Pečovala jsem o tchyni, ale byt odkázala někomu jinému

Podej mi vodu, hrdlo mám suché, volám už hodinu, a ty pořád rachotíš hrnci, jako bys schválně nedávala pozor!

Tón, rozběsněný a praskavý, zněl ze zadní místnosti a donutil Elišku se znovu vzpamatovat a málem upustit naběračku. Zhluboka se nadechla a v duchu počítala do deseti zvyk vybudovaný za poslední roky života v tomhle pekle. Kuchyní se šířila vůně vařeného kuřete a léků směs, která prostupovala i tapety a závěsy. Eliška vypnula plyn pod vývarem, nalila do sklenice vlažnou převařenou vodu studenou nesmí, horkou taky ne a zamířila do ložnice tchyně.

Jarmila Pavlová pololežela na vysokých polštářích a svým pohledem připomínala nespokojenou, starou vránu. Těmi jejími vodnatými, pronikavými oči sledovala každý Eliščin pohyb. Na nočním stolku mezi lahvičkami kapek, blistry tablet a stoh křížovek ležel těžký papírový obálka, který tam dříve nebyl.

Tady máte vodu, Jarmilo, Eliška podala sklenici, usilovala o klidný, věcný hlas. Neslyšela jsem vás, odsavač zrovna běžel. Kuřecí vývar je hotový, za chvíli vám rozmačkám zeleninu, jak řekl doktor.

Tchyně si párkrát srkla, zakřivila se, jako by to byl ocet, a sklenici odstavila.

Ty věčně jen omluvy, zavrčela a utřela si ústa kusem prostěradla. Chvilku je to odsavač, chvilku vysavač, potom telefon. A manželova matka ať tu leží a žízní.

Prosím vás, já jsem pořád tady, Eliška zvyklá už nebrat výčitky osobně. Zvedla ruku, aby srovnala přikrývku, a znovu jí padl zrak na ten zvláštní obálka. Z rohu vyčuhoval dokument s pečetí.

Co to máte? Nový doktorovy pokyny? ukázala na stolek. Možná bych měla zaskočit do lékárny.

Ruka Jarmily Pavlové bleskově přikryla obálka. Takovou hbitost by nečekala od člověka, který před chvílí kvílel, že nemůže zvednout lžičku.

Nech toho! ide, To je moje osobní věc.

Eliška se zarazila. Obvykle tchyně chtěla, aby Eliška vše kontrolovala lékařské zprávy, platby za byt, dopisy z důchodového úřadu. Tajemství bylo něčím novým.

Jen jsem se ptala chtěla začít, ale právě zabouchly vchodové dveře a v chodbě zazněly těžké kroky.

Ondra přišel! Rázem se její obličej rozjasnil sladkým úsměvem. Synu, pojď rychle ke mně, zachraň mě od té dozorkyně!

Do pokoje vešel Ondřej, Eliščin manžel. Vypadal unaveně, sako pomačkané, kravata nakřivo. Pracoval jako vedoucí oddělení prodeje a poslední měsíce byl v práci až do noci, aby doma, kde vládl lazaret a stará zloba, trávil co nejméně času.

Ahoj, mámo. Ahoj, Eli, pozdravil, rychle políbil matku na tvář a ani se nepodíval na ženu. Co zas? Jaká dozorkyně? Eliška se o tebe stará jako o dítě.

Starat, jasně Jarmila Pavlová svraštila rty. Stará se a čeká, až uvolním místo. Myslíš, že nevidím? Má studené oči, bez citu. Jen povinnost, bez lásky.

Eliška cítila, jak ji v hrdle tlačí kousíček hořkosti. Před třemi lety, když Jarmilu postihla mrtvice, se řešil: ošetřovatelka nebo domov důchodců. Peníze na kvalitní pomoc nebyly, domov Ondřej zamítl rovnou co by lidi řekli?. Tak Eliška musela opustit milovanou knihovnu, přestěhovat tchyni z jejího dvoupokojového bytu do jejich třipokojového, a ten starý byt začali pronajímat, aby měli na léky a rehabilitaci.

Jdu prostřít stůl, šeptla Eliška a odešla z pokoje.

Ondřej u večeře roztržitě dloubal do karbanátku.

Je to dobré? zeptala se Eliška, doufala v trochu něhy.

Jo, jde to, neodtrhl oči od mobilu. Hele, Eli, máma chce pozvat Danu na návštěvu. Říká, že jí chybí.

Dana byla neteř Jarmily, dcera její zesnulé sestry. Hlučná čtyřicetiletá žena, nápadně nalíčená, zcela nevyužitelná v domácnosti. Objevila se dvakrát za rok, přinesla laciné zákusky, hodinu drbala o svých neúspěšných vztazích, odešla a zbyly po ní sladký parfém a hromada špinavého nádobí.

Proč? podivila se Eliška. Jarmile kolísá tlak, potřebuje klid, a Dana je jak uragán. Akorát ji rozruší.

Máma chce. Prý má nějakou věc. Přijde zítra, vydržíš hodinu.

Dana se dostavila přesně ve dvanáct. Vstoupila s venkovními botami přímo na čistý koberec a hned spustila:

Elenko, ahoj! Nějak jsi přibrala? Ten župan ti nesluší. Kde je teta Jarmila? Mám pro ni dobroty!

V ruce měla sáček s pusinkami, které Jarmila nesmí kvůli cukru.

Eliška mlčky ukázala na dveře ložnice. Dana vešla, a hned byl slyšet živý šepot, občas slzy. Eliška se uchýlila do kuchyně, aby vše neslyšela. Dala se do přebírání pohanky, ale tíseň neustupovala. Ten obálka jí pořád ležel v hlavě.

Po hodině Dana zářila, v ruce držela onen obálka, ledabyle ho strčila do své obří kabelky.

Tak, Eli, letím! Práce, podnikání, víš jak! Teta usnula, nebuď ji. Jinak máš dobře uklizeno, v péči jsi šikovná, i když já bych změnila záclony tyhle jsou přežité.

Zmizela stejně rychle jako přišla.

Večer Eliška vyměňovala postel těžký úkol, protože Jarmila váží dost a odmítá pomáhat. Odvážila se zeptat:

Jarmilo, jaké papíry jste odevzdala Daně? Potřebujete kopie? Nebo něco pro sociálku?

Tchyně se škodolibě usmála. V očích jí zajiskřila vítězná zloba.

To je, Elenko, moje poděkování. Dana je jediná duše, která mě skutečně miluje. Ne kvůli bytu, ne kvůli dědictví prostě tak. Krev není voda.

Elišku zamrazilo.

Jaký byt? Váš dvoupokoj je přeci pronajatý, peníze jdou na vaše léčení. Domlouvali jsme se, že jednou… až nastane čas, přejde na vnoučata, naše děti s Ondřejem.

Jarmila se rozchechtala. Smích byl drsný, chraplavý.

Domlouvali Ta tu řeší kůži nezabitého medvěda! Já jsem rozhodla jinak. Dnes přijel notář, když jsi byla v obchodě. Udělala jsem darovací smlouvu. Na Danu.

Eliška stála s prostěradlem v ruce. Zatřásl se jí celý svět.

Jak darovací? šeptla. Na Danu? Na Danu, která vám nikdy nepodala sklenici vody? Která ani neví, jaké léky berete?

Ale ona mě neobviňuje! vyštěkla tchyně. Ty chodíš každý den jako bys těžko dělala. Myslíš, že necítím? Čekáš, až umřu, abys byt získala! Tak máš smůlu! Dana je majitelka. Oficiálně. Podle §2057 občanského zákoníku. Darování je definitivní.

Eliška se posadila na kraji židle. Nohy se pod ní podlamovaly. Tři roky. Tři roky ztraceného života. Injekce, pleny, nálady, noci bez spánku. Ztracená kariéra. A za tohle? Cizinka bez špetky uznání?

A Ondřej? to jediné jí šlo přes rty. Ví to?

Dozví se v pravý čas. Majetek je můj, komu chci, tomu ho dám. Teď běž rozohřej polévku, mám hlad. A plenu, je mi špatně.

Eliška vstala. Uši jí zvonily. Mlčky odešla z pokoje, oblékla kabát, vzala kabelku a vyšla z bytu. Nemohla tam být. Potřebovala vzduch.

Chodila po ulicích dvě hodiny, než ji zcela zmrazilo. V hlavě jediné: zrada. Ne jen od tchyně od té lásku nečekala. Zrada od manžela. Notář přece nepřišel sám. Někdo musel otevřít dveře, připravit dokumenty.

Když se vrátila, Ondřej už byl doma. Seděl v kuchyni a jedl polévku přímo z hrnce.

Kdes byla? zamračil se. Máma křičí, plena mokrá, nejsi tu. Mám já jí snad mýt zadek? Jsem chlap, zvedá se mi z toho žaludek!

Eliška se podívala na manžela. Poprvé za dvacet let ho viděla jasně, bez iluzí. Už to nebyl milovaný muž, jen pohodlný, soběstředný člověk.

Ondřej, řekla tiše. Tvoje matka věnovala byt Daně. Darovací smlouva. Věděl jsi o tom?

Ondřej se zakuckal. Zrudl v obličeji.

Jaká darovací? Co to meleš?

Nemelu. Sama mi to řekla. Dana dnes vzala papíry. Notář přišel, když jsem byla pryč. Kdo mu otevřel? Máš duplikát klíčů, mohl ses zastavit v poledne?

Ondřej odvrátil pohled. Nervózně drobil rohlík.

Tak zastavil jsem se. Máma chtěla. Prý důvěra pro důchod, nebo něco. Otevřel jsem chlapovi, vypadal slušně. Neřešil jsem, Eli! Musel jsem do práce!

Neřešil jsi? hlas Elišky se třásl. Tvoje matka připravila naše děti o dědictví, dala byt cizí ženské, a ty neřešil? Kdo teď zaplatí léky? Nájem bude pryč, Dana byt prodá. Z čeho teď? Z tvého platu? Nebo mám zase jít pracovat a živit ženu, která mi plivla do tváře?

Nezačínej hysterii! Ondřej praštil do stolu. Máma je nemocná, ztratila rozum! Všechno vysoudíme, prohlásíme ji za nesvéprávnou, když bude třeba!

Nesvéprávnou? Eliška se hořce usmála. Ty jsi soudil, že je naprosto v pořádku, když tě chválila. Notář není hlupák, určitě chtěl potvrzení od doktora. Dana vše promyslela.

Ozval se rozhodný křik ze ložnice:

Haló, je tu někdo živý? Jsem celá mokrá! Elí! Pojď mě umýt!

Ondřej se zakřenil.

Eli, jdi tam. Pak to vyřešíme. Nemůžu ji nechat ve špíně.

V Elišce něco prasklo. Ten poslední vlásek, co držel její trpělivost, pocit povinnosti, obětavost. Podívala se na své ruce zhrubělé od neustálého praní. Vzpomněla si, kdy byla naposledy u kadeřnice. Vzpomněla na vysněné moře, které nikdy neviděla.

Ne, řekla.

Co ne? Ondřej nechápal.

Už tam nejdu. Nebudu ji mýt. Nebudu vařit kaše. Nebudu poslouchat urážky. Má teď majitelku bytu Danu. Darování je bezplatná transakce, ale podle svědomí když dostala majetek, ať dostane i povinnosti. Zavolej jí. Ať přijede a pečuje.

Zbláznila ses? Ondřej vyskočil. Dana nebude brát telefon v tuto dobu! Ona to neumí! Eli, to je moje matka!

Právě. Tvoje matka. Ne moje. A byt dala své neteři. Já jsem cizí. Dozorkyně, jak řekla.

Eliška odešla do jejich ložnice. Otevřela šatní skříň a vytáhla kufr.

Co děláš? Ondřej nervózně stál ve dveřích.

Odcházím. Jdu ke své mámě. Sice malý byt, ale čistý vzduch.

Eli, přestaň! Staré se to vymklo, byla zbrklá! Spravíme to! Neopouštěj nás! Jak to zvládnu sám? Pracuju přece!

Najmeš si asistentku. Jo, peníze nejsou Byt je pryč. Tak sám. Po práci, v noci, o víkendech. Vítej v mém světě, Ondřeji.

Házela věci do kufru, svetry, knihy, spodní prádlo. Slzy tekly, bylo jí to ale jedno. Musela rychle odejít.

Nedovolím ti odejít! chytil ji za ruku. Jsi moje žena! V dobrém i zlém!

Zlé bylo, Ondro. Tři roky. Radost nikde. A mimochodem podávám žádost o rozvod.

Kvůli bytu?! Jsi tak vypočítavá?!

Ne kvůli bytu, blázne! zařvala mu do obličeje. Protože jsi ze mě udělal služku! Protože jsi otevřel dveře notáři! Protože místo omluvy myslíš, kdo bude měnit pleny!

Vykutálela kufr do předsíně. Ložnicí zněl nářek:

Ondro! Eliška mě opustila! Chce mě zabít! Vodu!

Ondřej pobíhal mezi ženou a matčinými dveřmi.

Eli, prosím Zůstaň aspoň na noc!

Klíče nechám na stolku, chladně řekla Eliška. Sbohem.

Odešla a zavolala si výtah. Přitiskla čelo k zrcadlu a rozplakala se tentokrát z úlevy.

První týdny u mámy byly jako v mlze. Eliška spala dvanáct hodin, jedla, procházela se v parku. Telefon odstavila, koupila nový s číslem jen pro nejbližší. Novinky se k ní ale dostávaly.

Od známé slyšela, že Ondřej volal Daně. Ta nejdřív nebrala telefon, pak řekla, že dárek je dárek, starat se nemusí. Byt chce prodat, potřebuje peníze na podnikání, dala dvouměsíční lhůtu nájemníkům a poradila, aby dal Jarmilu do státního domova, když nezvládá.

Ondřej si vzal neplacené volno. Pak neschopenku. Pak volal dětem synovi a dceři, co studovali v Brně a Praze. Snažil se je přemluvit, aby přijeli pečovat o babičku. Děti volaly Elišce.

Máma, táta říká, že jsi zrádkyně, řekl syn Tomáš. Ale víme, jak ses dřela. Nepřijedeme. Máme zkoušky. A babička si vybrala Danu.

Eliška byla na děti hrdá. Pochopili správně.

Po měsíci se Eliška vrátila do knihovny. Plat malý, ale klid a vůně knih uzdravovaly. Požádala o rozvod. Ondřej na jednání nedorazil.

Jednou večer, když šla z práce, čekal na ni Ondřej před domem. Byl starší o deset let, neoholený, špinavá košile, smrděl alkoholem a starobou.

Eli přistoupil k ní. Pomoz mi. Nezvládám to. Řve celý den. Dana už byt prodala, představ si! Nějakému podezřelému spekulantovi, za pár korun, rychle pryč. Peníze z pronájmu jsou pryč. Služba si najmout nemůžu. Práci jsem opustil

Eliška na něj hleděla jen s odporem.

A co já s tím, Ondřej?

Ty to umíš… Ty najdeš řešení. Vrať se, prosím. Vše odpustím. Prodáme mámin byt, koupíme menší, najdeme pečovatelku.

Všechno odpustíš? opakovala Eliška. Něco jsi přehlédl? Já měla odpustit. Ale nechci.

Eli, ona brečí. Stýská se jí po tobě. Říká, že jsi vařila nejlepší kaši.

To měla říct dřív. Když zvala notáře.

Ale Dana nás podvedla! Je to podvodnice!

Dana měla možnost, kterou jste jí dali. Jarmila chtěla koupit lásku za byt. Transakce proběhla. Připomínky neplatí.

Jsi tvrdá, šeptl Ondřej.

Jsem svobodná, opravila ho Eliška. Odcházej, Ondro. A nevracej se. Soud máme za týden. Doufám, že to rychle ukončí.

Obešla ho a vešla do domu.

Eli! křikl za ní. Co když dám mámu do domova seniorů? Tam je dlouhá čekací lhůta, papíry, nevím jak na to! Pomůžeš aspoň s tím?

Eliška se zastavila. Otočila se.

Internet ti pomůže, Ondro. Ty jsi byl vedoucí. Věřím, že to dáš. Já už svoje odpracovala.

Zavřela dveře.

Doma se přiblížila k oknu. Ondřej stál dole, malý, žalostný, těžce zlomený tíhou odpovědnosti, kterou dlouho přenechal jiným. Eliška zatáhla záclony.

V kuchyni pískal konvice. Maminka pekla zelné koláče.

Kdo to byl, Eliško? zeptala se maminka.

Měli špatný adresu, mami. Jen spletli adresu.

Eliška si sedla, vzala horký koláč a zakousla se. Bylo to výtečné. Poprvé po letech jídlo mělo chuť. Život šel dál a ten život patřil jen jí. Jarmila dostala, co si zasloužila milovanou neteř a syna, který konečně začal dospívat, i když v padesáti. Spravedlnost někdy je studená, ale do sytosti zasytí.

Rate article
Add a comment