Můžu dál, paní ředitelko? Na prahu kanceláře stál jeden z jejích zástupců.
Ano, pane Nováku, pojďte dál, pokynula rozhodně ředitelka. Tak jak to dnes na oddělení vypadá?
Kde, prosím?
No, na provozu.
Aha, na provozu. Tam je všechno v pořádku. Proč se ptáte?
Myslím, že jste si přišel spíš promluvit, ne jen informovat mě o provozu.
No, vlastně jsem přišel s prosbou, povzdechl si zamračeně zástupce.
Prosbu? upřela na něj bedlivě pohled. Ale pane Nováku, v poslední době jste nějaký nesvůj. Co se děje?
Že by v poslední době?
Ano, vypadáte ustaraně, jako by se vám doma něco stalo. Je všechno v pořádku ve vaší rodině?
Jak bych to řekl Pokud mi nepomůžete s jednou maličkostí, doma bude brzy velmi zle.
S jakou maličkostí? zbystřila ředitelka. O co jde?
Potřeboval bych od vás potvrzení. Konkrétně pro svou ženu.
Potvrzení? divila se. Nerozumím. Jaké potvrzení?
Je to zvláštní, já vím, nasadil nešťastný výraz. Ale jinak to nejde. Manželka po mně chce od vás papír.
A co na něm má být?
Potvrzení, že mezi námi nikdy nic nebylo. Ani není.
Že nebylo cože?
Žádný blízký vztah Jako mezi ženou a mužem.
To snad nemyslíte vážně? zbledla ředitelka Eva Štěpánová. To je nějaký vtip?
Bohužel, na tom papíře visí osud mé rodiny. Moje žena si namluvila, že spolu něco máme.
Ředitelka chvíli nevěřícně zírala, pak se opatrně zeptala:
Vaše paní je omlouvám se, ale to je opravdu zvláštní požadavek. To jsem ještě neslyšela.
Já vím! zanaříkal pan Novák tiše. Ale co má dělat? Máme spolu děti. Řekla, že když od vás nedostane papír, že jsme jen kolegové, podá žádost o rozvod. Odveze děti k mámě do Brna. A to je pro mě konec světa. Prosím, napište jí ten bláznivý papír!
Ale pane Nováku! Eva nemohla uvěřit, že měl tenhle rozhovor s někým skutečně vést. Jak přišla na nápad, že máme něco spolu? Nikdy jsme před ní nevystupovali nějak podezřele a já na vašem oblečení těžko můžu zanechat nějaké stopy.
Podívejte, sáhl do kapsy a vytáhl mobil, pak ukázal fotografii. Žena viděla tohle a úplně to s ní zamávalo.
Vždyť to je hromadná fotka z výročního ocenění firmy, podivila se Eva Štěpánová. Taky ji mám doma.
Ano, ale stojíme vedle sebe a já vám položil ruku na rameno.
To bylo proto, že nás bylo hodně a sotva jsme se vešli do záběru!
Ale podívejte na vaši hlavu. Podle mé manželky klopí žena hlavu na mužovu hruď jen tehdy, když ho tajně miluje.
To snad ne! vykulila oči Eva. A to ona nevidí, že jsem se jen bála, že mi Světlana Nováková přikryje obličej kyticí, kterou držela před sebou?
Vysvětloval jsem jí to dlouho, ale čím víc jsem se bránil, tím silnější byly její podezření. Bez vašeho potvrzení je se mnou konec. Opravdu!
To snad není pravda! naštvala se Eva. Máte z ní opravdu takový strach?
Mám, kvůli dětem, odpověděl tiše, ale tak, aby ho slyšela. Bez nich bych žít nemohl. Rozumíte?
To je absurdní, zabručela Eva, ale přesto vzala čistý list papíru. Fajn. Říkejte, co mám napsat.
Napište: Já, Eva Štěpánová, potvrzuji, že svého zástupce pana Petra Nováka nemůžu vystát
Eva se na něj udiveně podívala, ale gestem ji uklidnil.
Ano, tak to tam napište. A pokračujte: Dokonce ho nenávidím.
Jak jako nenávidím? To bych s vámi přece nemohla pracovat!
Tak to upravte. Nenávidím ho jako muže. A nikdy bych s ním nespala, ani za milion korun. Potom to podepište a orazítkujte.
Razítko je v účtárně, poznamenala Eva, přečetla to, co napsala, a zhrozila se.
To je nesmysl! Tohle přece nemůžete po mně chtít! rozhodně prohlásila a list papíru roztrhla, potom ještě jednou a znovu.
Co to děláte?! Vždyť jste mě tím odsoudila k rozvodu!
Víte co, pane Nováku, řekla najednou Eva se zvláštním úsměvem, Udělejte jednu věc. Rozejděte se s Natálií. Zbavíte se tím trápení.
Cože? To nejde! Ona určitě odveze děti. Bude to chtít udělat.
Neodveze, uklidnila ho Eva a nesla úsměv pořád na rtech. Znám skvělého advokáta. Ten zajistí, že děti zůstanou s vámi.
Ale já přece
A kdyby cokoli, skočila mu do řeči, ráda vám pomůžu. Najdu vám výbornou chůvu. Budete spokojený otec.
Vy? Vy mi pomůžete?
Samozřejmě. Mám pro vás lidskou slabost jako kolega, a proto pro vás ráda zajistím nejlepší péči, pokud to bude třeba.
A co Natálie?
Natálie ať klidně jede do Brna k mamince nebo ať přijde za mnou. Promluvíme si spolu hezky u kávy. Věřte mi, to je lepší, než jakákoliv nesmyslná potvrzení s razítkem.
Věci často nejsou takové, jak je vidíme ve strachu a žárlivosti. Upřímný rozhovor dokáže někdy napravit víc, než stovka papírů. A život je příliš krátký na to, abychom ho promarnili podezříváním a zbytečnými obavami.
