později už sám zamířil k jejímu boku a sedali si spolu, s rukama plnýma letní štědrosti.
Jenže brát věci zadarmo Péťovi svědomí nedovolilo. Začal chodit k Magdalénce po obědě, když zůstávala na zahradě u záhonků. Jsou tvoji doma? ptal se vždy šeptem.
Kdepak, oba v práci, jako vždycky touhle dobou, odpovídala.
Pak si klekl k řádku a zkušenými prsty vytrhával plevel, bavil se s Magdalénou, zatímco jí usnadňoval práci. Po takové pomoci ho zvala pod jabloň, nalila do hrníčku správně silný čaj a na talíř dala tvarohové koláče a bonbony. Péťa ze slušnosti odmítal, ale Magdaléna mu nedala klid, dokud mu koláč a hrst bonbonů doslova nevložila do ruky.
U nich doma byly sladkosti jako padající hvězdy, k vidění jen jednou za čas snad na Mikuláše, možná na Velikonoce. Péťa si Magdaléninu pohostinnost nosil v srdci.
Ve škole Péťa zápasil s učením, vedla ho jen houževnatost, v tělocviku však nepotřeboval víc než vlastní nohy a plíce. Tak se po základce vydal studovat tělesnou výchovu do Jihlavy. Magdaléna šla taky svou cestou vyučila se zdravotní sestrou.
Osud je navlékával zpět do stejné vesnice jen při svátcích. Péťa, kdysi hubeňour, vyrostl do sportovně stavěného muže, zatímco Magdalénka zůstala jemnou, bledou, modrookou dívkou/plachou ženou s trpělivým úsměvem.
Vdala se brzo, když jí v autě tragicky zahynuli rodiče. Chtěla zapomenout na smutek a zalátat život rodinou, i když zvolila manžela Ivana, kterého vesnice považovala za šprýmaře s neklidnou povahou. Nikdy nevěřil, že k sobě patří, ale ročník se zlomil a narodila se jim malá holčička.
Péťa se ženěním nespěchal. Ve sportovní škole ukázal organizační talent, a tak za pár let řídil celý sportovní areál v Havlíčkově Brodě. Sestřičky už se rozprchly po městech a jejich matka Anežka domů jen šeptala obavy: Magdalénčin Ivan pije, toulá se bůhvíkde. Nic mu není svaté
Péťa bouchl pěstí do stolu, oči plné podmanivé mlhy snů, které nikdy nebyly úplně jasné. Proč si ho brala? Ty radosti jí to nepřinese, jen trápení vzpomínám naši bídu
Matka konejšila: Nepřimíchávej se. Každý má svoje temno. Kdyby nechala, už by utekla
Jednoho dne se Péťa zvedl a vrátil se z města s autem narvaným taškami jídla, krabicemi s moukou, cukrem, piškoty, hřmotně těžkými pytli slunečnicových semínek, kartony těstovin a sáčky bonbónů.
To je na mě? Ty se sem stěhuješ, Péťo? smála se Anežka.
Ale kde. Tohle je pro tebe. A ty semínka, až půjdeš k Magdalénce ona pochopí. Mě by bylo trapno jí to předat. A ty jí to předáš, jak uznáš, řekl Péťa a zas se vytratil do snu ulice.
Anežka poslušně každý týden večer zašla k Magdaléně a pod pláštěm přinesla balíček, někdy slunečnic, jindy bonbónů nebo krabic mléka. Magdaléna napoprvé odmítala. Když ale rozvázala kbelík plný lesklých semínek, oči jí zamlžila vlhkost. Pozdravujte Péťu a děkujte mu Tolik let a on myslí Jen ať o nás už nemá starost. Podala jsem žádost o rozvod. Snad to brzy skončí
Jednoho rána, když naprázdno šustil větrem starý závěs v malém okně, Anežka pomáhala Magdalénce v domácnosti, nutila ji přijímat dary ne pro sebe, ale pro maličkého synka. Nekoukej na to jako na dluh. To je pro malého, za něj.
Magdaléna se rozvedla, rozjasnila se, na okna pověsila nové záclony, její syn chodil do školky a nápadně se podobal mámě. Anežka občas chovala Vítka v náručí babičko šeptal chlapec.
Péťa jezdil, vozil Vítkovi hračky, setkával se u mámy s Magdalénkou, pili čaj, vzpomínali na přízračné večery pod stískajícími schody, nikdy nevyslovili jméno Ivana ani zbytečných let.
Stalo se pravidlem: Dlouho tu nebyla Magdaléna? ptal se Péťa, sotva přešel práh.
Proč se nejdřív nezeptáš na moje zdraví? usmívala se Anežka.
Jen mávla rukou: Běž, čeká tě…
A v temné předsíni sáhl Péťa do tašky pro ohromnou kytici bílých chryzantém, bez ostychu zamířil k tomu starému schodišti, co je propojovalo od dětství. Nad hlavou se mu na okamžik zatřpytily všechny ty sny, které člověk nikdy nevysloví nahlas.
Za záclonou stála Magdaléna, dech zadržený, srdce jí tlouklo podivným, neklidným rytmem.
Venku se den rozplynul do surrealistické krajiny, kde všechno mohlo být jinak, jako v polosnu, kde semínka na jazyku chutnají jako vzpomínka a tiché slovo děkuji je tím, co zůstává i po letech.