„Ty mě vůbec nerespektuješ! Kvůli nějakému psu jsi mi ani nepřijela popřát!“ rozčiluje se tchyně.
Moje tchyně, Alena Václavovna, se už týden nemůže uklidnit. Je hluboce uražená, protože jsem, Jana, na její narozeniny nepřijela. Je mi úplně jedno, že můj pes, můj věrný přítel, ten den umíral. Čekala, že všechno odhodím, nasadím falešný úsměv a poletím ji blahopřát, zapomenuvší na svůj žal. Ale to jsem nedokázala. Mé srdce pukalo bolestí a její slova byly poslední kapkou, která přetekla pohár mé trpělivosti.
S manželem, Jakubem, žijeme odděleně od tchyně v malém městečku nedaleko Brna. S Alenou Václavovnou se stýkám jen zřídka a upřímně – to zachraňuje naše manželství. Je to žena, která strká nos do všeho, považuje se vždy za pravdu a je přesvědčená, že bych měla do konce života děkovat osudu za takového „dokonalého“ manžela. Jakub je skvělý člověk, miluji ho. Je samostatný, rozhoduje se, aniž by se ohlížel na matku, a to ji vzteká. Když pochopila, že synem nemůže manipulovat, začala se chovat, jako by naše manželství stálo jen na její shovívavosti. Každé její slovo je prosyceno nadřazeností a já už to nehodlám snášet.
Její narozeniny jsou samostatná noční můra. Alena Václavovna z nich dělá velkolepé představení, kde všichni musí tančit, jak ona píská. Shromáždí hromadu příbuzných, sedí v čele stolu, přijímá gratulace a užívá si pozornosti. To by se ještě dalo přežít, ale přípravy začínají týdny dopředu. Tahá Jakuba po trzebi a obchodech, hledá na internetu „originální“ recepty, a já mám být její pomocnicí: nakupovat suroviny, krájet saláty, zdobit stůl. V den oslav musím přijít hned ráno, uklízet její byt, vařit, prostírat a pak bavit hosty a obsluhovat je. A všechno pod jejím kritickým dohledem: buď jsem něco nakrájela špatně, nebo dala někam, kam nepatří. Není divu, že tyhle oslavy nenávidím.
Poslední dva roky jsem se vaření vyhýbala. Jakub má mladšího bratra, jehož žena je profesionální kuchařka. Od jejich svatby přešly kuchařské povinnosti na ni, ale přijít na oslavu a sloužit hostům jsem musela i tak. Tentokrát jsem ale nepřijela vůbec. Můj pes, Čert, vážně onemocněl. Veterinář u něj objevil rakovinu a řekl, že naděje není. Den před tchyninými narozeninami se mu přitížilo. Celou noc jsem nespala, seděla u něj, hladila ho a snažila se ho nakrmit. Srdce mi pukalo. Vzali jsme Čerta z útulku jako štěně, byl součástí naší rodiny. A teď umíral a já jsem mu nemohla pomoci. Ten žal byl nesnesitelný.
Každý, kdo kdy ztratil mazlíčka, pochopí, co jsem cítila. Svět se zhroutil, nic mi nedělalo radost. Jakub také trpěl, ale ne tolik jako já. Domluvili jsme se, že pojede popřát matce sám. Zavolala jsem Aleně Václavovně, omluvila se, vysvětlila situaci a popřála jí po telefonu. Zůstala jsem doma s Čertem až do poslední chvZůstala jsem s ním až do konce, protože někdy je láska k tichému příteli čistší než lidské přetvářky.