Viktor ho našel u silnice v říjnu.
Štěně sedělo na kraji dálnice, mokré a docela malé, a dívalo se na projíždějící auta, jako by čekalo na někoho konkrétního. Viktor tehdy jel na chatu pro brambory, na vteřinu zabrzdil, myslel si, že se jen podívá. Ale štěně zvedlo hlavu, a bylo to. Brambory zůstaly v zemi ještě týden.
Pojmenoval ho Mars. Jméno vymyslela sousedka Věra Nováková, když na chodbě uviděla rezavé, ušaté stvoření s tlapami neúměrnými velikostí.
„Rezavý, nosatý, popletený,” řekla. „Mars. Přesně to.”
Viktor se tenkrát zasmál.
Mars rostl rychle. Na jaře už zabíral celou levou polovinu gauče a považoval to za oprávněné. Viktor zprvu nadával, pak přestal. Spát sám v bytě bylo horší než se psem, který funí a občas ve spánku škube tlapou.
Skamarádili se ne hned, ale postupně, jako se kamarádí lidé, kteří nikam nespěchají. Ranní procházka. Miska s jídlem v sedm večer. Televize. Občas Viktor s Marsem mluvil nahlas. Mars seděl vedle a poslouchal s vážným výrazem, jen občas zívl a ukázal všechny zuby.
„Máš pravdu,” říkával Viktor. „Stačí.”
A vypnul televizi.
—
Nehoda se stala v dubnu, když se vraceli z večerní procházky.
Viktor si potom špatně pamatoval, jak přesně. Klouzávalo, auto vyletělo na chodník za rohem, Mars byl na vodítku, a pak se vodítko přetrhlo. Viktora odhodilo na obrubník. Uhodil se do boku, pár vteřin ležel a slyšel jen vlastní dech a něčí vzdálený křik.
Když se zvedl, Mars nebyl nikde.
Vodítko leželo na asfaltu. Plastová spona praskla na dvě půlky.
Hledal až do půlnoci. Obešel tři čtvrtě, volal ho jménem, ptal se kolemjdoucích. Kolemjdoucí kroutili hlavami. Někdo řekl, že viděl rezavého psa, který běžel směrem k železničnímu přejezdu, ale to bylo asi před čtyřiceti minutami a dál už ho neviděli.
Doma si Viktor sedl do kuchyně a dlouho se díval na prázdnou misku.
Pak vstal. Napsal inzerát, vytiskl na tiskárně dvacet listů. Ráno je rozlepil po celé čtvrti, ještě zavolal do tří veterinárních klinik a do útulku v Tovární ulici.
„Pokud přijde rezavý pes, kříženec,” říkal do telefonu. „Zavolejte mi prosím. Tady je moje číslo.”
Uplynul týden.
Pak měsíc.
Inzeráty vybledly pod květnovým deštěm a Viktor je přelepil. Pak je přelepil znovu v červnu. Veterinární kliniky mlčely. Z útulku v Tovární volali dvakrát, pokaždé omylem, pokaždé to nebyl ten správný pes.
V červenci Věra Nováková opatrně řekla ze dveří:
„Viktore, možná bys mohl vzít jiného. V útulku jich je tolik.”
„Ne,” odpověděl Viktor.
Víc už to nenavrhla.
Byt bez Marsa byl jiný.
Ne prázdný, ne. Věci stály na svém místě, lednička hučela, sousedé nahoře dupali v půl desáté jako obvykle. Ale něco se změnilo.
Viktor zvedl ze země starý míček, který Mars honil po chodbě. Položil ho na polici. Pomyslel si a uklidil ho do šuplíku. Pak ho znovu vytáhl a nechal na polici.
Po ránu ruka ze zvyku sahala po vodítku u dveří. Vodítko viselo. Nikam se nemuselo jít.
Začal chodit na procházky sám. Stejnou trasou, ve stejnou dobu, jen bez Marsa. Sám neuměl vysvětlit proč. Prostě šel.
V srpnu zavolala dcera z Brna.
„Tati, přijď k nám. Pobydíš se u nás, odpočineš si.”
„Nemůžu.”
„Proč?”
Odmlčel se. Řekl:
„Co když se vrátí.”
Dcera se také odmlčela. Pak řekla „dobře” hlasem, který bývá, když člověk chce říct něco jiného, ale rozhodne se to neříkat.
Mars se vrátil v říjnu.
Viktor uslyšel škrábání na dveře kolem sedmé večer. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Hluk z chodby, průvan, kdo ví. Ale škrábání se opakovalo. Naléhavě, s pauzami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, stačí jen chvíli počkat.
Otevřel.
Na rohožce seděl Mars.
Zestárlý. Srst na několika místech ostříhaná, tam, kde zřejmě byly rány. Levý bok trochu propadlý. Na krku měl obojek. Cizí, kožený, hnědý s mosaznou přezkou a malou známkou, na které bylo jedno slovo „Přítel”.
Viktor dlouho stál ve dveřích a díval se na něj. Mars seděl a díval se na Viktora. Pravé ucho svěšené, rezavá skvrna na čele ve tvaru nerovné hvězdy. Stejné oči, jantarové s tmavým lemem.
„Kde jsi byl?” řekl Viktor.
Mars vstal, překročil práh a vešel na chodbu tak, jak chodí ti, kteří znají plán nazpaměť. Doprava, k misce. Miska byla tam, kde vždycky. Samozřejmě prázdná.
Viktor zavřel dveře. Vešel do kuchyně. Ruce se mu mírně třásly, když otevíral ledničku.
„Dobře,” řekl. „Dobře.”
Druhý den ráno jel na veterinární kliniku.
Marsa prohlédli, dali mu potřebná očkování, zkontrolovali čip. Viktor se zeptal na obojek. Doktorka vzala známku a přečetla nahlas:
„Přítel. To je jiné jméno?”
„Někdo mu dal jiné jméno,” řekl Viktor.
„Žil u někoho?”
„Půl roku někde žil. Nevím kde.”
Doktorka se na něj podívala, pak na Marsa, pak znovu na Viktora.
„Stává se,” řekla. „Psi někdy odejdou a pak se vrátí. Zvlášť ti chytří.”
Viktor neodpověděl. Díval se, jak Mars sedí na kovovém stole s nehnutým výrazem a snáší prohlídku.
Na zadní straně známky našli telefonní číslo.
Viktor zavolal z auta, zatímco Mars seděl na zadním sedadle a díval se z okna.
Zvedli to po třetím zazvonění.
„Haló?”
„Dobrý den,” řekl Viktor. „Měli jste psa. Rezavého. Říkali jste mu Přítel.”
Dlouhé ticho.
„Ano,” řekl hlas. Ženský, ne mladý. „Měli. Odešel od nás v září. Hledali jsme ho.”
„Je u mě. Je to můj pes. Jmenuje se Mars. Ztratil se v dubnu.”
Znovu ticho. Pak žena řekla:
„Žil u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.”
„Děkuju,” řekl Viktor.
„Je to hodný pes.”
„Ano.”
Pauza.
„Bydlíte daleko?” zeptala se žena. „Od Březové ulice?”
„Jiná čtvrť.”
„Proboha. Přišel sám v dubnu. Prostě si lehl u našeho plotu a neodcházel.”
Viktor se díval přes čelní sklo na šedý dvůr s topoly bez listí.
Rozhovor skončil nějak sám. Viktor uklidil telefon. Mars funěl na zadním sedadle, ležel s hlavou položenou na složených tlapách.
Doma Viktor sundal Marsovi cizí obojek. Položil ho na stůl, dlouze se na něj díval. Hnědý, kožený, se známkou „Přítel”. Dobře udělaný, ne levný.
Půl roku byl někde pes. A přesto se vrátil.
Viktor pomyslel na ženu z Březové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přilnula k němu pravděpodobně. A pak v září ráno vyšla ven a on tam nebyl. A hledala. Volala snad podle inzerátů.
Vzal telefon.
„Jsem to zase já,” řekl, když zvedla. „Chtěl jsem říct. Pokud ho chcete navštívit, já nebudu proti.”
Ticho.
„Opravdu?” řekla.
„Opravdu.”
Přijela v sobotu. Gábina Procházková, čtyřiašedesát let, v šedém kabátě a s nákupní taškou, ve které bylo jablečný džem a balíček psího krmiva, právě toho, na který si Mars za těch půl roku zvykl.
Mars ji uviděl z chodby a nevrhl se, ne. Prostě přišel a strčil čenich do dlaně. Radostně zavrtěl ocasem.
Pili čaj. Gábina vyprávěla, jak v dubnu našla Marsa u plotu, jak ho vozila k veterináři, jak se bál první dny, a pak si zvykl. Viktor vyprávěl o nehodě, o přetrženém vodítku, o rozlepených inzerátech.
Mars ležel mezi nimi na podlaze a dřímal. Občas zvedl hlavu, podíval se na jednoho, podíval se na druhého.
„Vybral si nás oba,” řekla Gábina.
Viktor se podíval na psa. Pak na ženu vedle.
„Vypadá to tak.”
Cizí obojek Viktor uklidil do šuplíku stolu. Nevyhodil.
Mars znovu zabíral levou polovinu gauče a honil míček po chodbě v jednu v noci. Inzeráty na sloupech zmokly pod listopadovým deštěm a odlepily se samy.
Gábina chodila v sobotu. Nosila džem, občas se ptala na radu ohledně rybízu, měla zahradu na Březové ulici, a Viktor se v zahradách vyznal. Povídali si, zatímco Mars dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Viktor vytáhl ze šuplíku kožený obojek se známkou „Přítel”. Podíval se na něj. Známka se leskla pod lampou.
Na chodbě visela dvě vodítka. Jedno červené, staré. Jedno modré, nové, které Gábina přinesla jednu sobotu a pověsila mlčky, aniž by se ptala na dovolení.
