Je to už pěkných pár let. Pracovala jsem tehdy jako vedoucí restaurace.
Byla jsem mladá, krásná a ctižádostivá, rozvedená, s jedním dítětem a se zkaženým nosem, protože jsem měla pocit, že si v životě můžu dělat, co chci.
Kromě toho jsem měla přítele cizince, na kterého moje kamarádky žárlily, protože to znamenalo dárky, jízdy v jeho luxusním autě po Bulharsku – no prostě všechny možné příplatky.
Ten večer, o kterém vám chci vyprávět, byl jako každý jiný – Peter seděl u svého stolu v rohu, jedl steak a salát a vedle talíře měl láhev minerálky.
Na druhém konci stolu ležely moje cigarety a zapalovač a navíc moje teď už poloprázdná sklenička vodky.
Ten den jsem byl nervózní kvůli nějakým pomluvám a intrikám mezi kolegy v restauraci, takže jsem často přeskakoval k Peterovi, pořádně si lokl a vzrušeně a hlasitě na něj promluvil.
Pokud už byla moje sklenice prázdná, vracel jsem ji k baru a bral si jinou – plnou.
Už dlouho jsem se nenapila a ani jsem na to neměla chuť.
Ke konci večera jsem si konečně sedl i k jídlu, ale jídlo mi moc nešlo, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a mluvil jako kulomet.
Petr mě pokorně pozoroval svýma usměvavýma očima a v jednu chvíli natáhl ruku, vzal mě za ruce a tiše, ale důrazně řekl, musíš odsud vypadnout.
Ničíš se! Víš, že za měsíc odjíždím a do Bulharska už těžko přijedu. Chci si tě vzít, ale pod jednou podmínkou…
V tom se Petr zarazil, sklopil oči a zmlkl. Na okamžik mě napadlo, že jde o dítě – nejspíš by chtěl, abych ho s sebou do Holandska nebrala.
A já se připravila vypálit rozzlobenou repliku, která byla spíš nadávkou na všechny muže světa.
Ale Peter pokračoval: “Chci si tě vzít pod jednou podmínkou – že mi slíbíš, že přestaneš pít a kouřit. Ženy v mé rodině nepijí a nekouří a já to taky nemám rád.” Ztuhl jsem jako socha.
Oči se mi zalily slzami štěstí a já nedokázala roztáhnout rty, abych mu odpověděla. O cigaretách jsem věděla, že to udělám, ale na alkohol jsem nepomyslela.
Zdálo se mi, že moc nepiju, a navíc podle spousty lidí jsem dokázala stát a nosit – profesionální úchylka.
Peter mi dal pár dní na rozmyšlenou.
Tu noc jsem vůbec nemohl spát. Vzpomněla jsem si, kolikrát mě odvezl domů skoro opilou, dokonce mi odemkl dveře, protože jsem byla grogy.
Strašně jsem se styděla. Byl to báječný muž – slušný, čistotný, věřící, trochu staromódní, co se týče lásky, oblečení a chování… Co se mu na mně líbilo?
Neměla jsem pro to vysvětlení, ale uvědomovala jsem si, že je to můj šťastlivec – ptáček, který mi jednou přistane na rameni. A v určený den jsem Petrovi řekla “ano”. Dnes jsem šťastná manželka, matka a babička dvou rozkošných holčiček. Je s námi můj dospělý syn, kterého manžel adoptoval.
Žijeme v domě s velkou zahradou, máme dva psy a tři kočky. Peter je stále tak starostlivý a laskavý, cítím se díky němu milovaná a chtěná.
Někdy si vzpomenu na ten večer v restauraci, v duchu vidím jeho tvář – napjatou, laskavou, milou…
A už poněkolikáté si říkám: nějaký dobrý anděl se o mě stará, jinak… Nechci ani pomyslet, co by se tehdy stalo.
Co kdybych nepočkala, až dokončí svou myšlenku, a hřebenila ho a hrubě se na něj obořila? Ještě že jsem to neudělal! A dnes mohu s klidem říct, že svého rozhodnutí za nic na světě nelituji.