Nikdy se nedaří najít Nikole štěstí. Brzy jí bude čtyřicet a pořád je sama. A přitom jí Bůh obdařil vším: inteligencí i krásou. Má skvělou práci, vysoký plat, ale ženské štěstí nějak ne a ne přijít.
Rodiče, paní Alena a pan Jaromír, mají o dceru starost. Pomáhají jí hlavně morálně, materiálně je spíš ona schopná podpořit je. Vždy ale odmítají.
Jen s námi zůstaň, Nikolo, máme v bytě dost místa! Peníze ti jednou přijdou vhod, až si najdeš to své štěstí, opakují jí Alena a Jaromír.
Každý den ji litují, když se z práce vrátí unavená:
Nikdo tě, chudinko, nepolituje, jen my s tátou povzdychne matka.
Až tady jednou nebudeme, těžké to bude! Ani si nebudeš mít komu postěžovat! Musíš hledat své štěstí, holčičko, dodává otec.
A tak posedávají tři u televize. Rok co rok, den co den, stejná písnička o hledání štěstí před obrazovkou! Je to nuda, až zívnout chce.
Nejpodivnější jí připadá, jak často otec říká: až tady nebudeme. Nikola se totiž Aleně a Jaromírovi narodila, když jim bylo devatenáct. Velká láska! Ještě trochu brzy na to mluvit o tom, že už tu nebudou.
Ještě na vysoké škole Nikola poznala jednoho kluka Radka. Ten byl statný, trochu nemotorný, ale veselý. Kam vstoupil, tam něco překlopil, rozbil, porazil.
Alena se mu smála a říkala mu Radekšikula rozbíječ nebo chodící katastrofa.
A Jaromír rád předváděl, jak Radek šmajdá a snaží se chytat vše, co padá.
Ne, holka, to není pro tebe! Vše, co mu přijde pod ruku, rozbije a pokazí. To není tvoje štěstí! přesvědčovali Nikolku.
Jak kapka kámen hlodá – s časem začala i ona Radka vnímat jako smolaře.
Jenže rodiče se spletli: Radek dokončil vysokou, otevřel si advokátní kancelář, oženil se s dívkou, které ta jeho nemotornost připadala rozkošná. Prostě Radek potřeboval prostor proto žijí dnes za městem v rodinném domě.
Nikolině štěstí ještě někde chodí, musíme ho najít! utěšovali se Alena a Jaromír.
Jinak měli víceméně fajn, semknutou rodinu. Pár měsíců zpět jeli všichni spolu na dovolenou do Thajska. Teď večery tráví prohlížením fotek: jak odpočívali, jak se opalovali, i co jedli a pili. Byla to moc příjemná dovolená.
Právě tam se Nikola seznámila s mužem jménem Roman. Pocházel z Běloruska.
I jeho si rodiče podali po svém:
No vida, máme tu románek s Romanem z Běloruska! dělala slovní hříčky Alena.
A Jaromír si pod tričko strčil polštář a chodil po pokoji jako tlustý Roman.
Nikole to bylo až líto, Roman přitom nebyl vůbec tlustý, byl jen mohutnější. Ale povídat si s ním bylo velmi zajímavé. Věděl hromadu věcí o hvězdách a večer jí je na pláži ukazoval. Nikole se líbil a navzdory rodičům mu dala číslo.
Po návratu domů, když zjistili, že si Nikola s Romanem stále volá, prohlásila matka:
Letní románky jsou laciné a ničím dobrým nikdy nekončí!
A nezáleželo na tom, že Nikola i Roman jsou bez rodiny důležité bylo, že to je letní románek a to prý nikam nevede.
Musíš najít své štěstí! My ti ve všem pomůžeme, vždy se na nás můžeš spolehnout, naše milovaná! ujišťoval ji otec.
V létě vyráželi ve třech na chalupu. Řeka, příroda, čaj pod jabloní, grilování u altánku. Ovoce a zeleninu měli vlastní. A sousedé často chodili posedět. Jednou přijel k sousedům syn se synkem, tak pětiletým. Syna zvali Martin, kluka Vašík oba světlovlasí, modroocí, pihovatí. A uši jim trčely stejně.
Sousedé pověděli, že Martinovi odešla žena k nějakému podnikateli. Vašíček podnikateli vůbec nebyl zapotřebí, byl příliš podobný otci. Kdyby vypadal po mámě, budiž. Ale dítě po otci doma nechce. Tak zůstal Martin s malým synem na ruce.
Nikole se oba zalíbili okamžitě! Měli v sobě něco lidského a dojemného. Mezi Martinem a Nikolou přeskočila jiskra. A i Vašík se k ní hned tulil.
Alena se zase pošklebovala dceřině náklonnosti:
Martin sežral všechnu mrkev, jen jednu nechal! Holka, to ho jeho rodiče určitě pozvali sem kvůli tobě! Co s chlapem s nákladem?
Určitě je to smolař! Dobrou ženu s malým dítětem žádná neopustí! přidal se otec.
Nikola poprvé otci oponovala:
Tati, právě dobrého muže nechá žena klidně i s dítětem, když věří, že se postará!
Ne, to není tvé štěstí! Musíš si najít jiné! Chceme své vnoučátka chovat, ne cizí! Chceme za ručičky malé držet, poslouchat, jak nožičky dupou po bytě
Jaromír s Alenou se stáhli, přestali se sousedy mluvit a dali jim ochutnat, co si o nich myslí. Sousedé se dozvěděli řadu nových, dost urážlivých věcí o sobě a posezení s nimi okamžitě skončila.
Jaromír s Alenou dál seděli pod jabloní s čajem a vzdychali, jak Nikolce osud ženské štěstí nedopřál. Tak léto uplynulo v melancholii.
Ale Nikola si zamilovala Martina i Vašíka celým srdcem. Také rodiče měla moc ráda. Nechtěla jim způsobit zklamání, ba cítila se provinile, že se zamilovala jinak, než si oni představovali. A tak na konci sezóny odjela z chalupy zase do společného městského bytu.
Rodiče svou dceru milovali, proto na Martina a Vašíka už na podzim ani vtipně, ani vážně nevzpomínali.
Jednoho dne zahlédla Nikola na ulici malé zrzaté kotě schované před deštěm pod kolem auta. Malé, mokré, ustrašené kotě zoufale mňoukalo. Nemělo mámu. Úplně samo na světě! Sedělo pod kolem, které mohlo kdykoli rozdrtit tu sotva započatou existenci.
Nikola instinktivně sáhla po tom uzlíčku neštěstí, opatrně ho vzala do náruče a schovala pod kabát. Nevadilo jí, že je mokré či špinavé. Chtěla ho prostě zahřát.
Doma kotě vysušila, dala mu do mističky mléko. Sedla si na kuchyňskou dlažbu a sledovala, jak kotě hltá mléko svým malým růžovým jazýčkem.
Chudáček, musel mít obrovský hlad! pomyslela si.
Do dveří vstoupil Jaromír s novinami v ruce, za ním Alena. Koukat na nečekaného hosta, v obličeji spíš zmatený vztek.
A co teď s tím tvorem budeme dělat?
Zvířátko se najedlo, zívlo, chvíli hledalo po kuchyni vhodné místo a udělalo loužičku.
Nikola ani nestačila vytáhnout ubrousek, když se rozlehl hlasitý výkřik Aleny:
Okamžitě to strašidlo vyhoď! Zaneřádí nám celý byt! Poškrábe nábytek, roztrhá tapety! Jardo, řekni taky něco! Na takové blecháče tu není místo!
Jo, vždyť nám to tu zasmrdí na kilometry! Slušní lidé sem ani nevkročí! přidal se Jaromír.
Mami, tati, je to přece jen kotě! Koupíme mu škrabadlo, naučíme ho na záchůdek! Podívejte, jak je krásné! odporovala Nikola. Nerozuměla, v čem může malé koťátko vadit. Nikdo v rodině netrpí alergií a jejich veliký byt má místa na fotbalový zápas.
Ne, ne, nechceme tu takový dárek! zlobili se oba rodiče na plné pecky.
Víš co, holka? Chápu, že ti ho bylo líto. Ale vezmi ho do útulku! Tam patří. Když ho nevezmou, pohrozím novinami! rozčiloval se Jaromír, máchajíc novinami.
Nikola mlčky vzala kotě do náruče a zabouchla za sebou dveře.
Bylo jí úzko a smutno. Jak je možné, že ve čtyřiceti nemá nic svého žádné děti, manžela ani vlastní střechu nad hlavou? Vždyť dokonce ani koťátko si nemůže pořídit. Ne! Potřebuje svůj byt, byť aspoň maličký pokoj! Místo, kde bude sama sebou.
Místo do útulku zabočila do první realitní kanceláře. Našla si rychle malou garsonku, kde bylo v inzerátu jasně napsáno: zvířata povolena.
Poprvé v životě se cítila opravdovou paní domu. První nákup: vše potřebné pro kotě. Po návštěvě veterináře, který zjistil, že je to kočička a má asi dva měsíce, ji Nikola pojmenovala Vesnička.
A najednou si připadala alespoň o kousek šťastnější. Při pohledu na Vesničku si Nikola vždy vzpomněla na malého Vašíka a jeho tátu Martina.
Jednoho dne však zazvonil telefon. Nikola to vůbec nečekala rodiče stačili se sousedy z chalupy pořádně pohádat! Ale Martin se nakonec přece jen ozval! Jakoby nic řekl:
Ahoj, jak se máš? Vašík ti chce něco říct!
Nikole se rozzářil úsměv, hned si vzpomněla na jeho roztomilé pihy a zvídavé oči.
Nikolo! Stýská se nám po tobě! Přijeď za námi! Čekáme tě s tátou! zněl v telefonu dětský hlásek.
Přijedu, ale nejsem sama! Můžu vzít i kočičku? zeptala se.
Vesele se ozval Martin: Tak klidně vezmi celý cirkus! Zajedeme pro tebe, jen řekni adresu!
Tak Nikola konečně našla své štěstí! Navzdory všem je šťastná s Martinem, Vašíkem a kočičkou Vesničkou. A brzy bude mít Vašík i sourozence. Holčičku, chlapečka co na tom záleží.
A na rodiče Nikola nezapomíná. Pořád je má stejně ráda. Často volá Aleně a Jaromírovi jen proto, aby řekla, že je šťastná.
Pravda, to štěstí není takové, jaké si oni vysnili. Ale je její.
Možná jednou Alena s Jaromírem pochopí a smíří se s tím štěstím své dcery. A přestanou jí v telefonu křičet:
Vrať se domů, okamžitě!
Třeba pak i oni budou moct držet malé dětské dlaně a slyšet dupání malých nožek po bytě…
