Hele, poslyš, tohle je můj příběh. V době, kdy ještě existovalo Československo, jsem se oženil se ženou, která měla tři děti. Byly úplně samy, bez pomoci.
„Ale Jardo, ty se vážně chceš oženit s tou prodavačkou a třemi dětmi? Zbláznil ses?“ poklepal mě Vláďa, můj spolubydlící z koleje, na rameno s pobaveným úsměvem.
„A co jako?“ neodtrhl jsem oči od budíku, který jsem právě opravoval šroubovákem, jen jsem ho zpod oka pošilhal.
Bylo to v osmdesátých letech, v našem malém městě u Liberce. Život plynul pomalu, bez shonu. Pro mě, třicetiletého chlapa bez rodiny, to znamenalo jen cestu mezi fabrikou a postelí na koleji. Po škole jsem tu prostě zůstal: práce, šachy, televize a občasná piva s kámoši.
Někdy jsem se podíval z okna, viděl děcka řádit na hřišti, a najednou mě to chytlo – vzpomněl jsem si, jak jsem toužil po rodině. Ale rychle jsem to zahnal – jaká rodina, když bydlím v panelákovém pokoji?
Všechno se změnilo jednou deštivou říjnovou večer. Šel jsem do obchodu pro chleba. Kolikrát už jsem tam byl – pořád to samé. Jenže tentokrát za pultem stála ona – Alena. Dřív jsem si jí nevšímal, ale tentokrát můj pohled uvízl. Unavené, ale teplé oči, ve kterých skrývala jiskru.
„Veka, nebo tmavý?“ zeptala se s lehkým úsměvem.
„Veku…“ vykoktal jsem jako ustrašený školák.
„Právě dovezený, čerstvý,“ rychle zabalila a podala mi ho.
Když se naše prsty dotkly, jako by něco cvaklo. Šátrám po drobných v kapse a přitom ji kradmo pozoruju. Prostá, v zástěře, kolem třicítky. Unavená, ale uvnitř nějak zářila.
Za pár dní jsem ji potkal na zastávce. Alena tahala nákupní tašky a kolem ní pobíhala tři děcka. Nejstarší, kluk kolem čtrnácti, vážně svíral těžký pytel, holčička vedla za ruku nejmladšího.
„Pomůžu vám s tím,“ nabídl jsem se a vzal tašku.
„Nemusíte, díky…“ začala, ale já už nakládal věci do autobusu.
„Mami, kdo to je?“ zeptal se bez obalu ten nejmenší.
„Ticho, Honzo,“ okřikla ho sestra.
Cestou jsem zjistil, že bydlí kousek od mojí fabriky, ve starém paneláku. Nejstaršímu je Standa, holčičce Terezka a nejmladšímu je Honza. Alenin manžel zemřel před lety a od té doby to táhla sama.
„Žijeme, nestěžujeme si,“ řekla s únavným úsměvem.
Tu noc jsem nemohl usnout. V hlavě se mi honily její oči, Honzíkův hlas a uvnitř se probouzelo zapomenuté přání – jako by na mě něco čekalo.
Od té doby jsem začal chodit do obchodu častěji. Bral jsem mléko, pirohy, nebo jen tak nakoukl. Kolegové v práci si začali utahovat.
„Jardo, co je? Třikrát denně do obchodu – to musí být láska,“ šklebil se můj šéf, Pepa.
„Jen mám rád čerstvé věci,“ odmítal jsem a červenal.
„Nebo tu prodavačku?“ mrkl na mě.
Jednou večer jsem se odhodlal a počkal na Alenu po směně.
„Dovolte, donesu vám tašky,“ řekl jsem a snažil se jít klidně.
„Nemusíte… je to trochu divné…“
„Spát na zemi je taky divné,“ zažertoval jsem a vzal tašky.
Cestou vyprávěla o dětech. Standa si přivydělává po škole, Terezka je jedničkářka a Honza se naučil zavazovat tkaničky.
„Jste hodný. Ale nemusíte nás litovat,“ najednou pronesla.
„Nelituju. Chci být s vámi.“
Později jsem je navštívil – opravit kohoutek. Honza se mi motal kolem a ptal se na nářadí.
„A umíš opravit letadlo?“
„Přines, uvidíme,“ usmál jsem se.
Terezka chtěla pomoc s matikou. Sedli jsme si. Při čaji jsme si povídali. Jen Standa byl odtažitý, držel se stranou. Pak jsem zaslechl:
„Mami, potřebuješ ho? Co když odejde?“
„On je jiný.“
„Všichni jsou stejní!“
Stál jsem v předsíni a svíral pěsti. Chtěl jsem odejít. Ale pak jsem si vzpomněl, jak Terezka zářila z jedničky, jak se Honza smál, když jsme opravovali letadlo, a věděl jsem – ne, nemůžu odejít.
Drby v práci se šířily, ale už mi to bylo jedno. Věděl jsem, pro co žiju…
„Poslyš, Jardo,“ říkal můj kámoš Vláďa, „vem si rozum do hrsti. Proč si komplikovat život? Najdi si normální holku, bez dětí.“
„To jsi se zbláznil, Jardo?! Vzít si prodavačku se třemi dětmi?“ kroutil hlavou Vláďa.
„Dej pokoj,“ zavrčel jsem a dál opravoval budík.
„Ale tři děti to je…“
„Mlč, Vláďo.“
Jednou večer jsem seděl s Honzou a pomáhal mu s apA když mi ten den malý Honza s upřímností dítěte řekl: “Jardo, ty budeš už navždy náš?”, věděl jsem, že jsem udělal to nejlepší rozhodnutí svého života.