Nemocniční okno bylo pootevřené. Ráno ho rozrazila sestřička. Vzduch byl svěží, záclony se mírně vlnily, zelené listy stromů za oknem hřály na očích a letní žár byl ještě daleko.
Petrovi odoperovali slepé střevo. Prý to bylo těžké, prý to stihli tak tak, ale Petr měl odvahu na rozdávání.
Bojíš se injekcí? usmála se ráno sestřička, když vypouštěla ze stříkačky vzduch.
Petr se bez slova otočil na bok, ještě nesměl vstávat.
Čím mě chce postrašit
Dovezli ho tam z dvoru. Tam to přišlo. Nebyl bezdomovec, vyrůstal v dětském domově. Šli s klukama z tržiště, kde načerno pomáhali, a právě tam to na něj přišlo.
Jediné, co ho mrzelo: zatáhl do toho Lojzu a malého Kubíka v domově teď bude pěknej rozruch. Už včera za ním po operaci přiběhla zástupkyně ředitelky paní Novotná hrála si na starostlivost. Petr byl ještě omámený anestezií, pamatuje si její starostlivou tvář, ale podrobnosti zanikly v mlze.
Proč ho to nemohlo chytnout až o pár metrů dál, na území domova? Už chybělo tak málo
Vše svedl na meruňky. Dostali na trhu bedýnku přezrálých, skoro prohnilých, ale sladkých jako med. Přežrali se jich.
Tak co ty, hrdino, jak ti je? starší lékař s huňatýma rukama se sklonil nad jizvu. Už máš to nejhorší za sebou. Teď už se bát nemusíš.
Já se ani nebál.
To koukám! Statečnej, co? Ale poslouchat budeš! Nic ti nosit nesmí, žádné sladkosti. Vydrž do večera, dostaneš želé.
Petr přikyvoval ze slušnosti. Věděl, že mu stejně nemá kdo donést sladkosti. V domově jsou teď na něj všichni naštvaní že utekl, že zatáhl do problému vychovatele. Na trh chodili tajně, dírou v plotě, no a naspátek to přišlo.
O té statečnosti měl doktor pravdu. Petr byl odolný. Život ho donutil. Máma ho zřejmě porodila omylem, možná nebylo na potrat. Petrovi bylo deset, ale smířil se s tím jako většina kluků z domova.
Na mámu se nezlobil. Spíš byl rád, že si jeho narození rozmyslela, i když se ho vzápětí vzdala.
Do tří let byl v kojeneckém ústavu, pak v domově v Jihlavě a později v jednom u Tábora. Jakmile si pamatuje, šlo o boj o přežití.
Vzpomínal na rvačky o jídlo v jídelně. Byla sice doba klidná, ale kuchařky a vedení si nosily jídlo domů, odnášely bedýnky do aut a zbytky dětem chyběly.
Rvačky nebyly jen o jídlo, šlo o všechno. Petr sílu měl, dvakrát si zlomil ruku. Jednou si kadeřnice, která je stříhala na ježka, jen povzdechla nad jeho hlavou jizva na jizvě.
Na pláč nikdy nebyl.
A teď ho mají vystrašit nějakou jizvou na břiše nebo injekcemi?
To pobavilo!
Dospělé považoval za chladné a vypočítavé. Nebyl žádný rozmazlený klučina, kterého by si někdo snadno zamiloval. Měl tvrdší povahu, byl přímočarý, občas až přísný.
Dobře si to pamatuj, Voráčku! Něco vymyslíš a jdeš do izolace! vyhrožovala mu často paní Novotná.
Nehádal se, ale dělal si stejně po svém. Měl svá pravidla a zásady.
Jen na jednoho dospělého často vzpomínal. Nevzpomínal na mámu tak jako ostatní děti, ale ta žena, která jednou krátce prošla jeho životem, mu zůstala v hlavě.
Bylo mu asi šest, když k nim nastoupila. Tehdy byl ještě v domově v Jihlavě. Kdo byla, nevěděl. Jen pamatuje její laskavý úsměv, modré oči, teplé ruce a vůni. Brávala ho na klín a šeptala:
Musíš být silný, Péťo. Musíš dobře jíst, být na sebe opatrný, poslouchat. Bude to těžké, ale zvládneš to. Snaž se, platí?
A pak mu zpívala ukolébavku:
Spinkej, spinkej, kocourku můj šedý,
Spinkej, spinkej, zavři očka malý,
Ocásek máš šedý, pacičky bílé,
Spinkej, spinkej, v klidu celé chvíle.
A byť už se cítil dospělý, když mu bylo těžko, někdy si tu píseň v duchu připomínal. Zavřel oči, zazpíval si ji potichu, vzpomněl na teplo těch rukou a udělalo se mu líp.
Ta žena pak zmizela, rozpustila se kdesi pryč, zbyla po ní píseň a vzpomínky. Nikdy mu nikdo jiné ukolébavky nezpíval a nikdo ho na rukou už nedržel. Ani jméno její si nepamatoval, v hlavě ji nazýval prostě máma. Asi byla jen dočasnou pečovatelkou, ale rád o ní snil.
Sestřička zavřela okno, začala rozestýlat postel naproti. Petr měl radost sám tam být byla nuda.
Za chvíli najela na pokoj postel na kolečkách, kolem ní se motal hlouček v bílých pláštích. Nastal frmol. Petr měl z postele špatný výhled, ale zahlédl chlapce se špičatým nosem, bledého, připojeného na kapačku. Až se rozprchli, zbyla u něj jen sestřička a muž v bílém plášti.
Nikdo z nich moc nemluvil, sem tam padlo pár slov.
Bude spát, řekla sestřička.
Dobře, díky.
Kdyžtak zavoláte
Jasně.
Odešla, muž seděl zády, složený do sebe, ruce v klíně, hlavu sklopenou. Kluk spal.
V pokoji bylo dusno, muž měl pořád sáčko a plášť. Petrovi se dokonce zdálo, že si snad i dříme.
Petr se chtěl pohnout, postel zaskřípala. Muž se otočil. Mezi obočím vráska, pod očima kruhy, ale pohled přívětivý.
Dobrý den, zašeptal, jako by teď poprvé zjistil, že tam Petr také je.
Dobrý den, odpověděl Petr.
Muž se probral, podíval na syna a pak si tiše přitáhl židli blíž k Petrovi.
Operovali tě?
Jo, slepák.
Tak to je dobře. Zatím nevstáváš?
Ještě ne.
Chceš něco?
Nemůžu. Do večera nic. A co mu je? kývl Petr na kluka.
Jemu? muž se ohlédl a stáhl obočí, To je něco jiného. Můžu tu být, nevadí ti?
Ne, zavrtěl Petr hlavou. Jak by mohl?
Muž řekl tiše:
Jmenuje se Šimon, je mu jedenáct. A tobě?
Petr, deset.
Děkuju, Petře, řekl muž, a Petr ani nechápal, za co.
Druhý den to v pokoji žilo lidmi. Šimon dostával kapačky, několikrát přišel lékař. Tatínek s ním nocoval, někdy něco zamumlal synovi. Šimon sebou hýbal, ale oči neotevřel. Vypadal, že spí.
Později přišel starší pár a mladá žena. Šimonova máma. Vysoká, rovná, nos s hrbolkem, vlnité vlasy v culíku. Bledá, uplakaná. Tahali ji podpíranou, posadili k Šimonovi. Hladila ho, mluvila mu cosi potichu.
Nepřestěhujete toho kluka? ptal se tatínek lékaře a ukazoval na Petra, trochu starostlivý o ženu.
Dnes ho dáme jinam.
Lékař si najednou vzpomněl na Petra.
Tak co, brácho, bolí?
Trochu.
Tu noc Petr spal mizerně, jizva bolela, bylo mu divně, včera nedostal k jídlu ani to želé, asi zapomněli.
Dneska už vstávej pomalu. Přestěhujeme tě vedle. Odstraníme ti katetr, ozveme se.
Petr by i rád vstal, ale sestřička dlouho nešla. Dveřmi proudili lidi.
Až teď si Petr začal uvědomovat, že Šimon asi umírá. Neprobral se a kolem jen tichý šepot, napětí, smutek.
V průběhu dne u Šimona seděla mladá žena, jeho teta. Petr se před ní trochu styděl. Když přišla sestřička pro katetr, pošeptal jí, že se stydí, ale ona jen odsekla:
Teď tě potřebuje kdo! Neřeš, za chvilku to bude.
A opravdu, bylo to rychlé, ale Petr pořád ležel, už bez katetru, nahý a nevěděl kde má oblečení. Slečna ho střídavě sledovala a koukala ven. Upravovala Šimonovi přikrývku, zvlhčovala mu rty. Petr litoval, že se nezeptal sestřičky na oblečení.
Nikdo tě nepotřebuje Tak to tam prostě je.
Ale po hodině se rozhodl posadit. Otočil se na bok, přikryl dekou a sedl si.
Slečna se otočila.
Mám ti pomoct?
Ne, zatočila se mu hlava, znovu si lehl.
Za chvilku už seděl, hleda věci.
Nevíte, kam dali moje šaty? zeptal se.
Nevěděla, slíbila zjistit.
Ale pohlídej Šimona, jo?
Petr se pokusil postavit, zabalený v dece, ale nohy ho neunesly daleko, bál se vzdálit od postele. Netušil, že projít se bude tak těžké.
Nakonec mu přinesli nemocniční oblečení místo jeho.
Otočím se, klid, řekla slečna.
Posadil se na postel a natáhl kalhoty. Byly mu obrovské, stáhl si je v pase. To už zvládal. Když šel, šlapal po kalhotech, slečna si všimla.
Stůj. No to je teda Podvinu ti nohavice, klekla a věnovala tomu až moc péče, že se mu z toho udělalo nevolno.
Už asi padnu
No pojď sem, podržela ho a posadila na židli. Jsi pořád nemocný. Jedl jsi aspoň něco? Jak ti mám říkat?
Petr.
Já jsem Eliška. Petře, měl bys mít mámu u sebe. Nechceš jí zavolat, nebo nemáš doma telefon?
Máma není…
Aha, tak… táta, nebo s kým bydlíš?
To je dobrý. Už je mi líp. Půjdu na záchod.
Dolezl na WC, podíval se do zrcadla. Tmavé kruhy, rty bílé, ale v očích mu hořel život. Jedna vychovatelka mu řekla, že se jmenuje Voráček, protože má oči černé jako havran. A ve skupině mu říkají Havran. Hrál si na to, byl na to hrdý.
Omyl se studenou vodou a hned mu bylo líp. Asi se Eliška přimluvila přinesli mu želé.
Tak máš už co jíst, do jídelny si dojdeš sám.
Kam?
Napravo, pak zase vpravo, podle vůně to najdeš, smála se úklidová.
On teď málem spadl, jaká jídelna! Já mu pro to dojdu, rozhorčila se Eliška, stejně nesmí nic jinýho.
Petr nevydržel ležet, procházel se po pokoji. Kouká na Šimona krásný kluk, jak holka, kudrnatý jako maminka, jen hrozně hubený.
On umírá? vypálil bezelstně, jak to kluci z domova prostě dělají.
Eliška se zachvěla.
Nevíme. Ale… ano, je hodně nemocný. Dlouho jsme ho léčili, čtyři operace Všichni jsme už vyčerpaní. Ale třeba se stane zázrak, že jo?
Nevím, Petr si sedl na postel.
Přemýšlel o Šimonovi. Úplně jiný život, jak z filmu. Máma, táta, babička s dědou, hodně příbuzných Všechno má, a stejně umírá. Není každýmu přáno.
Petr se nestěhoval. Večer opět přišel Šimonův táta. Zase zmatek v pokoji. Petr slyšel, jak si špitají, že za celý den za ním nikdo nebyl.
Petře, doktor říkal, že jsi z dětského domova? zeptal se tatínek Šimona.
Ano.
Co kdyby ses přesunul jinam? Šíma je na tom těžce povzdechl si.
Ne, je mi tady dobře. Můžu tu zůstat?
Čtyři dny opakovaly totéž. Petr dostal teplotu, přestěhovali ho k dědkům. Nudil se, chodil k Šimonovi, nikdo ho nevyháněl. Propuštění mu kvůli horečce posunuli.
Za tu dobu se o něm dozvěděl Šimonův otec, pan David Navrátil, vše možné. Pomalu zjišťoval, co šlo. Přinesl mu dokonce nějaké šaty. Petr byl rád nosil cizí oblečení běžně. Vzpomněl si na Šimona.
To je jeho, viď?
Je, …
A co když neumře?
Pan Navrátil se na něj podíval překvapeně. O smrti doma nahlas nemluvili. Všichni čekali konec, ale říct to nahlas bylo šílené.
Jednou křikla přímo jeho žena, když jí řekl, že udělali všechno:
Proč! Proč jsme udělali všechno, a on stejně umírá! Čím mi to má být útěchou?!
Když odchází někdo, koho milujete, odchází i část vás. Žena už nemohla dál.
A když neumře? zeptal se ještě jednou Petr.
David chtěl být upřímný, spíš sám k sobě, než k Petrovi.
Bohužel už přežít nemůže. Umírá, Petře, řekl těžce.
Bolí to, umírat? Petr si tiskl k sobě Šimonovu košili, v očích soucit.
David to viděl, prošel mu do kůže. Kluk ho dojal, byl s nimi celý týden.
Rychlejší, než usnout. Děláme všechno, aby ho nic nebolelo. Proto jsme tady.
Ale on se přece hýbe.
Jo, proto na něj mluvíme. Snad slyší. Ale jisté to není.
U Šimona sedávala rodina. Jednou večer odešel David do bufetu a nechal Petra u Šimona. Když se vrátil, viděl to ve dveřích.
Petr seděl, držel Šimona za ruku a mluvil k němu:
… a nevím, kde je moje máma. Možná už ani nežije. Ale nezlobím se, že mě nechala. Kdyby přijela, odpustil bych jí. Nevěříš? Ale měl bys… A ty neumírej. Tvoje maminka je z tebe zoufalá. A táta taky. Já bych takového tátu chtěl, nikdy bych neumíral. Košili vrátím, neboj. Jen prosím neumírej. Zkus to, Šimone… Zkus! Jak jen můžeš…
David zakašlal; opravdu, měl knedlík v krku. Petr se zvedl:
Slyší, fakt slyší. Stiskl mi ruku, čestný slovo!
Věřím, Petře! Opravdu věřím. Asi to slyší.
Celá rodina čekala konec. Jejich Šimon, jejich jediný, naděje rodiny, byl na konci svých dní. Onemocněl v osmi, diagnostikovali myopatii. Od té doby kolečko srdce, plíce, střeva Léčili se v Praze, v Brně, u odborníků. Díky tomu dožil do jedenácti. Šimon si na nemoc zvykl, nebral ji jako tragédii.
Jeho matka, Andrea, nesla vše těžce. Sedávala nad ním po nocích, obcházela doktory, prosila a modlila se. David byl pořád s ní, jako chlap ale uměl víc nést. Sily jí došly až, když už bylo jasno Šimon umírá. Dostala léky na nervy.
Mluv na něj, Petře. Mluv. Myslím, že mu to dělá radost.
Pro Davida byly ty řeči cizího kluka záchranou. Stál vždy mezi dveřmi a poslouchal:
… Hele, když mi ten hajzl Král ruce zlomil, zatmělo se mi před očima. Nevěříš? Fakt jo. Ale za chvíli to přešlo. Koukám na ruku, a ta trčí takhle. A ten osel čumí, čeká, že brečím. Ale já vstanu, oklepu se, nastavím mu ruku a řeknu: “Koukej, tak pojď, zlom to pořádně,” a sám už málem omdlévám, ale v duchu: nebreč, von to čeká. A von utekl za doktorkou. No a vidíš ruka zase dobrá. Taky ti to přejde. Zlomenina je přece horší než tvoje nemoc. Tak pojď, brácho, zatáhni to ještě!
Šimon umřel v noci. Petr si toho nevšiml, nikdo mu neřekl. Vydržel ranní vizitu, došel na snídani a pak se šel podívat do vedlejšího pokoje.
U postele, kde ležel on, si vybaloval věci jiný pacient.
A kde je…? kývl Petr na ustlané lůžko, kde byl Šimon.
Nevím. Nebyli tu.
Petr běžel za sestrou, ale nikde nebyla. Vtrhl do lékařského, hledal doktora, nebyl tam. Zeptal se dalšího:
Šimon! Kam ho dali? Odvezli ho? Kam?
Šimon? mladý lékař se zamračil Aha Víš, on byl moc nemocný
On umřel? přerušil ho Petr.
Přikývl.
Bohužel. I to se stává.
Petr zacouval ke dveřím. Byl teď šíleně rozzlobený na celou nemocnici, na doktory i sestry.
Pitomci! Nic nezachránili!
A jak tu naštvanost ukázat?
V chodbě uklízečka myla podlahu, Petr jí kopl do kýble, voda se rozlila. Uklízečka vřískala, z ordinace vyběhli doktoři, sestřička přiběhla.
Všichni brblali, křičeli, ale on zabouchl dveře na pokoji, sedl si na postel a zacpal uši rukama.
Taková nemocnice! Tolik doktorů a nedokázali, aby kamarád žil. Nic!
Proč se stal Šimon jeho přítelem, i když s ním nikdy pořádně nemluvil, to Petr nechápal. Jenže stihl mu povědět svůj život, vyprávěl o mámě, vychovatelce, bitkách, úrazech.
Jednou v noci se mu zdálo, že Šimon vstal na posteli, smutně se usmál. Petr k němu běžel, chtěl ho zvednout, ale Šimon poprosil, ať ho nechá a jen si sedne. Tenkým hlasem vyprávěl o svém životě.
Petr si podrobnosti nepamatoval, ale hlas ano. Poslouchal ho, a najednou chtěl Šimon otevřít okno a vylézt ven. Petr měl ve snu takový strach, že se zlekl probudil.
Venku šplhaly stíny větví, svítil měsíc. Šimon se převaloval, otec spal.
A tak Petr tiše usedl k jeho posteli, vzal mu kostičnatou dlaň a začal tiše zpívat tu jedinou ukolébavku:
Spinkej, spinkej, kocourku můj šedý,
Spinkej, spinkej, zavři očka malý,
Ocásek máš šedý, pacičky bílé,
Spinkej, spinkej, v klidu celé chvíle…
Od té doby si Petr se Šimonem povídal v duchu. Ten mu vykládal o svých dovolených u moře, o babičce, dědovi jasně, děda byl generál, o škole, o pokoji s hračkami, o ranním budíčku od mámy. Tak si Petr představoval rodinný život. Někdy jeho fantazie byly hodně přehnané nikdy v opravdové rodině nežil, byty znal jen z televize.
Myslel si třeba, že v bytě má každý postel v jednom pokoji. Každý má v předsíni svou skříňku, ve čtvrtek je ryba a čaj ráno lije máma sběračkou.
***
Divné, ale když Šimon zemřel, David pocítil úlevu. Ne že by ho nemiloval, nebyl špatný otec. Syn už dávno jen živořil, trpěl nebýt podpory, bolest by byla horší. Teď už je konec trápení.
Musel přijmout synovu smrt, pomoct ženě i sobě.
Pořád víc přemýšlel o Petrovi.
S adopcí teď těžko. Andrea by to nepochopila. Může ho někdo nahradit? Nikoliv. Šimonův velký portrét v květinách je na čestném místě, žena u něj sedí, pálí svíčky, chodí pravidelně na hřbitov. Andrea už dítě mít nemůže kdysi prodělala komplikovaný zákrok.
A Petr nikdy rodiče mít nebude.
Je úplně jiný než Šimon hrubší, tvrdý, tmavooký. Ale David slyšel jeho slova ke Šimonovi. Dobrá, čistá duše.
Andrejko, dnes jsem byl v nemocnici. Petra už pustili. Dlouho ho tam drželi.
Proč jsi tam jezdil? podivila se Andrea.
Kvůli dokumentům o Šimonovi A taky jsem slyšel, že Petr tam řádil, když se dozvěděl, že Šimon zemřel. Spustil skandál.
Dětská hloupost, povzdychla Andrea.
Asi…
Neboj se o mě, nějak to zvládnu. Pracuj v klidu.
Dobře.
Ale o žádných klukách mi zatím nevyprávěj, ano?
David to už nadhazovat nechtěl.
O víkendu ale vyrazil do dětského domova. Něco ho tam táhlo. To, co Petr říkal, že v domově není moc bezpečí, chtěl poznat sám. Ale Petra mu ukázat nechtěli. Vedení bylo podezřívavé.
To Davida neodradilo. Vzpomněl si na spolužačku Terezu Královou, která se věnuje podpoře pěstounů.
Brzy ji navštívil, vše vysvětlil. Tereza slíbila zjistit, co se dá. Upozornila ale: Bez souhlasu ženy a chlapce to nejde.
David šel na úřad, vzal seznam, co je potřeba, domluvili schůzku s Petrem.
Manželce nic neřekl. Zato tchánovi a sestře Elišce ano. Eliška byla pro. Slíbili, že Andreu přesvědčí.
Ale když s ní mluvili, Andrea plakala:
On mi Šimona nenahradí! Copak to nechápeš!
Nikdo nenahradí. On je úplně jiný, složitý. Ale slyšela bys, jak s ním mluvil, jak ho měl rád. Ten kluk mi sám pomohl. Trochu aspoň poznat, prosím.
Netlač na mě!
První ústupek.
Když přivedli Petra na schůzku do ředitelny domova, byl celý shrbený, ruce sevřené v pěst, tvář bledou. Davidovi ani ruku nepodal.
U toho byla Tereza, ale nezasahovala. David viděl, že je kluk nervózní, v nemocnici byl jiný.
Chtěl ho obejmout, říct mu, Neboj se!. David nevěděl, jak začít. Ženy mlčely, Andrea si Petra prohlížela. David začal povídat o nesmyslech, aby aspoň vyplnil trapné ticho.
Petr se styděl, byl jak v křeči, tak ho pustili dřív.
No a hrdina to nebyl.
On k nám asi nechce, co myslíš? litoval David při zpáteční cestě.
Právě naopak, řekla Tereza. On o to sní, abyste si ho vzali. Bude se snažit tolik, až to sám nevydrží. Má strach, že nebude dost dobrý.
Jsme tak hrozní? podivila se Andrea.
Jste opravdoví rodiče, co nikdy neměl. Neví, jak se chovat.
Domluvilo se, že Petr přijede na návštěvu. Konsensu ani Petra, ani Andrey, nebylo úplně dosaženo.
Když přijel, seděli u čaje. Zoufale si potil ruce, upíral oči na šálek, bál se jíst, cinkat příborem, dívat se na luxus kuchyně. Všechno bylo jiné, než čekal. Byl si najednou až moc blízko s dospělými.
A nejvíc ho děsila Andrea.
Když Davidovi upadla lžíce, Petr sebou cukl a prohodil:
To je teda průšvih.
David ho hned podpořil.
Totální, že? Jsem levák. Petře, pojď jíst, dej si brambory.
Petr si dal sousto, těžko ho žvýkal a radši koukal do stolu.
Brácho, co je? Nestresuj.
Petře, chceš vidět Šimonův pokoj? nabídla Andrea.
Ožil, oči mu zazářily, kývl.
Když vstoupil, všiml si velkého Šimonova obrazu. Byl trochu jiný, víc veselý a usměvavý, než ho znal z nemocnice, přímo zářil. Bylo to něco, mít tu kamaráda tak živého. Zdálo se, jako by říkal: Klid, jsem s tebou.
Čau, Šimone! rychle popošel a sáhl na rám, podíval se na Andreu. Tady je trochu tlustší.
Tak vypadal, až na konci… tedy… před zadrhla se Andrea, nemohla to slovo říct.
Před smrtí, viď? Petr pohlédl na rám, Ukážete mi, jak tady žil?
Andrea nerozuměla, ale vyhrabala album.
Víš, já zatím fotky nemůžu. Prohlédni si je sám, ano?
Petr se usadil na pohovku, otevřel album. Andrea šla k oknu.
To je on? Malý, prťavý? To je Šimon?
Andrea si přisedla, začali spolu listovat stránkami, co si myslela, že nikdy nezvládne prohlédnout.
Tady je srandovní Tohle je super kometoval Petr.
Všechno ho zajímalo, ptal se.
Najednou chytil fotku z pláže a zvolal:
Hele, moře! Říkal mi, že jste byli u moře.
Andrea pomalu zavrtěla hlavou.
Říkal? Vždyť už nemluvil.
Petr se těkal očima, zalhal skoro dětsky:
Mně jo!
Andrea neprotestovala. Dívala se na fotky klidně, s úlevou. Vedle toho kluka ustupoval strach. Díky němu bylo vidět přijmout Šimonovu smrt lehčí. Věděla, že v něm bude snazší žít dál.
Nadechla se, pevně řekla:
Petře, kdybychom tě chtěli adoptovat, šel bys do toho?
Znovu napjal ramena, chvíli mlčel, listoval albem.
Nevím. Šimon byl fajn. Já moc ne. Moc to neumím…
Andrea ho prudce objala.
To nevadí. Nebereme tě místo Šimona. Prostě jen jako jeho kamaráda.
Petr se trochu lekl objetí. Nikdo ho od bitky nebo nemocnice tak nesvíral. Cítil ženskou vůni, teplé doteky rukou.
Aby se odpoutal, dál otáčel stránky, aniž by na něco koukal, a ona ho pořád objímala.
Petr nikdy neplakal. Nikdy.
A teď mu něco vhrklo do krku, po tvářích mu stékaly slzy. Schlíp.
Pláčeš? Petře, ty brečíš No no, neplač, jinak tu budu taky! Drž se, jsi přece chlap! Musíš být silný!
Ta slova už jednou slyšel.
Okno bylo otevřené. Vzduch byl svěží, záclona nadutá, zelená barva listů těšila oči a z obrazu se laskavě díval jeho přítel Šimon.
A Petr jako malý tiše špitl:
Neznáte tuhle písničku? Spinkej, spinkej, kocourku můj šedý
Znám. To je ukolébavka, že? Chceš, abych se ji naučila?
Petr popotáhl a kývl. Víc už si nemohl přát.
***
Teprve teď, když sedím večer na posteli a v myšlenkách si říkám sám pro sebe tu ukolébavku, chápu, že největší síla není v těle, ale v tom, co člověk najde uvnitř zda najde v sobě odvahu být k někomu upřímný, dovolit si i plakat a přijmout ruku, která mu je podaná. Protože ať už má člověk rodiče, nebo je nemá, nakonec všichni hledáme stejné kousek tepla, kousek bezpečí, prostou odvahu žít dál.
