Pes chodil ke mým dveřím celý týden. A teprve pak jsem pochopil proč
Rázný klepot na dveře mě vytrhl ze spánku přesně v sedm ráno.
Nahodil jsem na sebe župan a šel otevřít. Na rohožce seděl pes. Rezavý, srst měla teplý měděný nádech, na hrudi světlé fleky. Už byl staršíkolem tlamy měl jasně viditelné šediny. Podívala se na mě zespod vzhůru a trpělivě čekala.
Čí jsi? zeptal jsem se.
Odpovědi jsem se samozřejmě nedočkal. Jen ocas tiše zaťukal o podlahuťuk ťuk. Žádný obojek, žádný známka. Prostě sedí. Dívá se.
Dřepl jsem si a natáhl ruku. Pes ji opatrně očichal, pak mi olízl prsty. Mokrý čumák, teplý jazyk. A znovu ten pohledpozorný, jako by na něco čekala.
Ztratila ses?
Ticho. Jen těžký dechbylo vidět, že běžela dlouho.
Vstal jsem a šel do kuchyně. V lednici jsem našel včerejší karbanátek. Dal jsem ho do staré salátové mísy s prasklinou a vrátil se ke dveřím.
Pes jedla dychtivě, ale s vychováním. Nechňapala, nevrčela. Dojedla, olízla se, znovu na mě pohlédlaa odešla. Slyšel jsem, jak drápy klapou po schodech dolů.
Zavřel jsem dveře. Byla zvláštní.
Druhý den ránozase ten klepot.
Otevřel jsem a ona seděla zase na stejném místě. Stejná srst, prošedivělá tlamka, stejný klidný pohled.
Zase ty?
Ocas odpověděl: ťuk ťuk.
Nakrmil jsem ji. Dneska kuřecí prsa, co zbyla od večeře. Stejná mísa. Snědla, podívala se na mě a zase odešla.
A přišla i třetí den. I čtvrtý.
Začal jsem jí jídlo chystat speciálně. Kupoval jsem granule v krámku pod domem. Prodavačka se jednou zeptala:
Vy jste si pořídil psa?
Ne, odpověděl jsem. Není můj. Jen občas přijde.
Pohlédla na mě nechápavě, ale už nic neříkala.
Pátého dne už jsem to ráno čekal. Budík jsem nepotřebovalvstával jsem v šest padesát, postavil vodu na čaj, připravil misku. Už ne starou mísu, ale novou keramickou s nakreslenými rybičkami po okraji. Pes jedla. Já pil čaj. Mlčeli jsme. Spolu.
Pak odešla, já se chystal do práce.
Tři roky tu bydlím. Garsonka ve starém paneláku na okraji Plzně. Malá, ale moje. Pracuji jako číšník v kavárně “Lípa”směny dlouhé, k večeru bolí nohy. Vrátím se domůticho. Televize, večeře, spánek. A zase stále dokola.
Je mi skoro čtyřicet. Bez manželky, bez dětí. Nějaké vztahy bylynevyšlo to. Nestěžuji si, zvykl jsem si. Ale někdy večer sedím u stolu v kuchyni a myslím si: asi takhle ten život uteče. V tichu.
A teďranní klepot na dveře. Rezavý čumák na rohožce. Přistihl jsem se, že ten klepot vyhlížím.
Sedmý den jsem to už nevydržel.
Pes posnídal a místo aby odešel, zůstal sedět u prahu. Běžně po jídle mizel, tentokrát sedí. Dívá se.
Tak čí jsi? ptám se. Někdo tě musí hledat.
Pes mlčel.
Sedl jsem si vedle něj a pohladil ho po hlavě. Srst měkká, trochu zacuchaná po bocích. Na krku stopa po obojku: proužek, kde byla srst kratší.
Takže obojek jsi měl(a) Ztratila ses?
Pes mi vrazil čumák do kolena. Teplý, mokrý. A mně náhle docvaklo: ona se neztratila. Chodí sem schválně. Zná cestu, zná barák, zná patro. Chová se tu jak doma.
Vzal jsem papír a napsal:
Čí je tenhle pes? Chodí ke mně každý den už týden. Rezavý, asi sedm let. Pokud ho znáte, zavolejte mi.
Nechal jsem číslo.
Papírek jsem smotal, obalil páskou, aby nezmokl. Vytáhl jsem ze skříně starý řemínek a opatrně jí ho připnul místo obojku.
Odnes to páníčkovi, řekl jsem. Nebo komu patříš.
Podívala se na mě. Ocasťuk ťuk. A sešla po schodech dolů.
Celý den v práci jsem čekal na telefonát. Každou půlhodinu jsem kontroloval mobil. Ticho.
Večer jsem se vrátil domůžádná zpráva, žádné zmeškané hovory.
Možná opravdu není ničí? Možná už žádného pána nemá?
Ale jak by pak znala tenhle vchod?
Druhý večer se ozval klepot na dveře.
Otevřel jsem.
Na prahu stál muž.
Bylo mu něco přes čtyřicet. Široká ramena, ale hubený, košile vypadala, že je po někom jiném. V ruce držel červené vodítko, ten odstín jsem poznal okamžitě.
Dobrý večer, řekl tiše, hlubším hlasem s chrapotem. Kvůli tomu vzkazu. To je můj pes.
Červené vodítko bylo u rukojeti obnošené. Vzpomněl jsem si: vídal jsem ho, když starší soused venčil psapravidelně, ráno i večer. Tichý důchodce z bytu naproti.
Bohumil Dvořák.
Respektive, upřesnil muž, to byl pes mého strýce. Bydlel tu. V protějším bytě.
Vím, přikývl jsem. Bohumil Dvořák.
Přikývl.
Zemřel před čtyřmi měsíci.
Vzpomněl jsem si. Podzim, oznámení na nástěnce ve vchodu: Bohumil Dvořák, ročník 1953, zemřel Tehdy jsem jen prošel kolem, pomyslel si: soused. Kromě pozdravů jsme si v podstatě nic neřekli. Dobrý den. Dobrý den. A pak ticho. Byt naproti osiřel.
Jsem jeho synovec, pokračoval muž. Petr. Jiní příbuzní nejsou. Zůstala mi po něm garsonka a ona.
Ukázal na vodítko.
Ťapka.
Tak se jmenuje? zeptal jsem se.
Tak jí říkal strejda. Oficiálně má jiné dlouhé jméno, ale pro něj byla prostě Ťapka.
Ustoupil jsem do strany.
Pojďte dál.
Chvíli váhal, ale vstoupil. Rozhlédl se po úzké předsíni, vpravo kuchyň, vlevo pokoj.
Nepochopil jsem, řekl jsem. Ona ke mně chodí. Každý den, už týden.
Petr si unaveně otřel obličej.
Vím, sledoval jsem ji. Každé ráno uteče. Myslel jsem, že jen běhá. Ale ona chodí sem.
Sem? Za mnou?
Do tohohle vchodu. Na tohle patro. Podíval se mi zpříma do očí. Hledá jeho.
Nechápavě jsem na něj zíral.
Cože?
Strejdův byt je naproti vašemu. Stejné patro, stejný vchod. Ona zná cestu. Každé ráno utíká, sedí tu, čeká. Pak odejde. Zase a zase.
Přepadl mě smutek. Pes nechodil ke mně. Čekala na něj. Na Bohumila Dvořákatichého pána, co s ní každé ráno chodíval ven. Dobrý den.Dobrý den. Už tu není. A ona pořád čeká.
A proč zrovna ke mně? Jeho byt je hned naproti.
Tam jsem teď já, odpověděl Petr. Jiné pachy, jiný hlas. Ona mě nebere. Možná tu voní vchod známě. Nebo si pamatuje, jak strejda chodíval kolem vašich dveří. Nevím.
Odmlčel se. Stál u mě v předsíni s červeným vodítkem v ruce a nevěděl, co říct.
Neumím to s ní, přiznal nakonec. Jen leží v předsíni. Téměř nejí, nehraje si. Jsem cizí.
Šli jsme do kuchyně. Nandal jsem vodu, vzal dvě hrnky. Petr si sedl na stoličku a ještě víc se sklátil.
Bydlím tu dva měsíce, řekl. Než se vyřídily papíry, byla Ťapka u sousedky pod námi. Pak jsem přijel a vzal si ji.
Nejste zdejší?
Z Chrudimi. Dělám strojního na fabrice. Na směny. Odmlčel se. Strejdu jsem viděl naposledy před deseti lety. Na pohřbu jeho ženy. Pak zůstal sám. S Ťapkou.
Naleju čaj, zeptám se na cukrkývnul.
Byl nemocný?
Srdce, Petr polkl doušek. Už to nevydrželo. Umřel tiše. Našli ho tři dny nato. Ťapka byla celou dobu u něj. Nejedla, nepila. Jen čekala.
Představím si prázdný byt, ticho. A psavěrného, rezavého. Čeká, že pán hned procitne. Jenže ten už nevstane.
Je mi jí líto, řekl jsem. Ale nevím, co dělat.
Petr odložil hrnek.
Pomáháte jí už tím, že sem chodí. Dává jí to klid. Možná by zarazil se. Mohl byste ji někdy pustit dovnitř? Aspoň na chvíli?
Zadíval jsem se na něj. Chlap přes čtyřicet, sám, pes ho nebere. A jáskoro čtyřicet, taky sám, prázdný byt.
Dobře, kývl jsem. Ať klidně chodí.
Ráno zase ťukání. Otevřu. Ťapka na rohožce, ocas švihá o podlahu.
Ahoj, řekl jsem. Pojď dál.
Vešla. Poprvé nepřeseděla jen u prahu. Obhlídla předsíň, podívala se do pokoje, pak přišla za mnou do kuchyně a sedla si k nohám.
Dal jsem jí misku. Jedla klidně, beze spěchu. Pak ke mně přišla a opřela mi čumák o kolenoteple, s důvěrou.
Chybí ti, že?
Mlčela. Jen se dívalahnědýma, chytrýma, smutnýma očima.
Pohladil jsem jí po hlavě.
Mně vlastně taky chybí. Po svém.
Ťapka si mi položila hlavu do klína. Těžkou, teplou. Seděli jsme tak mlčkyminutu, možná dvě. Pak vstala a odešla.
Večer volal Petr.
Vrátila se, řekl. Klidná. Ani neknučela. I jedla.
To je dobře, odpověděl jsem. Ať klidně chodí. Vstávám brzy tak jako tak.
Děkuju na chvilku se zarazil. Mohl bych někdy přijít taky? S ní?
Na vteřinu jsem zaváhal. Cizí člověk, vlastně skoro neznámý. Ale mluvil tak opatrně, až jsem cítil, že nechce být nezdvořilý.
Jasně, řekl jsem.
V sobotu přišel dopoledne. S Ťapkou na vodítku a igelitkou v ruce.
Něco jsem přinesl.
V tašce byla stará keramická miskaodštípnutá na kraji, polovyšisovaná kytičkami.
Byla strejdova, řekl Petr. Ťapka z ní vždycky jedla.
Vzal jsem miskutěžkou, hrubou. Život někoho druhého.
Nasypal jsem granule. Ťapka přišla, očichalaocásek vířil radostí. Jedla rychle, s chutí, poprvé za týden. Potom na mě pohlédla.
Poznala, pronesl Petr rozechvělým hlasem.
Pak už to šlo pomalu. Procházky, čaj, povídání. Ťapka začala sílit. A my jakbysmet.
Někdy je potřeba, aby člověk začal žít nově, jen otevřít dveře.
A někdyjen, aby někdo tiše zaťukal ocasem: ťuk ťuk.