Jmenuji se Anna Nováková a žiji v Třebíči, kde Vysočina ukrývá své zlaté kostely a klidné uličky. Když jsem se ocitla v náruči svého kolegy Jiřího, srdce mi zpívalo štěstím. Tehdy jsem snila o tom, že se stanu jeho jedinou láskou. Přání se mi nakonec splnilo, ale přineslo s sebou hořkou pachuť – musela jsem se o něj dělit s jeho manželkou Marií.
Právě jsem nastoupila do naší firmy a hned mě poslali s Jiřím na služební cestu do Prahy. Měli jsme uzavřít důležitý obchod. Zvládli jsme to skvěle a po úspěchu mi Jiří navrhl: „Dáme si jednu sklenku na oslavu? Takové smlouvy se nepodepisují každý den.“ Ráda jsem souhlasila. Seděli jsme v hotelovém baru, objednali si whisky a alkohol nám rozvázal jazyky. Povídali jsme si lehce jako řeka, a najednou mě políbil. Byla jsem překvapená, ale neodtáhla jsem se. Výtah mě vtáhl do jeho náruče s takovou vášní, že jsem neodporovala – jeho dech mě opájel víc než whisky. Noc v jeho pokoji byla kouzelná, nezapomenutelná, plná ohně.
Po návratu do Třebíče jsem to nemohla udržet v tajnosti a svěřila jsem se kolegyni Lence – věřila jsem jí jako sestře. „Nezamiluj se do něj!“ varovala mě ostře. „Proč?“ divila jsem se. „Je ženatý.“ Tato slova mě zasáhla jako blesk. Jiřímu bylo sotva 27, a nemohla jsem uvěřit, že už má rodinu – v dnešní době se muži žení zřídka tak brzy. Přímo jsem se ho zeptala, a on nezapíral: „Ano, jsem ženatý už rok.“ Ale to nás nezastavilo. Stali jsme se milenci. Setkání v bytě, který zdědil po prarodičích, se stala tajným rituálem. Každým dnem jsem se do něj více zamilovávala.
Jednou nedělní ráno, ležící vedle něj, jsem se odvážila: „Jiří, rozveď se. Se mnou ti bude líp než s ní.“ Pohlédl na mě smutně: „Miluji tě, ale nemohu.“ „Proč?“ uniklo mi. „Je vážně nemocná.“ Zůstala jsem v šoku. „Co s ní je? Proč jsi to neřekl?“ třásl se mi hlas. „Má rakovinu prsu, nedávno to zjistili. Nemohu ji teď opustit.“ Jeho slova mě zasáhla, ale pochopila jsem: v té chvíli mě potřebovala víc. Bylo mi jí líto. Když mi řekl, že ji budou operovat ve čtvrtek, celý den jsem se za ni modlila, upřímně, až do slz. Po propuštění z nemocnice jsme se s Jiřím přestali vídat – věděla jsem, že jeho místo je vedle manželky.
Uplynuly čtyři měsíce. Jiří mě na setkání nikdy nepozval. Zeptala jsem se, co se děje. „Marie je stále špatná, možná bude potřebovat další operaci,“ odpověděl unaveně. „Chápu tvoji bolest, ale mysli i na mě,“ zamumlala jsem. Přikývl: „Máš pravdu, něco vymyslíme na víkend.“ V sobotu jsme se setkali v tom samém bytě. Noc byla vášnivá, plná vášně. Ale před odchodem jsem opět začala mluvit o rozvodu. Jeho tvář potemněla: „Nikdy to neudělám. Ona je sestra mého šéfa.“ Zůstala jsem stát v šoku. „Takže ta rakovina byla lež?“ Neodpověděl a odešel, aby se dál nehádal.
Za pár dnů přišla do kanceláře krásná bruneta. Ptala se po Jiřím. Lenka ji doprovodila k jeho stolu. „Kdo je to?“ šeptla jsem později Lence. „Jeho žena,“ odpověděla. Vymyslela jsem záminku a vstoupila k němu, jako bych hledala papíry, abych ji mohla vidět. Marie nevypadala jen zdravě – zářila krásou a elegancí. Vedle ní jsem se cítila jako šedá myš. Po návratu jsem se zeptala Lenky: „Slyšelas někdy, že by byla nemocná?“ „Ne, to je blbost, všichni by to věděli,“ řekla rozhodně. Poté mě dostihlo, že mi Jiří od začátku lhal.
Brzy jsem se začala cítit slabá, bylo mi špatně od žaludku. Svěřila jsem se Lence a ta navrhla: „Možná jsi těhotná?“ Odmítla jsem, ale udělala jsem test – dvě čárky. Gynekolog to potvrdil: druhý měsíc. Byla jsem v šoku. Vzpomněla jsem si na tu noc – nechránili jsme se. Myšlenky se mi točily: nechat si dítě nebo ne? Zavolala jsem Jiřímu. „Jdi na potrat!“ řekl chladně. „Ne, neudělám to,“ odpálkovala jsem ho. „Tak tě nechám vyhodit z práce,“ pohrozil. „Mě nevyděsíš!“ odpověděla jsem. Na truc jsem se rozhodla to dítě mít. Myslela jsem, že blufuje. Ale ne – vyhodili mě z práce. Kamarádka mě dala jako prodavačku v knihkupectví bratrovi. Ten nechtěl těhotnou, ale slitoval se.
Dcerka se narodila v sedmém měsíci – slabá, ale živá. Pojmenovala jsem ji Karolína, po otci – Jiřím. Jemu jsem to neřekla. A asi nikdy neřeknu. Zradil mě, opustil v nejhorší chvíli, když jsem zůstala sama s dítětem a bez práce. Vidím jeho tvář ve snech – krásnou, ale prolhanou, a srdce mi svírá bolest. Vybral si ženu, kariéru, a mě smazal jako nepotřebnou stránku. Ale nezhroutila jsem se. Vychovávám dceru, bojuji za ni, i když každý den je boj s osudem. Ať si žije se svojí lží, já budu žít pro Karolínu – mé světlo v tomto temnu.