Pampeliškové marmeláda
Konečně skončila dlouhá zima, letos žádné velké mrazy nebyly, spíš taková měkká a zasněžená. Ale přece už člověka unaví už by rád viděl zelené listy, barvy, sundal ze sebe tu těžkou zimní bundu.
Jaro přišlo do malého města na Vysočině. Milena jaro miluje, vyhlíží ho každý rok, těší se na probuzení přírody a dočkala se. Koukala z okna ve třetím patře paneláku a v hlavě jí běželo:
Se slunečnými jarními dny se město probudilo, jako by se vyhrabalo z dlouhého zimního spánku. Autobusy bzučí jinak, trh zvesela hučí, lidé v zářivých bundách a kabátech kráčí sem a tam, ráno nás už budí vrabci dřív než budík. Ach jaro… Ještě léto je lepší
Milena tu v pětipatrovém domě bydlí už řadu let, nyní žije sama s vnučkou Ludmilou, má deset let a chodí do čtvrté třídy. Loni Ludmilčini rodiče odjeli na pracovní kontrakt do Jižní Afriky oba lékaři a nechali ji u babičky.
Mami, svěříme ti Ludmilku na dobu, co budeme pryč, přeci ji nebudeme tahat s sebou, víme, že se o ni postaráš usmívala se Milenina dcera.
Jasně, že se postarám, vždyť s ní mi tu bude veseleji. Na penzi aspoň budu mít co dělat. Jeďte, my dvě tu přežijeme odvětila Milena.
Hurá, babi, budeme chodit do parku, rodiče na to nikdy neměli čas, pořád pracovali radovala se Ludmila.
Po snídani poslala Milena vnučku do školy a pustila se do domácích povinností, čas ubíhal.
Skočím do obchodu, než se Ludmilka vrátí ze školy, slíbila jsem jí za jedničku něco sladkého, pomyslela si, když vycházela z bytu s plátěnou taškou.
Před domem na lavičce už seděly dvě sousedky, podložily si ji polštářky byla ještě chladná. Paní Hronová starší samotářka, už jí může být sedmdesát, možná víc, věk nikdy neprozradila, žije sama v jednopokojovém bytě v přízemí. Vedle ní sedí Blažena také už sedmdesátnice, veselá, hlučná, sečtělá, ta je pravý opak paní Hronové, která věčně na něco bručí.
Jak slezl sníh a slunce přihřálo, lavička nebyla nikdy prázdná, někdo tu vždy posedává. Paní Hronová s Blaženou to mají jako ranní povinnost sedí tu celé dny, akorát na oběd domů a už se spěchají zase vrátit. Všechno kolem mají pod kontrolou, nic jim neunikne.
I Milena si občas s nimi sedne proberou novinky, co četly v časopise, co slyšely ve zprávách, často Hronová vypráví o svém vysokém tlaku.
Dobrý den, děvčata, zazubila se Milena, už hlídáte okolí?
No na to jsme tu, jinak by byl průšvih. Ty jdeš nakupovat, že jo, utrousila Hronová souhlasně, když viděla Mileninu nákupní tašku.
Přesně tak, letím do obchodu pro sladkosti, slíbila jsem vnučce za samé jedničky něco dobrého rozloučila se Milena a byla pryč.
Den utekl rychle. Vyzvedla ze školy Ludmilu, udělali si oběd, Ludmila se posadila k úkolům, Milena si sedla k televizi.
Babi, odcházím na tancování! ozvalo se po chvíli z předsíně.
Ludmila už byla nachystaná s batohem na zádech a mobilem v ruce. Tančí už šestý rok, objíždí soutěže, vystupuje na školních akcích a Milena je na svou vnučku právem hrdá.
Tak běž, Ludmilko, hlavně se neztrať odpověděla něžně babička a vyprovodila ji ke dveřím.
Milena pak seděla venku na lavičce a čekala na Ludmilu, až se vrátí z tance.
To se tu rozjímá? přisedl soused z druhého patra, pan Růžička.
Ale kdepak, na jaře jde být smutný? Slunce svítí, vzduch voní zelení, žluto je všude od podbělu. Ty květy vypadají jak malá sluníčka rozesmál se soused, Milena přikývla.
Přiběhla Ludmila zezadu, vrhla se babičce kolem krku:
Haf, haf!
Ty pískle, vždyť mě vylekáš k smrti zasmála se Milena.
Ale no tak, ještě na to máme čas, Mrkl pan Růžička a poplácal ji po zádech.
Pojďte, Ludmilko, nastrouhala jsem ti mrkev, posypala cukrem, kotletky jsou hotové. Určitě jsi u tance vyhládla zvala babička vřele.
Pan Růžička se také zvedl.
A vy proč odbíháte domů? podivila se Milena.
Tak jste mi připomněla svoje kotletky, musím si taky něco udělat k večeři! Večer vás čekám zase venku, třeba do parku zajdeme žertoval soused.
Uvidíme, když čas dovolí…
Večer stejně Milena na lavičku vyšla. Soused tam už čekal, tentokrát byly jejich kamarádky pryč.
Paní Hronová s Blaženou teď odešly, dali si akorát večeři sděloval radostně Růžička.
Od toho večera se Milena s Růžičkou začali víc vídat, občas spolu zašli i do parku přes ulici na lavičce pod lípou debatovali o článcích, receptech, umělcích, vyměňovali si příběhy.
Růžičkovu osudu nikdy moc nepřál. Míval ženu, dceru, vnuka. Ale zůstal vdovec brzy, dceru vychoval sám jak nejlépe uměl. Dřel ve dvou pracích, aby se Veronika měla dobře. Na dceru moc času nezbývalo, chodil do práce, ona ještě spala, vracel se domů a ona už zase spala.
Veronika dospěla, vdala se, odstěhovala se do Brna a měla syna. Občas přijela, ale vztahy zůstaly chladné. S manželem se rozešla po patnácti letech, syna vychovává sama.
Mileno, dcera mi volala, přijede za dva dny. Zvláštní, tolik let jsme si sotva psali… svěřil se Růžička, už si tykali a povídali o všem.
Třeba se jí po tobě stýská, člověk ve věku najednou touží po blízkosti své krve přemítala Milena.
Jak povídáš… nevím, jestli jí uvěřím.
Veronika přijela. Stejná jako vždy uzavřená, tvář tvrdá, studený pohled. Růžička očekával vážný rozhovor a ten opravdu přišel.
Tati, přijela jsem hlavně kvůli jednomu začala Veronika. Prodej byt, odstěhuj se k nám do Brna. S vnukem ti bude lépe, budeš mít společnost, mluvila neústupně, bylo jasné, že už je rozhodnutá.
Růžičkovi se nelíbila ta představa opustit rodný domov, přestěhovat se k dceři, která nebyla zrovna vřelá. Odmítl, že je zvyklý žít sám.
Veronika neustoupila. Zjistila, že její otec se přátelí se sousedkou Milenou, a šla za ní na návštěvu. Pozdravila, usedla v kuchyni. Milena nalila čaj, položila na stůl bonbony, pampeliškové marmeládu.
Tak povídej, Veroniko, usmála se Milena laskavě.
Všimla jsem si vaší blízkosti s mým otcem, začala Veronika. Pomohla byste mi ho přesvědčit, aby prodal byt? Proč potřebuje tolik místa? Nemyslíte taky na ostatní? dorazila věcně.
Milena užasla nad Veroničinou vypočítavostí a odmítla. Veroniku vytočilo, rudla hněvem, začala křičet.
Jasně, už tomu rozumím Asi sama chcete ten byt pro sebe! Našli jste si starého pána, chcete jeho byt dát vnučce! Milujete se na lavičce, chodíte po parku, povídáte si o pampeliškách, vy dva jste jak dvě Boží pampelišky… Nejspíš už máte svatbu v patách! Jen počkej, stará babo, nic z toho nebude! zaječela, zabouchla dveře a odešla.
Milenu to vzalo, bála se, jestli ji někdo na chodbě neslyšel. Ale Veronika zase odjela. Milena se začala Růžičkovi vyhýbat, když ho zahlédla, rychle mizela domů.
ale nakonec si dala čaj s pampeliškovým marmeládou
Ale člověk může utíkat, schovávat se, co chce život vše zařídí. Jednou, když šla Milena z obchodu, seděl před vchodem Růžička, v ruce pampelišky, pletl z nich už věneček.
Mileno, neutíkej, prosím. Sedni si na chvilku. Odpusť mi dceru. Vím, co ti pověděla, vím, jaká umí být Povídali jsme si o tom, vnukovi pomáhám, pomůžu dálale ona, to je těžké… Odjela, řekla, že už nemá otce já odmlčel se a natáhl k Mileně rozdělaný věneček z pampelišek, vezmi si ho, uvařil jsem pampeliškové marmeládu, je zdravá a moc dobrá, musíš ochutnat. Do salátu se taky krásně přidává usmíval se.
Nakonec si skutečně spolu udělali salát a Milena si pochutnala na čaji s pampeliškovou marmeládou moc jí chutnalo. Večer pak opět šli do parku:
Mám nejnovější číslo našeho oblíbeného časopisu hlásil Růžička, přečteme si pod lípou na lavičce ukázal místo.
Milena si sedla vedle a s radostí se rozesmáli. Povídali si dlouho a zapomněli na všechny starosti. Ve dvou jim bylo krásně.
Děkuji, že čtete, podporujete a držíte mi palce. Hodně štěstí ve vašem životě!