Ona měla na hlavě klobouček a v náručí nesla mopse. Ale to hlavní bylo, že jak žena, tak i mops se na Štěpána, jak se mu zdálo, usmáli stejným úsměvem.
Štěpán byl zaskočen a oplatil úsměv.
— Kolik je našemu dítěti let? – místo pozdravu se zeptala žena.
— Co prosím? – nechápal Štěpán.
— Když jsme spolu mluvili po telefonu, nezmínil jste věk syna.
— Jsou mu tři… Skoro čtyři…
— Výborně… — žena položila mopse na zem. — Gita, jdi se seznámit.
Gita, legračně se kolébající na nožkách, se pomalu vydala prozkoumávat nový byt.
— A ona… vaše Gita nekouše? – znepokojil se Štěpán.
Ale z pokoje syna se už ozýval nadšený dětský jásot…
Jak bylo domluveno, Štěpán se přesně v devět večer vrátil domů.
Když otevřel byt svým klíčem, překvapila ho tichost. Na špičkách přešel do synova pokoje a při slabém světle spatřil zvláštní obraz – Jiřík, z nějakého důvodu, spal a u nohou mu ležela spící Gita.
— Vrátil jste se? – ozval se za ním tichý šepot.
Štěpán se otočil.
— Jak jsem slíbil. Tady… — také šeptem řekl a podal ženě bankovky. – Děkuji… A proč Jiřík spí? Obvykle před desátou neusínal.
— Protože se bavil — unaveně odpověděla žena. – S dovolením… — Přišla k dětské postýlce, vzala do náruče Gitu a odnesla ji do předsíně.
— Mohu vám objednat taxi — nabídl Štěpán. – Na můj účet…
— Není třeba… My s Gitou jsme ještě večer nebyly venku…
— Je třeba! – řekl pevně Štěpán. – Počasí je mizerné. Dojedete domů a tam se klidně procházejte.
Žena se vzdala, nadiktovala adresu, on zavolal operátora, a když slyšel cenu jízdy, přidal ženě peníze.
— Děkuji… — přikývla chůva. – Počkám na vůz venku.
Když odešla, Štěpán si uvědomil, že se s ní zapomněl představit. Vešel do koupelny a s překvapením zjistil, že na sušáku visí dětské oblečení vyprané chůvou – celá hromada věcí.
„Tohle tu ještě chybělo! O tomhle jsme nemluvili!“ — pomyslel si znechuceně. Ale když vstoupil do kuchyně, rozčílil se ještě víc. Na plotně stál hrnec a na něm byla lísteček: „Snídaně pro Jiříka!”
V hlavě Štěpána se ihned vynořila sestrina slova o tom, že ho chce oženit, a rozhodl se, že tuhle chůvu už nikdy nezavolá.
Následující ráno začalo tím, že Jiřík skočil k němu do postele.
— Tati, kdy přijde teta Libuše? — radostně zakřičel syn.
— Jaká teta Libuše? — nevraživě zamručel Štěpán. – Jirko, nech mě spát.
— No, teta Libuše. Chůva. Ta, co včera přišla.
Štěpán se okamžitě probudil.
— Ona už nepřijde! – pevně řekl synovi. — Nikdy.
— Tati… – V očích Jiříka se objevil děs a Štěpán se dokonce vyděsil. – A co Gita? Také nepřijde?
— Ne… — tiše odpověděl Štěpán, pak se vzpamatoval a objal syna. – Chceš, abych ti koupil vlastního psa? Už dnes! Malého pejska!
Jiřík se nějak vytrhl z otcova objetí a odešel do svého pokoje.
Snídali tiše. Syn zamyšleně hleděl do prázdna.
— No tak, Jirko, co se děje?.. — mluvil Štěpán vlídně. – Co je na té Gitě tak zvláštní? Žili jsme bez ní a ještě budeme. Kdo ti je bližší, já nebo pes?
— Ty, — odpověděl syn mrtvým hlasem, vstal a zamířil do svého pokoje.
Štěpánovi zmizela chuť k jídlu. Potiše se přiblížil k zavřeným dveřím synova pokoje a poslouchal. Z místnosti se ozýval tichý dětský pláč.
Štěpán opět šel do kuchyně, chvíli přemýšlel, vzal mobil a vytočil číslo chůvy.
Zazvonění po delší době nikdo nezvedal, pak se ozval tichý hlas:
— Poslouchám vás…
— U telefonu je otec Jiříka, no, toho včerejšího chlapce, — začal Štěpán, ale náhle do hovoru vpadl mužský opilý hlas:
— Kdo ti pořád volá?! – A Štěpán zaslechl několik sprostých slov.
— Co se tam děje?.. – ustaraně se zeptal. — Kdo je tam u vás?
— Nic… — zmateně odpověděla chůva… — Bývalý manžel přišel, nemůže se uklidnit… Omlouvám se… Ozvu se vám sama…
— Já ti zavolám zpátky!.. — zařval ihned opilý hlas.
Pak bylo slyšet hysterické psí štěkání, ženský výkřik a zoufalé vytí Gity.
Spojení se přerušilo. Štěpán pocítil, jak mu srdce buší jako o závod. U „slečny se psem“ se zjevně dělo něco hrozného.
V hlavě Štěpána se znovu objevil adresa chůvy, na který včera zval taxi. Číslo bytu neznal, ale musel něco udělat…
Křičel synovi: „Hned se vrátím,“ a vyrazil k východu. Za minutu už nastupoval do auta a za čtvrthodinu byl u potřebného domu.
— Babi, — spěšně se obrátil na první šedovlasou starší paní. — U vás v domě bydlí paní se psem. V kloboučku. Nevíte, kde bydlí?
Během pár minut už Štěpán stál na pátém patře u dveří, za kterými stále zněl opilý mužský hysterický hlas.
Štěpán zmáčkl prst na zvonek a uvolnil ho, teprve když se dveře otevřely a za nimi se objevila postava muže.
— Kdo jsi? – drze se zeptala postava a hned upadla po dobře mířeném úderu…
Štěpán, zadržuje celou nenávist, trpělivě čekal, až se ten muž, rozmazávající krev po obličeji, sám postaví z podlahy předsíně.
— Ještě jednou sem přijdeš, vyhodím tě z okna. A teď – vypadni. — ukázal rukou na dveře. — A neopovažuj se pohnout…
Bývalý manžel zmizel. Štěpán vešel do temného pokoje. Chůva seděla v křesle a tiše, skoro jako Jiřík, plakala, držíc mopse k sobě.
Štěpánovi se sevřelo srdce.
— Jste v pořádku? – oslovil ji. V její nechápavý pohled upřesnil: — Ptám se, jestli vaše Gita je v pořádku? Slyšel jsem, jak vřískala…
— Je v pořádku, — unaveně kývla chůva. Pak zašeptala: — Jak ho nenávidím…
— Už nepřijde. Slibuji.
— Vrátí se… — řekla rezignovaně. — Neznáte ho…
— A vy neznáte mě! – usmál se, přistoupil k ní, vzal od ní drobně se třesoucí Gitu, nesměle ji pohladil. — Je tak příjemná na dotek… Takže proto na ní Jiřík tak lpí… Půjdeme, Libuše…
— Cože? – nechápala. — Kam?
— K Jiřímu, kam jinam… Čeká vás s Gitou. Velmi.
— Děláte si srandu?.. — Vpřela na něj pohled.
— Ne… Nedělám si srandu…— odpověděl Štěpán a díval se jí přímo do očí. Sám nevěděl, co se s ním právě děje, ale jedno věděl jistě – vše, co dělá, je správné.
— Nemůžete zde zůstat. A navíc… snídani, kterou jste Jiříkovi připravila, odmítá bez vás jíst…
Štěpán s Gitou v náručí se otočil a zamířil ke dveřím.
– Dožeňte mě, Libuše. Mimochodem, jmenuji se Štěpán. Čekám vás u auta.
— Dobře… — přikývla, aniž by vstala. — Jen se musím sebrat… A dojdu za vámi…
