Vlasta Novotná stála u okna a dívala se, jak mráz kreslí na sklo ornamenty. Mělo být minus třicet. Možná i víc.
Naslouchala.
Zespodu – hlasy. Potom křik:
– Do večera! Slyšíte?! Do večera ať je kocour pryč!
Petr Novák. Předseda domu.
Vlasta odstoupila od okna, přehodila si šátek a vyšla na chodbu. Sešla do přízemí. Tam už stáli sousedé – někdo v pantoflích, někdo v rozepnuté bundě. Všichni mlčky hleděli na Petra Nováka, který stál uprostřed vchodu, rudý, rozvášněný, a ukazoval prstem do kouta.
Tam na topení ležel schoulený zrzavý kocour.
Hubený. S natrženým uchem. Třásl se.
– Tohle! – zařval předseda. – Tohle je váš zbloudilec! Všude srst! Smrad! Já odpovídám za pořádek, a vy tu udělali útulek!
– Petře Nováku, – řekla tiše teta Zdena ze třetího patra, – vždyť nikomu nepřekáží…
– Nepřekáží?! – Petr Novák se k ní otočil tak prudce, že žena couvla. – A kdo si stěžoval, že je srst všude?! Kdo říkal, že má blechy?! Já si tu snad dělám legraci?!
Teta Zdena sklopila oči.
Vlasta Novotná zatnula ruce v pěst.
Chtěla něco říct. Chtěla. Ale hrdlo se jí sevřelo a slova uvízla někde uvnitř.
– Zkrátka, – utnul předseda, – do šesti večer – ať tu po něm není ani stopy. Neuklidíte sami – vyhodím ho ven. Jasný?
Podíval se na všechny. Nikdo neodpověděl.
– Jasný, říkám?!
– Jasný, – zabručel jeden z mužů.
Petr Novák kývl, práskl dveřmi a odešel.
Sousedé se pomalu rozešli s povzdechy.
A kocour zůstal ležet na topení – zrzavá hromádka, která ani nevěděla, že ji chtějí vyhodit do mrazu.
Vlasta Novotná vystoupala do svého čtvrtého patra. Zavřela dveře. Sedla si v kuchyni a zírala do zdi.
Večer bude minus třicet.
On zmrzne.
Věděla to naprosto přesně.
Protože jednou v zimě našla pod schody vrabce – malého, zmrzlého, s křidélky přitisklými k tělu. Přinesla ho domů, zahřívala, ale bylo pozdě. Příliš pozdě.
Vlasta vstala, přistoupila k oknu.
– Panebože, – vydechla tiše, – co dělat.
Vlasta se znovu posadila. Ruce se jí třásly.
Bála se. Bála se skandálu. Bála se, že Petr Novák začne řvát. Že se sousedé odvrátí. Že ji nazvou bláznivou.
Ale nejvíc se bála představy, jak zrzavá hromádka leží v závěji – ztuhlá, s otevřenýma očima.
Vlasta Novotná sešla dolů až k večeru.
Kocour pořád ležel na topení. Zvedl hlavu, když přišla. Podíval se – žlutýma, ostražitýma očima.
– Tys tu? – zamumlala. – Nemáš kam jít?
Kocour mlčel.
Vlasta natáhla ruku – pohladila ho po odřeném hřbetu. Trhl sebou, ale neodešel. Tiše přede.
Vrátila se nahoru.
V půl šesté se ve vchodu znovu ozvaly hlasy. Vlasta vyhlédla na chodbu – pootevřela dveře, jenom kousek.
Petr Novák stál dole. Vedle něj dva chlapi z vedlejšího vchodu. Jeden držel pytel.
– Tady je, parchant, – řekl předseda a kývl na kocoura. – Vemte ho.
Chlap s pytlem vykročil.
A tu – jak naschvál – z bytu vyšla sousedka Zdena. Uviděla to, zastavila se.
– Co děláte?
– Copak nevidíš? – odsekl Petr Novák. – Uklízíme, jak bylo domluveno.
– Petře Nováku, nemohlo by to být jinak? – řekla tiše teta Zdena. – Třeba si ho někdo vezme?
– Kdo by si ho vzal?! – zařval. – Ty?! Nebo ti všichni, co tu bydlí a mlčí?! Ne! Zase to budu řešit já!
Teta Zdena uhnula pohledem.
– Přesně tak, – procedil předseda.
Vlasta stála nahoře a poslouchala. Srdce jí bušilo tak, že snad chtělo vyskočit.
Dole chlap přehodil pytel přes kocoura. Ten zařval – divoce, zoufale. Drápal se. Ale stejně ho nacpali dovnitř a zavázali.
– A je hotovo, – řekl Petr Novák. – Neste to k popelnicím. Sám se dostane ven, jestli je chytrý.
Chlapi odnesli pytel k východu.
Dveře práskly.
Vlasta pustila kliku. Ruce se jí třásly. Nohy se podlamovaly.
Vrátila se do kuchyně. Sedla si. Zírala do zdi.
Ale za minutu vyskočila.
Popadla kabát. Natáhla si holínky. Přehodila šátek.
Vyběhla na schodiště.
Sešla dolů – tak rychle, že na odbočce málem upadla.
Rozrazila dveře vchodu.
Vlasta běžela k popelnicím.
Pytel ležel v závěji u kontejneru.
Rozvázala ho. Ruce se jí třásly – uzel se nevzdával.
Pytel se otevřel.
– Žiješ, – vydechla Vlasta. – Žiješ, díky Bohu.
Vzala kocoura do náruče – byl lehký, skoro bez tíže. Přitiskla si ho k hrudi, přikryla je kabátem.
Běžela zpátky.
Ve vchodu – znovu hlasy.
Petr Novák stál u poštovních schránek. Kouřil. Uviděl ji – s kocourem v náručí – a v obličeji se mu zkřivila zlost.
– Co to děláš?! – zařval.
Vlasta se zastavila. Popadla dech.
– Beru si ho k sobě, – řekla. Hlas se jí chvěl, ale slova byla jasná.
– Kam si ho bereš?! – Petr Novák k ní přikročil. – Řekl jsem – ať po něm není ani stopy!
– Vy jste řekl – ať není ve vchodu, – Vlasta zvedla bradu. – Tak si ho beru. Do bytu. K sobě.
– To ses úplně zbláznila?! – strčil do ní prstem.
Vlasta vystoupala do čtvrtého patra.
Vešla do bytu. Zavřela dveře.
Sedla si na zem – rovnou v kabátě, v holínkách.
Kocour ležel na jejích klíně. Otevřel jedno oko – podíval se na ni.
– Hotovo, – zašeptala Vlasta. – Hotovo. Teď jsi doma.
Ruce se jí třásly. Po tvářích jí tekly slzy.
Ale uvnitř – poprvé po dlouhých letech – bylo teplo a klid.
Za týden přišel Petr Novák k Vlastě.
Zaklepal na dveře – nehlasně, skoro nesměle.
Otevřela. Užasla.
– Vy? Co se stalo?
Stál na prahu – bez bundy, ve starém svetru.
– Můžu dál? – zeptal se.
Vlasta kývla. Pustila ho.
Petr Novák prošel do kuchyně. Sedl si. Kocour seskočil z parapetu, očichal mu boty a odešel do pokoje.
– Čaj? – nabídla Vlasta.
– Nemusíš.
Chvíli mlčel. Pak si povzdechl.
– Nepřišel jsem se omlouvat, – Petr Novák si povzdechl. – Chtěl jsem jen říct. Že jsi udělala dobře.
Vstal. Šel ke dveřím.
– Petře Nováku, – zavolala na něj Vlasta.
Otočil se.
– Přesto si ten čaj dáte?
Zaváhal. Pak kývl.
– Dám.
Seděli spolu v kuchyni – pili čaj, mlčeli. Kocour vyskočil Vlastě na klín. Začal příst.
– Jak jsi mu říkala? – zeptal se předseda.
– Zrzek, – usmála se Vlasta. – Prostě Zrzek.
Petr Novák kývl. Dopil čaj. Vstal.
– Tak já půjdu.
– Petře Nováku, – znovu ho zavolala Vlasta. – Kdybyste chtěl, zastavte se. Na čaj.
Podíval se na ni. Ušklíbl se.
– Zastavím.
Uběhl měsíc. Pak druhý.
Zrzek se spravil. Srst se mu leskla. Ucho se zahojilo. Spával na parapetu – tam, kde svítilo slunce po ránu.
Sousedé si zvykli. Teta Zdena občas nosila zbytky ryb. Nina – přinesla zakysanou smetanu. Dokonce i chlap z pátého patra jednou přitáhl škrabadlo.
– Tohle, našel jsem u popelnic, – řekl. – Vypadá celé.
Vlasta Novotná přijímala dárky – a vždycky se divila.
Za oknem padal sníh. Mráz kreslil na sklo ornamenty.
Ale v bytě bylo teplo.
A na duši – také.
