Otevři, jsme tu
Aninko, to je teta Alena! Hlas v telefonu zněl tak křečovitě vesele, až mě z toho zamrazilo v zádech. Za týden budeme v Praze, musíme vyřídit nějaké papíry. Trochu se u tebe zdržíme, týden, možná dva, ano?
Skoro jsem se zakuckal u čaje. Tak bez dobrý den, bez jak se máš, prostě rovnou zůstaneme. Žádné můžeme?, žádné nevadí ti to?. Zůstaneme. Tečka.
Teto Aleno, snažil jsem se znít co nejmileji, jsem rád, že tě slyším. Ale ohledně toho bydlení Co kdybych vám radši pomohl najít hotel? Vím o dobrých a dostupných možnostech, teď nejsou ani drahé.
Jaký hotel? Teta se ušklíbla, jako bych řekl něco naprosto nesmyslného. Proč vyhazovat peníze? Máš od táty přece ten byt! Celý třípokojový byt pro jednoho člověka!
Zakryl jsem si oči. Už je to tu zase.
Je to můj byt, teto.
Tvůj? V jejím hlase se objevil ostrý podtón. A tvůj táta, ten byl můj bratr! Krev není voda, Aničko. My ti nejsme cizí, a ty nás vyhazuješ do hotelu jako nějaké tuláky!
Nikam vás nevyháním. Jen teď prostě není možné, abych vás u sebe ubytoval.
Proč jako?
Protože jste mi minule převrátili život naruby, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl něco jiného:
Jsou prostě okolnosti, teto Aleno. Nemůžu vás přijmout.
Ta má zas okolnosti! Teď už byla teta podrážděná úplně otevřeně. Tři pokoje jí prázdné stojí, a ona tu má okolnosti! Táta by nikdy nikoho ze své rodiny nevystěhoval. Ty jsi celá po matce, ta byla taky taková
Teto…
Co je? Přijedeme v sobotu, kolem oběda. Petr a Honzík budou s námi. Očekávám, že nás slušně přivítáš.
Už jsem říkal nemůžu vás ubytovat.
Ani se o tom nebavíme, Anno. V sobotu jsme u tebe.
V telefonu cvakly tóny ukončeného hovoru.
Pomalu jsem položil mobil na stůl. Seděl jsem chvíli, díval se jen tak před sebe, pak jsem těžce vydechl a opřel se do opěradla židle.
Takový je to vždycky.
Před dvěma lety už u mě teta Alena bydlela. Dorazili tehdy všichni čtyři, slibovali, že to bude jen na tři dny nakonec se protáhli na dva týdny. Dodnes si pamatuji ten chaos: Petr, tetin manžel, roztahoval se na pohovce v botách a do tří do rána zíral na televizi. Honzík, jejich dospělý syn, pořád něco bral z lednice a nikdy po sobě neuklidil nádobí. Sama teta Alena kralovala v kuchyni a kritizovala všechno od záclon po dlaždičky.
Když konečně odešli, našel jsem propálené křeslo, rozbitou poličku v koupelně a podezřelé fleky na koberci. O penězích ani slovo nepřispěli ani na potraviny, ani na energie, za které mi za tu dobu přišlo pár tisíc korun navíc. Prostě si sbalili věci a odešli, jen zahlásili: Díky, Aničko, jsi vážně zlatá.
Promnul jsem si spánky.
Ne. Tohle už nikdy. Ať si teta stěžuje na otce a rodinné vazby, jak chce. Jestli přijedou v sobotu dveře zůstanou zamčené.
Vytáhl jsem telefon a otevřel prohlížeč. Najdu jim hotel. Pošlu adresu, jasně vysvětlím, že víc udělat nemůžu.
A když nepochopí jejich problém.
Dva dny utekly v blaženém klidu. Pracoval jsem, večer chodil na procházky, vařil si večeře pro jednoho a přesvědčoval sám sebe, že tetin telefonát byl jen noční můra. Třeba si to ještě rozmyslí. Třeba najdou jiné příbuzné, u koho se můžou uvelebit.
Mobil se rozezněl ve čtvrtek, až na večer. Teta Alena blikala na displeji, žaludek mi sevřelo.
Anno, to jsem já! její rázný hlas vtrhl do ticha bytu. Zítra přijíždíme, vlak tu bude v jednu odpoledne. Čekej nás, a hezky nám připrav nějaký oběd, přijedeme unavení!
Pomalu jsem si sedl na kraj pohovky. Prsty mi zbělely od sevřeného telefonu.
Teto Aleno, mluvil jsem pomalu a zřetelně, říkám ti to ještě jednou. K sobě vás nepustím. Nejezděte ke mně.
Ale prosím tě! zasmála se, jako bych právě řekl vtip. Co to povídáš? Koupili jsme už lístky!
To je váš problém.
Anno, co blázníš? v hlase se mihl údiv a pak se vrátila její obvyklá rázná tónina. Jsi přece rodina! Pomoc je posvátná povinnost!
Já nikomu nic nepovinnuju.
To teda povinnuješ! Tvůj táta, pánbůh mu dej věčnou slávu
Teto, dost už o tátovi. Říkám ne. Je to moje poslední slovo.
Teta nahlas vzdychla, jakoby mluvila s malým dítětem:
Aničko, tady nikdo tvůj názor nebere vážně. Jsme rodina. Děláš, jako bys byla cizí člověk. Zítra v jednu, nezapomeň!
Už jsem říkal
Zatím ahoj, uvidíme se!
Tóny
Chvíli jsem zíral na zhasnutý displej. V hrdle mi vřel vztek. Hodil jsem mobil na pohovku a začal nervózně pochodovat po místnosti tři kroky tam, tři zpět, jak zvíře v kleci.
Takže můj názor nikoho nezajímá. Výborně.
Najednou jsem se zastavil.
Tak počkej, milá tetičko.
Popadl jsem telefon, našel v kontaktech Máma.
Haló? Aničko? mamčin hlas byl vlídný, mírně překvapený. Děje se něco?
Mami, ahoj. Potřeboval bych k vám na týden, možná trošku víc. Zítra.
Zítra? Synku, byl jsi tu přece jen měsíc zpátky
Vím. Ale moc to potřebuju. Pracuju z domova, nezáleží, odkud, přijmeš mě?
Máma chvíli mlčela, a já si představil, jak se tváří, když přemýšlí.
Jasně, přijeď. Vždycky tě ráda vidím, to víš. Ale jsi v pořádku?
Ano, mami, všechno je OK. Jen se mi po vás stýská.
Zavěsil jsem a usmál se. Zítra kolem oběda dorazí teta Alena se svou rodinou k zamčeným dveřím. Můžou zvonit, křičet a nadávat doma prostě nikdo nebude. Nešel jsem nakoupit, ani na kávu ke kamarádovi. Jsem v jiném městě, tři sta kilometrů daleko.
Otevřel jsem appku a koupil lístek na ranní vlak; šest čtyřicet pět, ideální. Až teta přijde k mému bytu, já už si dávno budu užívat čaj v mámině kuchyni.
Krev není voda, ale někdy je i rodině potřeba říct ne.
Ve vlaku jsem sledoval, jak klapou koleje, a představoval si, jakou tvář asi teta bude mít u zamčených dveří. Oči se mi zavíraly, hlava hučela, ale na duši bylo klidně.
Máma mě čekala na nádraží, pevně mě objala a odvezla domů. Nakrmila mě palačinkami s tvarohem, zalila mě čajem a poslala do postele.
O všem si povíme až později, řekla, když odnášela prázdný hrnek. Nejdřív si pořádně odpočiň.
Usnul jsem, sotva jsem se dotkl polštáře.
Probudil mě telefon, který pištěl tak, že jsem ho musel nahmatat poslepu na nočním stolku. Teta Alena.
Anno! Teta ječela tak, že jsem musel držet mobil dál od ucha. Jsme už dvacet minut před tvými dveřmi! Proč neotvíráš?!
Posadil jsem se na postel, promnul si obličej. Za oknem zapadalo slunce, byl jsem úplně mimo.
Protože tam nejsem, odpověděl jsem a neudržel úsměv.
Jak tam nejsi?! Kde jsi?!
V jiném městě.
Ticho. A pak výbuch:
Ty ses úplně zbláznil?! Věděla jsem, že přijedeme, a ty jsi prostě odjel?! Jak jsi to mohl udělat?!
Jednoduše. Varoval jsem tě, že vás nepustím do bytu. Neposlechla jsi.
Jak se opovažuješ! Určitě má klíče někdo ze sousedů nebo kamarádů! Zavolej jim, ať nám je donesou! My si poradíme i bez tebe!
Zarazil jsem se. To snad není možné.
Teto, to myslíš vážně?
Naprosto! Jsme po cestě utahaní, a ty tu děláš komedii!
Já s vámi bydlet nebudu. A už vůbec vám nehodlám půjčit byt za mými zády.
To snad
V tom se otevřely dveře pokoje. Máma tam stála v županu, vlasy rozcuchané, oči mírně přimhouřené. Mlčky natáhla ruku, automaticky jsem jí mobil podal.
Aleno, mamčin hlas byl ledově klidný, tady je Marie. Poslouchej a nepřerušuj mě.
V telefonu zaznělo něco nesrozumitelného.
Jiří tě nikdy nemohl vystát, pokračovala máma klidně. A já to vím ze všech nejlépe. Tak proč pořád lezeš jeho dceři do života? Co od ní vlastně chceš?
Slyšel jsem, jak teta něco blekotá.
Tak je to jasné, máma zakončila. Anně už nevolej. Nikdy. Má komu zavolat o pomoc a to rozhodně nejsi ty. Končím.
Tipla hovor a podala mi zpátky telefon. Díval jsem se na ni, jako bych ji viděl poprvé.
Mami Ty Takovou jsem tě nikdy neviděl.
Ona se ušklíbla, upravila si župan.
Táta mě to naučil. Jednou zvedneš hlas, a máš na pár let klid. Na Alenu platilo vždycky.
Najednou se usmála, oči jí rozzářily drobné vrásky.
Drží to dodnes, vidíš?
Rozesmál jsem se od srdce, hlasitě. Cítil jsem, jak ze mě padá veškeré napětí minulých dnů. Máma se smála se mnou.
No nic, pojď na čaj. Povíš mi, co se vám tam vlastně zase semlelo
Ten den jsem se naučil, že někdy je ne to jediné správné, a že s rodinnou manipulací je třeba zatočit hned stejně jako to dělal táta. V hlavě jsem si slíbil: příště už klidně řeknu ne všem, kdo by chtěli udělat z mého domova noclehárnu zdarma. Protože člověk má právo na vlastní klid i když krev není voda.