Ložem K PRÁMĚ
– Nováková, snídaně. – Sanitařka vjela do pokoje s vozíkem. Klára pootevřela oči a neochotně otočila hlavu ke dveřím.
– Nechci. Děkuji. – Odpověděla.
– Ale ale, slečno, potřebujete sílu. – Za sanitařkou vešel do pokoje doktor.
Klára mlčela. Sanitařka spěšně položila na stolek misku s kaší a sklenici s čajem. Šeptla:
– Jez, Václav Jaroslav je má pravdu. – A rychle opustila pokoj.
– Jaká je nálada? Jarní? – Usmál se Václav Jaroslav.
– Ani tak. – Odpověděla Klára smutně a otočila se k oknu.
– To je dobře. – Nevšímaje si tónu pacientky, pokračoval doktor. – Operace je naplánována na zítra. – Oznámil vážně.
– Zvýší se šance? – Zeptala se Klára, otočíc se.
– Bezpochyby. Ačkoli úplné zotavení zatím není na pořadu dne. – Přiznal Václav Jaroslav.
– Budu moci chodit? – Klára byla napjatá.
– Nechci dávat plané naděje… – Po krátké pauze odpověděl Václav Jaroslav. – Ale je třeba využít všechny šance.
– Rozumím… – Klára se opět otočila. Jak Václav Jaroslav odešel, neslyšela. Ani to, jak už venku opravdu jarně cvrlikali ptáci.
Nehoda byla hrozná. Za volantem seděla Klarčina přítelkyně Petra. Snažila se vyhnout protijedoucímu autu, Petra prudce zatočila volantem, auto se na kluzké silnici dostalo do smyku, střetu se nedalo zabránit. Hlavní náraz byl na straně spolujezdce. Klára přišla k vědomí až v nemocnici. Jak se později dozvěděla, Petra utrpěla menší zranění, zlomenina ruky, otřes mozku. Klára měla několik zlomených žeber, otevřenou zlomeninu nohy a hlavně poškozenou páteř. Prognózy nebyly povzbudivé, šance, že by Klára mohla znovu chodit, byly mizivé. Někdo jiný by byl možná rád aspoň za to, že zůstal naživu, ale Kláře jako by svět přestal existovat. Tanec pro ni byl vším: životem, obživou, inspirací. Pohyb byl pro ni jako pro jiné vzduch. A co teď?
Další ranou byla reakce Tomáše. Randili spolu už dva roky a nedávno ji Tomáš požádal o ruku. Před dvěma týdny, když Tomáš seděl tady v pokoji vedle Kláry, pochopila beze slov, že svatba nebude. Když Klára vyprávěla o prognózách lékařů, Tomáš dlouho mlčky seděl, hleděl do podlahy, pak řekl, nějak nejistě:
– Musíš myslet na to dobré. Vše se urovná.
Další tři dny nepřišel. Pak přišla krátká zpráva od něj: „Promiň. Nedokážu to.“ Uvnitř se přetrhla poslední tenká nitka naděje. Klára už neplakala, skelnýma prázdnýma očima hleděla na bílý strop a představovala si, že teď ten strop na ni spadne a všechno skončí.
Máma, hladíc Káru po ruce, se snažila utěšit, snažila se usmívat, opakovala, že ještě není vše ztraceno, že musí bojovat, že budou bojovat spolu. Ale Klára viděla, že oči mámy jsou červené od slz, které prolévala, když odcházela z pokoje. Václav Jaroslav, ošetřující lékař, také stále opakoval, že musí bojovat.
– Proč? – Zeptala se jednou Klára.
– Aby byla šťastná. – Odpověděl prostě Václav Jaroslav.
– Já už nikdy šťastná nebudu. – Odpověděla Klára. Václav Jaroslav se na ni zpozorněle podíval:
– Určitě budeš. Ale to závisí víc na tobě než na ostatních. Nemám tak velkou zkušenost, ale víš, setkal jsem se s lidmi, kteří překonali zdánlivě nemožné, nechali v nemocničních pokojích i nevyléčitelné nemoci, protože chtěli žít, chtěli se radovat ze života, chtěli být šťastní.
Klára neodpověděla. Nechtěla žít. Nepřála si takto žít. A jaké tu může být štěstí? – zeptala by se doktora, ale rozhodla se v tomto rozhovoru nepokračovat. Vždyť u lékařů je zřejmě zvykem povzbuzovat pacienty.
– Nespíš? – Václav Jaroslav tiše pootevřel dveře, vpuštěním pruh světla do temného pokoje.
– Nespím. – Odpověděla Klára, aniž si všimla, že ji doktor oslovuje tykáním.
– Jsi nervózní? – Zeptal se, usazujíc se na židli u okna.
– Ne. – Pokrčila Klára rameny.
– Můžeš si představit, že nehoda nebyla. A už uplynulo deset let. Jaký by byl tvůj život? – Zeptal se Václav Jaroslav, hledíc nikoli na Kláru, ale z okna.
– Nevím. Asi bych ještě vystupovala. Nebo možná už nevystupovala, ale vodila dceru na tanec. – Klára se dokonce mírně usmála, ale pak si vzpomněla, že její svatba neproběhla. – Víš, on mě hned opustil. Jakmile se dozvěděl, opustil mě.
– Kdo? – Václav Jaroslav už znal odpověď. – Myslíš, že tě miloval?
– Nevím. – Klára znovu pokrčila rameny. – Možná je to jen v romantických filmech, že milují tak, že jsou připraveni jít za tebou do ohně a vody, ale ve skutečnosti, jen slibují přinést hvězdu z nebe, a ve skutečnosti… – Klára se zarazila. Václav Jaroslav přece byl také mužem. Navíc dost mladým a sympatickým, jak Klára právě pochopila. Asi má ženu nebo přítelkyni a úplně jinak se k ní chová. Jistě by se v takové situaci nezalekl. Chodí sem, i když je nezná příliš dobře, a podporuje ji.
– Tak dobře, Nováková, spi. Budou i pro tebe hvězdy z nebe. – Václav Jaroslav odešel. Klára se podívala z okna. Kousek nebe, posetý hvězdami byl, a opravdu viditelný. „Kéž by teď spadla hvězda“ – pomyslela Klára, ale hvězdy nespadaly, přinejmenším žádná nespadla, dokud Klára neusnula.
– Jak se cítíš? – Václav Jaroslav stál proti Klarinu lůžku. – Doktor Jakub Mašek řekl, že operace proběhla dobře.
– Asi ano. Ale nohy stále necítím. – Klára povzdechla.
– Podívej se, co jsem ti přinesl. – Václav Jaroslav podal Kláře malou krabičku. Klára ji otevřela a usmála se. Krabička byla plná třpytících se drobných hvězdiček-konfetti. – Budeš-li pilně cvičit, sama dojdeš pěšky až k opravdovým hvězdám. – Sliboval doktor.
Rehabilitace byla dlouhá, vyčerpávající a, jak se Kláře zdálo, bez výsledků. Václav, nyní jmenovitě Klára ho také oslovovala, často k ní chodil. Během jejich rozhovorů, jak starých přátel, probírali nejrůznější témata. Václav uměl Klaru odvést od smutných myšlenek a dokonce začala věřit jeho slovům, že úsilí nepřijde vniveč.
– Jak to dnes je? – Václav přišel do pokoje po Klarčiných denních cvičeních, při kterých sestra zkoušela oživit dřevěné nohy.
– Nic zvláštního. – Klára pokrčila rameny.
– Kvetou šeříky. – Václav podal Kláře chundelatou větvičku, kterou skrýval za zády. Klára vdechla čerstvou, nosy lechtající vůni. A pak s dětským nadšením začala hledat květ s pěti lístky.
– A tu nic. – Klára našpulila rty a podívala se nahoru.
– A co tady? – Václav podal Kláře ještě jednu malou krabičku. Usmála se, očekávajíc další dávku hvězdiček. Ale když otevřela krabici, na okamžik ztuhla. Na malém prstýnku se na slunečních paprscích blyštěla úplně jiná hvězda – malý kamínek.
– Vezmeš si mě? – Zeptal se Václav, když Klára přesunula zrak z prstýnku na něj. Klára mlčela. Václav napjatě vydechl a usadil se na postel.
– Sedíš mi na noze… – Řekla tiše Klára. – Sedíš mi na noze! – Už hlasitě vykřikla a rozesmála se. – Sedíš mi na noze! Cítím to! Cítím nohu!
Václav vyskočil a také se rozesmál. A pak Klára začala plakat. Usmála se, ale po tvářích jí tekly slzy.
– Co je? Bolí to? – Obavy Václav znepokojeně. Klára zavrtěla hlavou:
– Pamatuješ, že jsem řekla, že už nikdy nebudu šťastná. Opravdu jsem si to myslela. A dnes mám tolik štěstí najednou. No pokud jsi se neobával vzít si mrzáka za ženu, tak snad tě neodstraší ani plačka? – Klára se znovu rozesmála.
– Ne, mě ničím nezastavíš. – Odpověděl Václav a něžně pohlédl na nevěstu.
***
– Mami, viděla si? Povedlo se mi to! – Nela přiběhla k lavičce, kde seděla Klára.
– Samozřejmě, viděla. A pro tátu to celé natočila. Jsi naše šikovná. – Klára objala dceru.
– Paní učitelka Irena říkala, že budu tančit v centru. – Pochlubila se Nela.
