Ložnice byla tichá, když Hana vypnula televizi.
– Co děláš?! Zbláznila ses?! – rozkřikl se Lukáš, ale brzy se ovládl a mírně dodal:
– Omlouvám se. Zrovna běžel důležitý zápas.
– Jsem si jistá, že není důležitější než to, co jsem právě řekla.
– Co jsi řekla? – zmateně se ptal manžel a uvědomil si, že klasicky nevěnoval jejím slovům pozornost.
– Podávám žádost o rozvod.
Lukáš vykulil oči:
– Jaký rozvod? Proč? Myslel jsem, že je mezi námi všechno v pořádku.
– To sis jen myslel.
– Počkej… Včera jsme byli v divadle, předtím jsem ti přinesl květiny, minulý týden jsme šli do kina. Všechno, co máš ráda…
– Ano, ale to bylo vše poprvé za sedm let manželství. A já vím proč.
– A proč? – Lukáš začínal být podrážděný.
– Protože jsem dala děti do školky, začala pracovat, chodit do posilovny, do salonu krásy, změnila jsem svůj styl, našla si nové přátele.
– A co s tím?
– Prostě jsi najednou viděl, že jsem pro někoho zajímavá, že na mě muži dávají pozor, že tě už nepotřebuji jako dřív.
– Nesmysl…
– Ne, Lukáši, tohle není nesmysl. Jinak by ses nebál, neotáčel by ses kolem mě, nesnažil by ses mi vyhovět, nosit květiny. Kino a divadlo? To je od tebe vrcholný výkon!
– Snažil jsem se… Chtěl jsem ti udělat radost… Počkej, z tohoto důvodu se chceš rozvést?
– Ano. Už takhle nechci žít. Teď se chováš jako milující manžel, ale kde jsi byl, když jsem byla těhotná, když se děti narodily, když jsem nespala noci? Nikdy jsi mi v ničem nepomohl! Byl jsi v našem životě spíš symbolicky. Přišel jsi, jedl, spal. Mohu spočítat, kolikrát jsi děti vzal do náruče!
– Já přece pracoval! – Lukáš až vyskočil z rozhořčení, – abych vás uživil!
– Pracoval jsi, neříkám ne. Ale ne jen pro nás, i pro sebe. A víkendy jsi měl, ale raději jsi je trávíl s přáteli.
– Na to mám právo!
– Já jsem víkendy neměla, – pokračovala Hana, aniž by věnovala pozornost manželovým poznámkám, – i když děti… jsou i tvoje. Jenže to tě zajímalo nejméně. Vzpomínám si na tvá slova: dal jsem ti peníze, co chceš víc? Já chtěla… Chtěla jsem mít u sebe spolehlivého, blízkého člověka. Aby mě podpořil. A nejen materiálně, ale i morálně. Aby mě konečně politoval.
Ale tebe to nezajímalo. Žil jsi svůj život, ve kterém jsem nebyla ani já, ani naše děti…
– Nepřeháněj.
– Já nepřeháním. Víš vůbec, do které školky chodí? Ráno tam jedeme čtyřicet minut! V městské dopravě! A ty jedeš do práce jako pán autem. Za dvacet minut. Nicméně, nikdy jsi nenabídl, že bys děti vzal do školky.
– Nežádala jsi mě, – zamumlal Lukáš.
– A proč bych měla žádat? Jsou věci, které od milujícího manžela a otce nevyžaduješ. To je samozřejmost. Ale v tvém případě to tak není, protože o lásce tu řeč není. Nikdy nebyla…
– Děláš ze mě příšeru…
– Ne, Lukáši, nejsi příšera. Jsi pro mě úplně cizí člověk. Stal ses cizím… Nebo jsi vždycky byl.
– A co řekneš dětem? Jak jim to vysvětlíš?
– Ale no tak, držte mě! – zasmála se Hana, – vždyť teprve nedávno tě začali poznávat na ulici! Takže s tím problém mít nebudu.
Lukáš nedokázal najít odpověď. Částečně měla Hana pravdu, ale i on měl své důvody: vždyť je muž a ona žena a měla by vědět, kde je její místo, starat se o dům a děti. Otec Lukáše to říkával. A matka souhlasila. Ale Hana není spokojená…
– A jak hodláš žít z jednoho platu se dvěma dětmi? – zaútočil Lukáš, – co se týká mě – nedám ani korunu!
– Budeš platit, – klidně odpověděla Hana, – výživné nikdo nezrušil. A majetek za sedm let rozdělíme soudně. I když není moc co dělit, ale přesto. Lednice je nám potřebnější. S tebou vím, že se na ni zaměříš, abys ublížil. Takže všechno bude přes soud. Naštěstí nemáme byt. Mimochodem, můžeš zůstat tady. Já s dětmi si najdu něco jiného (při této větě udělala Hana malou pauzu, tajně doufajíc, že Lukáš nesouhlasí, řekne, že se přestěhuje on a že ona s dětmi mohou zůstat tam, kde jsou zvyklí… Ale Lukáš nic takového neřekl), – … už jsem našla vhodný byt nedaleko školky.
– Tak si jděte! – Lukáš už nemohl Hanu dál poslouchat, – vážně? Všechno sis promyslela?! Na nic nezapomněla?! A auto? To ti nedám!
– Ani ho nechci, – usmála se Hana, – nepotřebuji ho.
– Odkud jsi tak velkorysá?! – Lukáš už se nemohl zastavit, – auto nepotřebuješ! Určitě už jezdíš jiným?! Přiznej se: jak dlouho už mám parohy?! Jsi nějak příliš odvážná!
– Nepřekvapil jsi mě, – Hana zůstala klidná, – věděla jsem, že uslyším něco takového.
– Chápeš snad, – Lukáš se přiblížil k ženě, chytil ji za ramena a začal třást, – komu budeš s dvěma dětmi potřebná?! A co kdybychom to zapomněli na vše, co jsi řekla? Budeme žít jako dřív. Změním se, slibuji!
– Jako dřív? Ne, díky, – odvětila Hana, – takhle to nepůjde.
– Proč ne?! – Lukáš už nekřičel, on řval na plné hrdlo.
– Protože už tě nemiluji…
Lukáš se ztratil, vnitřně zpanikařil a najednou, jakoby cítil, že další řeč je zbytečná, souhlasil:
– Takže podat žádost o rozvod.
Rozvedli je za půl roku. Všechno se stalo, jak Hana plánovala.
Nyní žije s dětmi blízko školky a ráno je mnohem klidnější.
A o víkendu – je zcela volná žena! A to vše proto, že bývalý manžel bere děti k sobě! Chodí po městě, hraje si s nimi doma, hraje různé hry. Dokonce i vaří sám!
A kdo se v těch chlapech vyzná?
Zatímco je ženatý – žena ani děti ho nezajímají. Bere to jako samo sebou.
Jakmile se rozvede – a najednou si na děti najde čas a stane se snad nejlepším tátou na světě…
