Když jsem přijela do Brna, bylo mi sedmadvacet. V Rumunsku zůstala moje máma, která měla brzy podstoupit operaci, a hromada dluhů z hypotéky. Slíbila jsem si, že budu pracovat maximálně rok a půl – a pak se vrátím. Domů.
Práci jsem sehnala rychle – přes agenturu mi nabídli místo pečovatelky u starší paní. Paní bytu, Alena Svobodová, hledala někoho, kdo by se staral o její čtyřiaosmdesátiletou matku – Věru Novákovou. Souhlasila jsem. I když plat nebyl vysoký, byl aspoň stabilní.
Hned první den mě ta stará paní nepřijala dobře. „Odkud jste?“ zeptala se hned u dveří. Odpověděla jsem. Ohrnula nos: „Zase Rumunka. Nejdřív Romové, teď vy. Pořád mi sem posílají odpad.“ A pak to bylo jen horší.
Každé ráno začínalo výčitkami: špatně jsem uvařila kaši, špatně utřela prach, moc bouchnula dveřmi, až moc nahlas dýchám. Občas jsem slyšela, jak šeptá do telefonu své dceři: „Určitě krade. Uvidíš. Hlídej ji.“ Bylo mi z toho špatně. Myla jsem jí nohy, pomáhala jí vstávat, kupovala léky, ale za to jsem dostávala jen výsměch a chlad.
Půl roku jsem to vydržela. Jen myšlenka na mámu v nemocnici mě držela, abych nesehnala jinou práci. Ale pak mě obvinila, že jsem jí ukradla pět tisíc korun. Prohledali jsme všechno – a našli je v její vlastní kabelce. Žádná omluva, žádná lítost. Jen ten pohrdavý pohled.
Sbalila jsem si věci. Řekla jsem, že odcházím. Stála u dveří s ledovým úsměvem: „No tak běž. Stejně se vrátíš – chudoba tě dostane.“
„Zvládnu to,“ řekla jsem tiše. „I bez vás.“
A pak – úplně nečekaně – se v jejím hlase objevilo něco jiného. Žádná zloba. Jen zmatení:
„Ty… to všechno jsi vydržela kvůli matce?“
Ztuhla jsem. Pak jsem přikývla. Řekla jsem jí všechno – o operaci, o dluzích. Poslouchala v tichosti. Pak ke mě pomalu došla, sedla si vedle mě, vzala mě za ruku – a… rozplakala se. Prostě. Bez slov. Slzy jí tekly po vrásčitých tvářích.
„Promiň… Mstila jsem se. Ne tobě. Dceři. Opustila mě. Doufala jsem, že když od tebe odejdeš, ona se vrátí. Ale ty… ty jsi to všechno vydržela. Kvůli mámě.“
Od toho dne se všechno změnilo. Začaly jsme si povídat od srdce. Vyprávěla mi o životě, já jí zase o svém. Dokonce mi dala peníze, abych mohla navštívit manžela. A když jsem se vrátila, přivítala mě u dveří s šátkem, který sama upléstla.
Za čtyři měsíce zemřela. Tiše, ve spánku. Brečela jsem, jako bych ztratila vlastní babičku.
Za týden ke mně přišla Alena s právníkem.
„Musím vám oznámit závěť,“ řekl ten muž. „Věra Nováková vám odkázala… významnou částku.“
Alena zbledla:
„To je šílené! Co jsi s mou matkou provedla?! Podplatila jsi ji?“
Beze slova jsem se na ni podívala. A pak jsem k ní najednou přistoupila – a objala ji.
„To jsem s ní udělala. Prostě jsem ji objala.“