V malém městečku Vlnov, kde ranní mlhy tančí nad řekou a zahrady se topí v květinách, přijela Alena s manželem navštívit rodiče. Jakub vystoupil z auta, otevřel kufr a začal vytahovat tašky s dárky. Vtom Alena v dálce zahlédla postavu. Rozhlédla se – a ztuhla. Po ulici šla Vlasta, smála se a šla pod paží s cizím mužem. Vzdáleně jí zamávala, přátelsky se usmívajíc.
“Jak je to možné? Kde je její Marek?” vykřikla Alena a cítila, jak jí srdce sevřela úzkost. Pozděj přišel hořký objev, který rozbil její svět.
Alena se od rodičů přestěhovala do nového domu, když nastoupila do třetího ročníku univerzity. Dům stál v klidné čtvrti, obklopený zelení a rybníkem. Otec se snažil – miloval svou ženu a dceru a pro Alenu byl vzorem muže. Studenti ji nezajímali – byla příliš vážná, i když krásná. Na večírky nechodila, do kavárny ji nikdo nedostal. Nepřátelila se, raději byla sama. Učila se výborně, večery trávila doma s rodinou, četla knihy a rodiče měli radost.
“Ještě si užije, má čas,” říkali si, vytvářejíc doma teplo a pohodu.
Do vedlejšího domu se nastěhoval mladý pár – Marek a Vlasta, o pět let starší než Alena. Děti neměli, ale byli krásní, hlavně on… Marek. Alena ho občas pozorovala z okna své ložnice, když se vracel z práce – někdy sám, jindy s Vlastou, vysokou, tmavovlasou, okouzlující.
Na Vánoce rodiče pozvali sousedy na návštěvu – aby se lépe poznali. Nepřemluvili se, přišli s vínem a koláčem. Přivítali je srdečně, posadili ke stolu. Matka pobíhala, muži živě debatovali a Alena tiše sledovala Vlastu. Ta byla střídmá, jen občas pronesla slovo, zkoumajíc dům zvědavým pohledem. Marek však byl šarmantní – veselý, zdvořilý. Po rozhovoru s otcem se Aleny zeptal na studia, vzpomněl si na svá studentská léta a řekl, že před ní je celý život. Po jejich odchodu ji přepadl zmatek. Jeho laskavý pohled, měkký hlas, výrazné ruce jí zůstaly v hlavě. Uvědomila si: to je láska. První, opravdová, trhající srdce.
Marek naplňoval všechny její myšlenky. Na přednáškách se nedokázala soustředit, sníc o náhodných setkáních. Zdravila ho z dálky, chytala jeho úsměv a znovu se topila ve snech. Matka si všimla její melancholie, zkoušela ji rozmluvit, ale Alena mlčela. Jak říct: “Miluji ženatého souseda”? Matka by byla smutná, řekla by otci. A tak dívka nesla bolest v sobě.
Léto přineslo prázdniny a častá setkání. Jednou u rybníka narazila na Marka – v kraťasech, s udicí. Pozval ji k rybaření. Cestou zpět s úlovkem řekl:
“Líbilo se? Můžeme jít znovu. Vlasta rybaření nemá ráda.”
Teď ho při setkáních zastavoval, ptal se, jak se jí daří. Jednou jí rozcuchal vlasy a ona přitiskla jeho ruku ke tváři. Prchavý pohyb, ale Marek se na ni zadíval a řekl:
“Alenko, jsi úžasná.”
Tu noc proplakala do rána a rozhodla se mu vyhýbat. Nic dobrého z toho nevzejde.
Tři roky utíkaly v utrpení. Náhodná setkání, jeho přátelské úsměvy, chladné pohledy Vlasty, občasné návštěvy sousedů. Alena trpěla láskou, o které věděla jen ona. Vystudovala – diplom s vyznamenáním, práce, začátek dospělosti. Sousedé žili dál bez dětí, přátelství vyprchalo. Vlasta možná něco tušila, ale mlčela. Marek se vyptával na práci, plány, ale k rybaření už nezval.
Brzy Alena potkala Jakuba na výstavě. Malíř, o sedm let starší, okouzlil ji vyprávěním o kráse umění. Začali se scházet. Jakub byl vášnivý, hodně cestoval, tvořil, měl ateliér a uměl dvořit se. Po půl roce ji požádal o ruku. Alena souhlasila, doufajíc, že uteče od lásky k Markovi, zapomene. Rozhodnutí bylo těžké. Noci proplakávala, věděla, že vdává se bez lásky, utíká před bolestí. Marek se jí zdál, prosil ji, aby neodcházela, ale ona se nutila oplácet Jakubovu něhu.
Týden před svatbou náhodou potkala Marka ve městě. Radostně ji oslovil, navrhl procházku. Srdce jí poskočilo, ale šla. Gratuloval jí k chystané svatbě a vtom se rozplakala.
“Ty to nevidíš, Marku? Miluji tě! Celé ty roky, beznadějně…” vyhrkla.
Na chvíli ztichl, objal ji za ramena a tiše řekl:
“Vidím, holčičko. Ale nenič si život. Tvá mladá láska přejde. Jakub je dobrý člověk, znám ho. Budeš šťastná, jsem si jist. A já jsem ženatý.”
“Jsi šťastný s Vlastou?” zeptala se skrz slzy.
Neodpověděl, jen ji na rozloučenou objal. Rozešli se.
Po svatbě se Alena přestěhovala k Jakubovi. Rodiče zabrali její dům. Napětí opadlo. Jakub ji miloval, život s ním byl barevný, ale noci zůstaly těžké – před očima stál Marek.
K rodičům jezdili zřídka a Marek, naštěstí, nebyl vidět. Ten den přijeli Alena s Jakubem na návštěvu. On vyndával z kufru dárky, když Alena spatřila Vlastu s cizím mužem. Smála se, zamávala jí.
“Jak to? Kde je Marek?” vydechla Alena.
Rodiče jí vysvětlili: Vlasta se s Markem rozvedla, on odešel, nechal jí dům. Chystá se znovu vdát. Alena klesla na židli, zadržujíc slzy. Nikdo si ničeho nevšiml, ale zpráva ji vyvedla z míry. Týdny smutku vystřídala radost: čekala dítě. Jakub zářil, zasypával ji květinami, vyznával lásku.
Jednou, když vycházela z práce, ponořená do myšlenek na miminko, uslyšela známý hlas. Otočila se – Marek. Přiběhl, objal ji, zadíval se jí do očí.
“Jak se máš, holčičko?” ze”Teď už vím, že láska je volba, a já jsem si vybrala štěstí.”