Paní domu je tu sama, a vy víte, kdo to je. To znamená, že choďte tiše a omezte setkání se mnou.

Dobré zprávy

Z nějakého důvodu se v mém životě od dětství neustále objevují příběhy o vztazích mezi tchyněmi a snachami.

Nejprve to byla válka mezi mojí prababičkou a babičkou. Rodiče mě vodili k babičce, než jsem získala místo ve školce, a právě v jejím bytě jsem zažila skutečné peklo. Jako by v babiččině bytě žily dvě naprosto odlišné osoby. Jedna babička na mě laskavě usmívala, dávala mi koláčky a vyprávěla pohádky, se mnou malovala obrázky. Ta druhá zuřivě křičela na svou ležící tchyni, stěžovala si na své těžké úděly a vykřikovala: Kdy už konečně umřeš?

Prababička zemřela, my jsme se z našeho podnájmu přestěhovali k babičce a začalo nové střetnutí maminka a babička. Někdy k nám sousedé chodili prosit, abychom byli tišší, ale klid doma nikdy dlouho nevydržel.

Byla jsem už ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, když jsme pohřbili babičku. Maminka žádný smutek neprojevovala a už devátý den začala v bytě opravdovou revoluci všechno babiččino oblečení napěchovala do igelitek a odnesla do popelnice. Tatínek po návratu z práce nemohl pochopit, jak se může jeho žena takto chovat k právě zemřelé babičce. Hádali se celou noc a asi právě tehdy to byla první jiskra jejich rozvodu. O půl roku později nás táta opustil…

S Františkem jsme měli skromnou svatbu, na podnájem jsme neměli, a tak mi už před svatbou došlo, že budu muset bydlet s jeho maminkou. Před očima mi běžely všechny hádky, které jsem kdy zažila, a přála jsem si, abych s tchyní dokázala žít aspoň v klidu, když už ne jako nejlepší kamarádky, tak alespoň bez hádek a vzájemného ničení nervů.

Připravila jsem se na to a asi rok jsem, se vší trpělivostí, nereagovala na její uštěpačné poznámky na účet mého úklidu, praní, vaření, prostě všeho. Nikdy nepoužila vulgarismus, ale dokázala mě ironií pořádně ponížit, jako by mi stále dávala jasně najevo, že já jsem nikdo a ona je královna.

Po jednom takovém přednášení o životě jsem se rozhodla pro upřímný rozhovor. Koupila jsem dort, požádala Františka, ať nám dá chvíli času, a svěřila tchyni příběhy ženských vztahů v naší rodině. Navrhla jsem, abychom nezačínaly s těmi stejnými hádkami jako naše předchůdkyně, ale aspoň od teď spolu normálně komunikovaly, třeba jako dobré sousedky.

Tchyně mě zarazila hned v půlce věty, odstrčila dort a oznámila: Tady je paní domu jen jedna, a ty víš, kdo to je. Budu si povídat jak chci. Pro tebe bude nejlepší, když nebudeš povídat vůbec. Chodit potichu a ať tě nevidím.

Když přišel František domů, čekal ode mě odpověď, ale já jen mlčky zavrtěla hlavou. Tchyně však vyrazila ze svého pokoje: Tak co, sousedko, máš hotovou večeři pro svého muže?

Odpověděla jsem jí, že s tímto přístupem jí ve stáří už nikdo nebude nosit večeři, a pak to začalo! Manžel se nás snažil uklidnit, ale po roce ticha mi prostě praskly nervy…

Aby naše rodina vůbec fungovala, museli jsme odejít do podnájmu, i když jsme s penězi opravdu bojovali. Postupně jsme se zvedli a nakonec jsme si na hypotéku pořídili vlastní domek. Mezitím tchyně vážně onemocněla a vyžadovala neustálou péči. Já, poučená zkušenostmi z dětství, jsem jasně oznámila, že opatrovatelkou nebudu.

Navrhla jsem Františkovi, aby našel rodinu, která by se o jeho maminku starala výměnou za dědictví bytu, a on nerad souhlasil. Několik měsíců jsme zkoušeli různé možnosti. Nikdo s tchyní nevydržel déle než dva týdny, platili jsme pečovatelkám a ty okamžitě odcházely s tím, že najít s babičkou jakoukoli společnou řeč je nemožné. Nakonec se našel jeden manželský pár, který zvládl zkoušku na dva měsíce. Uzavřeli jsme s nimi smlouvu, ve které kromě dědictví bytu také stálo, že budou pravidelně prokazovat, jak o ni pečují.

Myslím, že naše konflikty nebyly jen mým vinou, protože o ten babiččin byt se opravdu žádná fronta netvořila…

Rate article
Add a comment