Bylo mi teprve šestnáct, když jsem otěhotněla a ještě navštěvovala střední školu. V našem malém českém vesničce to tehdy způsobilo obrovský rozruch. Lidé si na mě ukazovali prstem a naši rodiče nevěděli, kam by se před ostudou schovali. Táta se na mě skoro podívat nemohl. To by bylo lepší, kdybys nebyla! Taková hanba! Jeď k babičce, už to dál nevydržím. Poslala mě tedy k babičce do vedlejší vesnice, kde žila na samotě ve staré chalupě. Bylo tam chladno, smutek a ticho, ale co jsem měla dělat. Nejhorší to bylo ke konci těhotenství; nikdo mi nepomáhal, nikdo o mě nestál. Když přišel můj čas, sanitka sotva stihla dorazit. Nakonec jsem to zvládla, porodila jsem syna a vychovávala ho pod babiččinou střechou.
Lidi říkali, že bych si měla najít muže, ale já nechtěla. Všechno jsem obětovala synovi. Jako mladá maminka jsem se snažila, jak to šlo. Když Jaromír dospěl a odešel studovat do Prahy, rozhodla jsem se také vycestovat za prací do Itálie.
Dlouho jsem se k tomu odhodlávala. Věděla jsem, že dítě nechci nechat bez dozoru. Práce v cizině mi přišla jako zázrak: starala jsem se o starší paní, která se ke mně chovala opravdu laskavě. Výdělek byl slušný a někdy mi paní přidala ještě sto nebo dvě stě eur jen tak, z vděku. Díky těmto penězům jsem za pár let mohla Jaromírovi koupit garsoniéru v Plzni, aby měl kde začít nový život. Ale peníze Jaromíra hodně změnily, přestal dokonce jezdit za babičkou. Mrzelo mě to, ale každý měsíc jsem mu stejně posílala 500 eur, zbytek jsem střádala na vlastní bydlení, protože zpátky do polorozpadlého domku jsem se vracet nechtěla.
Uplynulo několik let a Jaromír oznámil, že se bude ženit. Samozřejmě jsem zaplatila svatbu i výbavu do nové domácnosti. Doufala jsem, že si konečně našetřím něco pro sebe. Jenže za pár let měli už dvě děti a když přišla válka, snacha byla podruhé v jiném stavu. Pokračovala jsem ve finanční pomoci. I přes všechny výdaje jsem dokázala našetřit 20 000 eur a kamarádka mi zrovna nabídla pěknou zrekonstruovanou garsonku. Dohodly jsme se, že ji od ní koupím.
V létě jsem přijela domluvit vše u notáře, když se na mě Jaromír vyřítil s nečekanou novinkou. Mami, prodali jsme byt a koupili dům. Už jsme zaplatili první splátku, teď potřebujeme od tebe dát peníze na druhou. Jaké peníze? ptala jsem se překvapeně. Osmnáct tisíc eur. Vždyť si z těch mých úspor chci konečně koupit svůj byt! Mami, to nemůžeš. S třemi dětmi nemůžeme bydlet v garsonce! Spoléhal jsem na tebe. A proč jsi tedy nespořil ty? A aspoň mi to nenapsal dřív! Ne, najdi si ty peníze někde jinde, já už jsem domluvená s nákupem. Můžu trochu přispět později, ale vše ti nedám. Mami, je ti jedno, kde budou žít tvoje vnoučata? Samozřejmě že ne. Vždyť jsem vám roky posílala každý měsíc 500 euro, mohli jste spořit. Do teď byste už měli potřebnou částku. Za pár let si zase na něco ušetříš, proč ti teď tolik záleží na vlastním bytě? Stejně pojedeš zpátky do Itálie! A co když se něco stane a budu se muset nečekaně vrátit, nebo onemocním? Kde pak budu? Tak budeš u babičky na vesnici! Tak tam jeďte s dětmi vy!
Stála jsem si za svým a peníze jsem nedala. Nemohla jsem riskovat, že zůstanu opět bez střechy nad hlavou. Jaromír se na mě hodně zlobil a přestal se mnou mluvit. Doslechla jsem se, že si půjčil, kde mohl. Ale byla jsem povinna dávat znovu a znovu peníze? Kolikrát ještě? Tak to v životě chodí někdy musíte myslet i na sebe.