Božena Nováková stála u okna a dívala se, jak mráz kreslí na skle květy. Slibovali minus třicet. Možná i víc.
Naslouchala.
Zespodu hlasy. Pak křik:
– Do večera! Slyšíte?! Do večera aby tu kočka nebyla!
Petr Novák. Předseda domu.
Božena odstoupila od okna, přehodila šál a vyšla na chodbu. Sešla do prvního patra. Už tam stáli sousedé – někdo v pantoflích, někdo v rozepnuté bundě. Všichni mlčky hleděli na Petra Nováka, a on stál uprostřed chodby, rudý, rozzuřený, a ukazoval prstem do kouta.
Tam, na topení, se stočil zrzavý kocour.
Hubený. S potrhaným uchem. Třásl se.
– Tady! – zařval předseda. – Tady je váš zatoulanec! Všude srst! Smrad! Já zodpovídám za pořádek, a vy si tady uděláte útulek!
– Petře Nováku, – tiše řekla teta Marie ze třetího patra, – vždyť nikomu nevadí.
– Nevadí?! – Petr Novák se k ní otočil tak prudce, že žena couvla. – A kdo si stěžoval, že je srst všude?! Kdo říkal, že má blechy?! Já si tady snad dělám blázny?!
Teta Marie sklopila oči.
Božena Nováková zatnula ruce v pěst.
Chtěla něco říct. Chtěla. Ale hrdlo se jí sevřelo a slova uvízla někde uvnitř.
– Zkrátka, – odsekl předseda, – do šesti večer – ať po něm není ani stopy. Neuklidíte sami – vyhodím ho ven. Jasný?
Podíval se na všechny. Nikdo neodpověděl.
– Jasný, říkám?!
– Jasný, – zabručel někdo z chlapů.
Petr Novák kývl, práskl dveřmi a odešel.
Sousedé se pomalu rozešli, vzdychajíce.
A kocour zůstal ležet na topení – zrzavá hromádka, která ani nechápala, že ji chtějí vyhodit do mrazu.
Božena Nováková vystoupala do svého čtvrtého patra. Zavřela dveře. Sedla si v kuchyni a zírala do zdi.
Večer bude minus třicet.
Zmrzne.
Věděla to jistě.
Protože jednou v zimě našla pod vchodem vrabce – malého, zmrzlého, s křidélky přitisknutými k tělu. Přinesla ho domů, ohřívala, ale bylo pozdě. Příliš pozdě.
Božena vstala, přistoupila k oknu.
– Bože, – vydechla tiše, – co dělat.
Božena si znovu sedla. Ruce se jí třásly.
Bála se. Bála se skandálu. Bála se, že Petr Novák začne řvát. Že se sousedé odvrátí. Že ji nazvou bláznivou.
Ale nejvíc se bála představit si, jak zrzavá hromádka leží v závěji – ztuhlá, s otevřenýma očima.
Božena Nováková sešla dolů až k večeru.
Kocour pořád ležel na topení. Zvedl hlavu, když přišla. Podíval se – žlutýma, podezřívavýma očima.
– Ty tady co? – zamumlala. – Nemáš kam jít?
Kocour mlčel.
Božena natáhla ruku – pohladila ho po potrhaném hřbetě. Trhl sebou, ale neodešel. Tiše přede.
Vrátila se nahoru.
V půl šesté se na chodbě znovu ozvaly hlasy. Božena vyhlédla do předsíně – pootevřela dveře, jen trochu.
Petr Novák stál dole. Vedle něj dva chlapi z vedlejšího vchodu. Jeden držel pytel.
– Tady je, parazit, – řekl předseda, kývaje na kocoura. – Vezměte si ho.
Chlap s pytlem vykročil.
A tu – jako naschvál – z bytu vyšla sousedka Marie. Uviděla to, zastavila se.
– Co děláte?
– Copak nevidíš? – odsekl Petr Novák. – Uklízíme, jak bylo domluveno.
– Petře Nováku, možná byste nemuseli? – tiše řekla teta Marie. – Možná si ho někdo vezme?
– Kdo si ho vezme?! – zaječel. – Ty?! Nebo ti všichni, co tu bydlí a mlčí?! Ne! Tohle zas musím řešit já!
Teta Marie sklopila pohled.
– Přesně tak, – procedil předseda.
Božena stála nahoře a poslouchala. Srdce jí bušilo tak, že snad mělo vyskočit.
Dole chlap hodil pytel na kocoura. Ten zařval – divoce, zoufale. Drápal se. Ale stejně ho nacpali dovnitř a zavázali.
– A je to, – řekl Petr Novák. – Hoďte to ke kontejnerům. Sám se dostane ven, když je chytrý.
Chlapi odnesli pytel ke vchodu.
Dveře práskly.
Božena pustila kliku. Ruce se jí třásly. Kolena se podlamovala.
Vrátila se do kuchyně. Sedla si. Zírala do zdi.
Ale za minutu vyskočila.
Popadla kabát. Natáhla si vysoké boty. Přehodila šál.
Vyběhla na schody.
Sešla dolů – tak rychle, že málem upadla na odbočce.
Rozrazila dveře vchodu.
Božena běžela ke kontejnerům.
Pytel ležel v závěji u popelnice.
Rozvázala ho. Ruce se jí třásly – uzel nešel rozmotat.
Pytel se otevřel.
– Žiješ, – vydechla Božena. – Žiješ, díky Bohu.
Popadla kocoura – byl lehký, skoro beztížný. Přitiskla si ho k hrudi, zakryla je kabátem.
Běžela zpátky.
Na chodbě znovu hlasy.
Petr Novák stál u poštovních schránek. Kouřil. Uviděl ji – s kocourem v náručí – a v obličeji se mu křivila zlost.
– Co to děláš?! – zařval.
Božena se zastavila. Popadla dech.
– Beru si ho k sobě, – řekla. Hlas se jí chvěl, ale slova byla zřetelná.
– Kam si ho bereš?! – Petr Novák vykročil k ní. – Řekl jsem – ať po něm není ani stopy!
– Řekl jste – ať není na chodbě, – Božena zvedla bradu. – Tak si ho beru. Do bytu. K sobě.
– To ses úplně zbláznila?! – strčil jí prstem do hrudi.
Božena vystoupala do čtvrtého patra.
Vešla do bytu. Zavřela dveře.
Sedla si na zem – rovnou v kabátě, v botách.
Kocour ležel na jejích kolenou. Otevřel jedno oko – podíval se na ni.
– Hotovo, – zašeptala Božena. – Hotovo. Teď jsi doma.
Ruce se jí třásly. Po tvářích jí tekly slzy.
Ale uvnitř – poprvé po mnoha letech – bylo teplo a klid.
Za týden přišel Petr Novák k Boženě.
Zaklepal na dveře – nehlasitě, skoro nesměle.
Otevřela. Podivila se.
– Vy? Co se stalo?
Stál na prahu – bez bundy, ve starém svetru.
– Smím dál? – zeptal se.
Božena kývla. Pustila ho.
Petr Novák vešel do kuchyně. Sedl si. Kocour seskočil z parapetu, očichal mu boty a odešel do pokoje.
– Čaj? – nabídla Božena.
– Nemusíš.
Odmlčel se. Pak si povzdychl.
– Nepřišel jsem se omlouvat, – Petr Novák si znovu povzdychl. – Jen jsem chtěl říct. Že jsi udělala správně.
Vstal. Šel ke dveřím.
– Petře Nováku, – zavolala ho Božena.
Otočil se.
– Dáte si přece ten čaj?
Zaváhal. Pak kývl.
– Dám.
Seděli v kuchyni – pili čaj, mlčeli. Kocour skočil Boženě na klín. Zavrněl.
– Jak jste mu říkala? – zeptal se předseda.
– Zrzek, – usmála se Božena. – Prostě Zrzek.
Petr Novák kývl. Dopil čaj. Vstal.
– Tak já půjdu.
– Petře Nováku, – znovu ho zavolala Božena. – Kdybyste chtěl, stavte se. Na čaj.
Podíval se na ni. Usmál se.
– Stavím.
Uplynul měsíc. Pak druhý.
Zrzek se vykrmil. Srst se leskla. Ucho se zahojilo. Spával na parapetu – tam, kde ráno svítilo slunce.
Sousedé si zvykli. Teta Marie občas nosila zbytky ryb. Nina – dávala zakysanou smetanu. Dokonce i chlap z pátého patra jednou přinesl škrabadlo.
– Tady, našel jsem to u popelnic, – řekl. – Vypadá to celé.
Božena Nováková přijímala dárky – a vždycky se divila.
Za oknem padal sníh. Mráz kreslil na skle květy.
Ale v bytě bylo teplo.
A v duši také.
