Viktor ho našel u silnice v říjnu.
Štěně sedělo na okraji dálnice, mokré a docela malé, a dívalo se na projíždějící auta, jako by čekalo na někoho konkrétního. Viktor tehdy jel na chatu pro brambory, zastavil na vteřinu, myslel si, že se jen podívá. Ale štěně zvedlo hlavu a bylo po všem. Brambory zůstaly v zemi ještě týden.
Pojmenoval ho Mars. Jméno vymyslela sousedka Věra Nováková, když na chodbě uviděla rezavé, ušaté stvoření s tlapami neúměrně velkými.
– Rezavý, nosatý, popletený, – řekla. – Mars. Akorát.
Viktor se tehdy zasmál.
Mars rostl rychle. Do jara zabíral celou levou polovinu gauče a považoval to za samozřejmé. Viktor nejdřív nadával, pak přestal. Spát sám v bytě bylo horší než se psem, který chrápe a občas ve spánku škube tlapou.
Skamarádili se ne hned, ale postupně, jako se přátelí lidé, kteří nemají kam spěchat. Ranní procházka. Miska s jídlem v sedm večer. Televize. Občas Viktor mluvil na Marse nahlas. Mars seděl vedle a poslouchal s vážným výrazem, jen občas zívl a ukázal všechny zuby.
– Máš pravdu, – říkal Viktor. – Stačí.
A vypnul televizi.
***
Nehoda se stala v dubnu, když se vraceli z večerní procházky.
Viktor si potom pamatoval jen matně, jak přesně. Kluzko, auto vyletělo na chodník zpoza rohu, Mars byl na vodítku, a pak se vodítko přetrhlo. Viktora odhodilo na obrubník. Narazil si bok, pár vteřin ležel a slyšel jen vlastní dech a něčí vzdálený křik.
Když se zvedl, Mars tu nebyl.
Vodítko leželo na asfaltu. Plastová přezka praskla napůl.
Hledal až do půlnoci. Obešel tři čtvrtě, volal jménem, ptal se kolemjdoucích. Kolemjdoucí vrtěli hlavami. Někdo řekl, že viděl rezavého psa, který běžel směrem k železničnímu přejezdu, ale to bylo asi před čtyřiceti minutami a dál už neviděli.
Doma si Viktor sedl do kuchyně a dlouze hleděl na prázdnou misku.
Pak vstal. Napsal inzerát, vytiskl dvacet listů. Ráno je rozlepil po celé čtvrti, ještě zavolal do tří veterinárních klinik a do útulku v Závodní ulici.
– Pokud přijde rezavý pes, kříženec, – říkal do telefonu. – Zavolejte prosím. Tady je moje číslo.
Uplynul týden.
Pak měsíc.
Inzeráty vybledly pod květnovým deštěm a Viktor je přelepil. Pak je přelepil znovu v červnu. Veterinární kliniky mlčely. Z útulku v Závodní volali dvakrát, pokaždé omylem, pokaždé to nebyl ten pes.
V červenci Věra opatrně řekla ze dveří:
– Viktore, možná si pořiď jiného. Tam v útulku jich je tolik.
– Ne, – odpověděl Viktor.
Víc nenavrhovala.
Byt bez Marse byl jiný.
Ne prázdný, ne. Věci stály na svém místě, lednice hučela, sousedi nahoře dupali v půl desáté jako obvykle. Ale něco se změnilo.
Viktor zvedl ze země starý míček, který Mars honil po chodbě. Položil ho na poličku. Pomyslel si a uklidil do šuplíku. Pak ho zase vyndal a nechal na poličce.
Po ránu se ruka ze zvyku natahovala k vodítku u dveří. Vodítko viselo. Nikam se nemuselo jít.
Začal chodit na procházky sám. Stejnou trasou, ve stejnou dobu, jen bez Marse. Sám neuměl vysvětlit proč. Prostě šel.
V srpnu zavolala dcera z Brna.
– Tati, přijed. Budeš u nás, odpočineš si.
– Nemůžu.
– Proč?
Odmlčel se. Řekl:
– Co když se vrátí.
Dcera se také odmlčela. Pak řekla „dobře” hlasem, jaký bývá, když člověk chce říct něco jiného, ale rozhodne se to neříkat.
Mars se vrátil v říjnu.
Viktor uslyšel škrábání na dveře v půl osmé večer. Nejprve si myslel, že se mu to zdálo. Hluk z chodby, průvan, kdo ví. Ale škrábání se opakovalo. Naléhavě, s pauzami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, jen je třeba chvíli počkat.
Otevřel.
Na rohožce seděl Mars.
Zestárlý. Srst na několika místech ostříhaná, tam, kde zřejmě byly rány. Levý bok trochu propadlý. A na krku měl obojek. Cizí, kožený, hnědý, s mosaznou přezkou a malou známkou, na které bylo jedno slovo „Přítel”.
Viktor dlouho stál ve dveřích a díval se na něj. Mars seděl a díval se na Viktora. Pravé ucho svěšené, rezavá skvrna na čele ve tvaru nerovné hvězdy. Stejné oči, jantarové, s tmavým lemem.
– Kde jsi byl? – řekl Viktor.
Mars vstal, přešel přes práh a vešel do chodby tak, jak chodí ti, kdo znají půdorys nazpaměť. Doprava k misce. Miska byla tam, kde vždycky. Samozřejmě prázdná.
Viktor zavřel dveře. Vešel do kuchyně. Ruce se mu lehce třásly, když otvíral lednici.
– Dobře, – řekl. – Dobře.
Druhý den ráno jel na veterinární kliniku.
Marse prohlédli, dali mu potřebná očkování, zkontrolovali čip. Viktor se zeptal na obojek. Doktorka vzala známku a přečetla nahlas:
– „Přítel”. To je jiné jméno?
– Někdo mu dal jiné jméno, – řekl Viktor.
– Bydlel u někoho?
– Půl roku někde byl. Nevím kde.
Doktorka se podívala na něj, pak na Marse, pak zase na Viktora.
– Bývá to, – řekla. – Psi někdy odejdou, a pak se vrátí. Zvlášť chytří.
Viktor neodpověděl. Díval se, jak Mars sedí na kovovém stole s nehybným výrazem a snáší prohlídku.
Na známce na druhé straně našli telefonní číslo.
Viktor zavolal z auta, zatímco Mars seděl na zadním sedadle a díval se z okna.
Zvedli to po třetím zazvonění.
– Prosím?
– Dobrý den, – řekl Viktor. – Měli jste psa. Rezavého. Říkali jste mu Přítel.
Dlouhé ticho.
– Ano, – řekl hlas. Ženský, ne mladý. – Měli. Odešel od nás v září. Hledali jsme ho.
– Je u mě. Je to můj pes. Jmenuje se Mars. Ztratil se v dubnu.
Znovu ticho. Pak žena řekla:
– Bydlel u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.
– Děkuji, – řekl Viktor.
– Je to dobrý pes.
– Ano.
Pauza.
– Bydlíte daleko? – zeptala se žena. – Od Březové ulice?
– Jiná čtvrť.
– Proboha. Přišel sám v dubnu. Prostě si lehl k našemu plotu a neodcházel.
Viktor hleděl přes čelní sklo na šedý dvůr s topoly bez listí.
Rozhovor se nějak sám ukončil. Viktor uklidil telefon. Mars funěl na zadním sedadle, ležel s hlavou na složených tlapách.
Doma Viktor sundal Marse cizí obojek. Položil ho na stůl, dlouze na něj hleděl. Hnědý, kožený, se známkou „Přítel”. Dobré práce, ne levný.
Půl roku byl pes někde. A stejně se vrátil.
Viktor pomyslel na ženu z Březové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přilnula k němu, nejspíš. A pak v září ráno vyšla a on tu nebyl. A hledala. Volala, možná na inzeráty.
Vzal telefon.
– To jsem zase já, – řekl, když zvedla. – Chtěl jsem říct. Pokud ho chcete navštívit, nic proti tomu nemám.
Ticho.
– Opravdu? – řekla.
– Opravdu.
Přijela v sobotu. Alena Horáková, čtyřiašedesát let, v šedém kabátě a s nákupní taškou, ve které byla jablečná marmeláda a sáček s psím krmivem, tím samým, na který si Mars za těch půl roku zvykl.
Mars ji uviděl z chodby a nevrhl se, ne. Prostě přistoupil a strčil čenich do dlaně. Radostně zavrtěl ocasem.
Pili čaj. Alena vyprávěla, jak ho v dubnu našla u plotu, jak ho vozila k veterináři, jak se bál první dny, a pak si zvykl. Viktor vyprávěl o nehodě, o přetrženém vodítku, o rozlepených inzerátech.
Mars ležel mezi nimi na zemi a dřímal. Občas zvedl hlavu, podíval se na jednoho, podíval se na druhého.
– Vybral si nás oba, – řekla Alena.
Viktor se podíval na psa. Pak na ženu vedle.
– Vypadá to tak.
Cizí obojek Viktor uklidil do šuplíku stolu. Nevyhodil.
Mars zase zabíral levou polovinu gauče a honil míček po chodbě v jednu v noci. Inzeráty na sloupech zmokly pod listopadovým deštěm a odlepily se samy.
Alena chodila v sobotu. Nosila marmeládu, občas žádala radu ohledně rybízu, měla zahrádku v Březové ulici, a Viktor se v zahrádkách vyznal. Povídali si, zatímco Mars dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Viktor vytáhl ze šuplíku kožený obojek se známkou „Přítel”. Podíval se na něj. Známka se leskla pod lampou.
V předsíni visela dvě vodítka. Jedno červené, staré. Jedno modré, nové, které Alena přinesla v jednu sobotu a pověsila mlčky, aniž by se ptala na dovolení.
