Hana se šťourala na dvorku, když k ní přistoupila sousedka Marie. Ta jen tak mezi řečí prohodila:
„Hano, svého Karla tedy nekrmíš? On si zatím učí u paní učitelky Věry večeří…“
Hana ztuhla. Ruce jí ochably.
„Marie, co to meleš?!“
„Jen to, co jsem viděla na vlastní oči,“ usmála se jedovatě. „Šla jsem včera pro syna do školy. Přistoupila k oknu a tvůj Karel seděl u stolu s tou učitelkou jako by tam patřil. Zaklepala jsem – a on skočil pod stůl.“
„Nevěřím. Vymýšlíš si,“ chtěla se Hana ohradit, ale chvění už projíždělo po zádech.
„A proč bych lhala? Nevěříš – to je tvoje věc. Jen pak nediv se.“
Hana jako by nevěřila, ale pochybnosti zůstaly. Navíc v poslední době Karel nějak vynechával večeři. Třetí den po sobě přišel z práce a jen řekl: „Jsem strašně unavený, nemám hlad.“ Ani polívku, ani řízek.
Ten večer, když muž brzy ulehl, Hana nemohla usnout. Dívala se na jeho tvář v měsíčním světle a zápasila s myšlenkami. „To přece nemůže být pravda. To nejde…“
Další den se Karel neobjevil. Večeře vychladla. Hana to nevydržela, přehodila si přes ramena šálu a vyběhla k domu paní učitelky Věry.
Před brankou se zarazila. Ticho. Jen v předsíni svítí. Dům mlčí. Ale co to je za bundu visící na věšáku? Připomíná ji. Až moc připomíná Karlovu. Najednou jí to došlo. Dcera Anička se nedávno naučila vyšívat a s hrdostí ozdobila otcovu podšívku malými kvítky. Hana přistoupila blíž, s prudkým úderem srdce vyhrnula bundu – a drobné vyšité kopretiny ji zasáhly jako výkřik pravdy. Srdce bušilo jako zběsilé. Nohy se podlomily. Sesunula se na podlahu. Slzy tekly samy.
Za minutu vyšel do předsíně Karel. Rozcuchaný, zaražený.
„Hano… to je nedorozumění…“
„Co tady probíháš? Anatomii? Nebo máte noční hodiny matematiky?“ Hana vstala a v jejím hlase byla spíš bolest než vztek. „Já, hloupá, věřila, že jsi unavený… A ty tady s ní, u jednoho stolu. A dokonce se schováváš pod ním, když tě přistihnou!“
Karel se za ní rozběhl, ale ona už letěla přes ulici.
„Hano! No tak, promiň! Lidé se dívají!“
„Ať se dívají! Já nelezu do cizích postelí! Mně není čeho se stydět! To vám dvěma by mělo být hanba!“
Paní učitelka Věra byla ve vsi považovaná za měšťačku. Místní pro ni neznamenali nic. Bydlela v obecním domě se čtyřmi rodinami a odpočítávala dny, než se vrátí do města. Nestarala se o sousedy, o každodennost, ani o žáky. Dokud se neprobořilo prkno na schodech. Tehdy se rozplakala přímo na prahu. V ten okamžik šel kolem Karel. Nabídl pomoc, schod opravil. A pak… zůstal na čaj.
A odtud to začalo.
Nejprve oplatky z obchodu. Pak řízky. Pak teplé večery u kuchyňského stolu. Věra k Karlovi city necítila, ale samota ji také netěšila. A on… byl hrdý. Učitelka! Sedí s ním!
Ale teď to všechno vyplavalo na povrch.
Hana plakala do polštáře. Děti – devítiletá Anička a šestiletá Eliška – k ní připlazily, nerozuměly, co se děje, ale také se rozplakaly. Protože máma plakala.
Rozvod? Kam by šla? Rodinu neměla. Ve vsi jen drby. Práce mizerné.
Karel cítil vinu. Několik dní k Haně nepřišel. Žil jako cizí. Vařil si, pral, jedl sám. Zkoušel mluvit, omlouvat se, přísahat – ale Hana zůstala neoblomná.
„Vrať se ke své učitelce. Já pro tebe nejsem dost dobrá.“
„Hano… kvůli holkám…“
„Neschovávej se za ně! To už nemáš právo!“
Utekly dva měsíce. Škola skončila. Věra odjela. Sbalila věci a opustila vesnici. A v domě Hany a Karla vládlo ledové ticho.
Srpen. Poslední týden léta. Holčičky si hrály na dvorku.
„Aničko! Eliško!“ zavolala Hana z okna.
Děti vběhly dovnitř. Matka podala uzlík s jídlem:
„Zaneste tatínkovi na pole oběd.“
Anička s Eliškou vyrazily jako o závod. Karlův traktor stál uprostřed pole. Děti mávaly jako na vlajkovou výstavu.
„Tati! Máma poslala oběd!“
Karel vystoupil z kabiny, jako by se probudil.
„Máma?! Poslala?!“
„Tady!“ Anička podala uzlík. „Jsou tam řízky a chleba.“
Karel si sedl, rozložil jídlo na plátno, nadýchl vůni čerstvého chleba. Pálily ho oči.
„Tati, ty pláčeš?“
„Ne, jen se mi prach dostal do očí…“
Když se vrátil z pole s kyticí lučních květů, přistoupil k Haně.
„Odpusť mi, Hano. A děkuji ti.“
„Už je to v pořádku. Kdybych neodpustila, nedala bych ti najíst,“ usmála se Hana poprvé po dlouhé době.
Uběhlo dalších devět měsíců. V rodině se narodil Honzík. Malý, růžolící, s tatínkovýma očima.
A Karel? Už nikdy nezajel za žádnou ženou – ani pro sůl.
Teď už věděl přesně: doma je to nejcennější, co má.