Těhotná v šestnácti to je teda pořádná nálož, obzvlášť když ještě sedíte ve školní lavici. V naší malé vesnici to samozřejmě vyvolalo slušnej poprask. Lidé mě propalovali pohledem na ulici, šeptali si za zády a rodiče by se nejradši propadli hanbou pod zem. Táta mě raději přestal úplně vidět. To bys mohla být radši pod drnem, než tahle ostuda! Jeď k babičce, už to nevydržím! Tak jsem tedy zamířila k babičce do vedlejší vesnice, kde žila na samotě v takovém starém baráku, co pamatoval ještě Masaryka.
Byla tam zima a člověk tam moc parády nepobral, ale co naděláte. Nejtěžší byly poslední měsíce těhotenství nikdo mi nepomáhal a staral jsem se jenom sama o sebe. Když na mě přišly porodní bolesti, sanitka dojela tak tak, ale i tak jsem zvládla porodit a pak už jsem vyrůstala syna v babiččině polorozpadlé chalupě skoro sama. Všichni mi radili najít si nějakýho chlapa, ale mě se nechtělo. Žila jsem jenom pro svého syna, pracovala a koukala, aby byl spokojený.
Jakmile už byl Matěj velký a rozjel se do Brna na vysokou, vyrazila jsem taky zkusit štěstí do Itálie na výdělek. Dřív jsem nechtěla odjet, malýho bych tu nenechala. Ale práce v Itálii byla proti naší vesnické dřině jak ze sna. Starala jsem se o jednu velice milou signoru, měla jsem slušný peníze a občas mi k tomu přihodila ještě 25005000 korun jen tak jako dík. Za ty roky jsem těch eur ušetřila fakt dost koupila jsem Matějovi malý byt v Brně a zabezpečila ho, abych měla klidný spaní. Ale peníze Matěje změnily babičku pak téměř vůbec nenavštěvoval a já z toho byla zklamaná, i když jsem mu dál posílala pětikilo od Itálie každý měsíc a zbytek šetřila na vlastní bydlení, protože do té polorozpadlé chalupy jsem už zpět určitě nechtěla.
Uběhlo pár let, Matěj se rozhodl oženit. Už samozřejmě jsem platila svatbu i pořídila první vybavení do domácnosti. Myslela jsem, že teď konečně si budu šetřit pro sebe. Jenže za pět let měl syn s manželkou dvě děti, a když začala válka, čekala snacha třetí. Peníze jsem dál posílala, ale stejně se mi za tu dobu podařilo našetřit 500 000 korun na bydlení. Kamarádka právě prodávala moc pěkný byt 1+kk po rekonstrukci, tak jsme se domluvily.
V létě jsem dorazila, abych u notářky všechno podepsala, a Matěj na mě vyrukoval s novinkou: Mami, byt jsme prodali, koupili jsme si dům. Máme zaplacenou první polovinu, teď potřebujeme, abys dala peníze na druhou. Jaký peníze? No 450 000 korun. To nemyslíš vážně! Tyhle peníze mám na svůj byt! Mami, jak si tohle můžeš dovolit! Vždyť s třemi dětma v 1+kk bydlet nejde! Spolehali jsme na tebe! A proč sis sám nenašetřil? A navíc jsi mi to ani neřekl! Ne, najdi si ty peníze sám, já mám už domluvený byt. Můžu později trochu přihodit, ale celý to rozhodně ne. Mami, a to ti vůbec není líto, kde budou tvoje vnoučata bydlet? Samozřejmě, že je mi to líto! Posílala jsem vám pět tisíc měsíčně, mohl jsi je šetřit. Za tu dobu byste měli zaplaceno.
Matěj zase: Ty si za pár let vyděláš další peníze na byt, stejně zas pojedeš do Itálie! Co potřebuješ svůj byt teď? A co když se něco stane a budu se muset narychlo vrátit? Nebo kdybych onemocněla? Kde bych bydlela? Tak přece u babičky na vesnici! Tak si tam jeď ty s dětma, když je to tak super!
Rozhodla jsem se, že tentokrát ustoupit nehodlám. Byt jsem si nedala vzít, nechci skončit zase bez střechy nad hlavou. Matěj se pořádně urazil, přestal se mnou mluvit. Prý si půjčil, kde mohl. Ale copak je moje povinnost být jejich věčnou kasičkou? Kolik mám jim ještě posílat, aby to bylo dost?