Otec toužil po synovi, ale místo něj se mu narodila zbytečná dcera, kterou vyškrtnul ze svého srdce. Po letech se právě tahle nechtěná holka, která si prošla ponížením a samotou, stane jeho jedinou oporou a naučí celý krutý svět vážit si sama sebe.
Zpráva o tom, že se mu narodila dcera, zastihla Bedřicha Hrubého v kanceláři dřevařského závodu v den výplaty. Chlapi, co právě dostali koruny, se už trousili domů, plechové kbelíky od nafty dělaly rachot, zatímco on zůstával stát u vrátnice, v ruce mnul pomačkané papírové bankovky.
Do řiti, zase bída, přihmouřil Bedřich oči a plivl do štěpky. Kolikrát jsem ženské říkal: poroď chlapa. A ona mi podstrčí holku.
Uvnitř to v něm vřelo, na manželku Anežku se zlobil tak, že se mu domů už vůbec nechtělo. Teď, když Anežka ležela s novorozencem v krajské nemocnici, srazil Bedřich pár věcí do pytle od mouky, přibalil čisté prádlo, patku chleba a vyrazil ke své matce, do sousední vesnice za řekou Doubravou, patnáct kilometrů od vlastního domu.
Anežka, co porodila svoje první děťátko, se za dva týdny vrátila do vyprázdněného stavení. Vstoupila, rozhlédla se po nezvykle uklizené sednici (vidět, že Bedřich před odchodem ještě trochu zametl), položila na postel uzlíček zabalený v dece a usedla vedle, hlavu složenou v dlaních. Tichým pláčem se jí třásly ramena. Dcera, malý uzlík s legrační záhybem na zátylku, ležela úplně tiše, jenom občas mlaskla ve spaní růžovými rty. Anežka se na ni podívala a s hořkostí si pomyslela: Kdo by tušil, krev moje, že z tebe bude rozkolnice?
Bedřich Hrubý byl chlap jako dub, čelist měl hranatou a povahu, kterou v kraji přezdívali tvrdohlavou. Nesnesl odpor, každé slovo proti bral jako osobní urážku. Umínil si, že potřebuje syna, dědice. Vždyť i on byl nejmladší ze tří dětí, po dvou sestrách, a měl za to, že právě na něm rod Hrubých stojí. A teď holka. Zbytečná přítěž.
Cesty krajem
Tchyně Anna, matka Bedřicha, za ním několikrát šla domlouvat. Ale on byl neoblomný: Dokud tu holku někam neodklidíš, nevrátím se. Pro Anežku to znamenalo, že těch patnáct kilometrů bylo jako nepřekonatelná propast.
Jak se trochu vzpamatovala po porodu, pustila se do práce. V osmapadesátém neexistovalo s prominutím něco jako mateřská bylo třeba dělat na hospodářství i na statku. Ve snaze potěšit muže, v tiché naději, že mu změkne srdce, pojmenovala dceru Jarmila jméno aspoň na půl chlapské. Holčička rostla pevná, klidná. Neplakala, nedělala scény. V půl roce už pevně svírala tyčky postýlky, v roce a kousek už se jí nedalo odtrhnout od dřevěného koníka na houpání, kterého jí ze zbytků prken stloukl soused. Brzy chodila, brzy mluvila, v roce a půl už žvatlala bez přestání, běhala po světnici jako šipka, jak říkala babička, skoro po ní nebylo stíhat.
V jeslích byla Jarča hned za vůdkyni. Rychlá, silná, chytrá žádný kluk jí nestačil. Ve třech letech dokázala zpacifikovat i pětiletého raubíře, když se jí pokoušel vzít kyblíček. Ukazovala se tvrdohlavost: k cizím do náruče nešla, poslouchala jen toho, kdo si respekt zasloužil. Lítala po dvoře v záplatované zástěře, v ruce vrbový prut, a odháněla cizí krávy z brambor. Kde se v tom drobkovi brala taková odvaha?
Bedřich zatím našel útěchu. Zakotvil u rozvedené Boženy Svobodové, která už měla dvě děti. Ze začátku tam chodil jen tak, z nudy, ale Božena, ženská chytrá a energická, si ho přitáhla nadobro. Bedřich byl okouzlený, nikdy mu neodporovala, jen vzdychala, chválila, jaký je úžasný.
Bedřichu, porodím ti krásného chlapečka, špitala.
Tak ať je to kluk! zavrčel sice, ale už ne tak vážně.
Jenže čas běžel, Božena stále neotěhotněla. Možná se snažila, ale nešlo to. Bedřich začal být mrzutý: druhý rok s ní, a nic z toho. Cizí děti zvedat to mu moc neříkalo.
A tehdy se k němu doneslo, že jeho dcera Jarča roste jako kluk. Silná, nebojácná, spravedlivá. Tři roky a přeprala každýho.
Jeho matka nevzdala pokusy a znovu naléhala: Jeď se na dítě podívat, krev není voda. Bedřich by možná nejel, ale v Boženině komoře našel pytlíček se sušenými kořínky a podivnými bylinkami. Zaneslo do duše stín slyšel, že Božena běhá ke kořenářce.
V ten den sbalil Bedřich věci, třískl dveřmi tak, že se chvěla okna, a odešel. Božena křičela, že bylinky jsou pro zdraví, aby se povedlo dítě, ale on nechtěl slyšet.
Po téměř čtyřech letech překročil Bedřich znovu práh svého domu. Poprvé spatřil dceru. Vyhublá, rozcuchaná, v seprané sukni, stála uprostřed světnice a obezřetně ho pozorovala, drsně, nedůvěřivě. Cizí. Ani k perníku, co vytáhl z kapsy, nešla.
Ty jsi ale ušatá! bručel Bedřich a necítil se pod tím dětským pohledem vůbec dobře. Žena tě asi naváděla, co?
Anežka, rozsvícená štěstím, že ho spatřila, tleskla rukama:
Ale Bedřichu! Vždyť jsem tě jen v dobrém vzpomínala. Doufala jsem, že se vrátíš. Nejsem pro tebe cizí.
Anežka ho milovala, navzdory všem jeho hrubostem. A že to byla spíš krutost než tvrdost. Nemluvný, věčně nespokojený Bedřich dal nespokojenost najevo ranou pěstí do stolu někdy i na Anežku. Brzy začal používat i ruku.
Jarmile bylo pět. Hodně chápala. Stačilo, aby se Bedřich na matku podíval zlým pohledem, a hned se stáhla do klubíčka a zaťala pěstičky:
Ty šakale! Dám ti hned!
Byla to směšná dětská hrozba, ale Bedřicha rozčilovala: v malé dceři viděl vzdor, který si sám v sobě zakazoval.
Na chvíli Bedřich zjihnul, když Anežka porodila syna. Pojmenovali ho Pavel. Veškerá péče o bratra ležela na Jarče. Nosila ho na hrbu, krmila lžičkou, hrála si s ním, měnila pleny, dokud sám nechodil.
Bedřich měl radost, ale nějakou tichou, nenápadnou. Pořád popoháněl rodinu, když něco nebylo podle něj. Anežka pokorně snášela kletby, odhodlaná vydržet všechno, jen aby na ni nevztáhl ruku.
Jarča (už jí bylo sedm) už nedřepěla, když Bedřich zahřměl:
Já na tě zavolám pana strážníka!
Bedřich div nevyskočil vzteky:
Cože, ty proutek zelený! Ty mě chceš bonzovat?
Rozběhl se k ní, ale Jarča, zvyklá že síly nejsou rovné, uskočila a z dálky vyhrožovala.
Jednou ji chtěl zmlátit prutem, aby už příště nevzdorovala. Jarča mlčela. Ani slzičku neuronila, jen tiše funěla, zarývala zuby do šátku. Bedřich byl spokojený: převychoval ji! Ale druhý den Jarča opravdu přivedla obecního strážníka.
Anežka se zhrozila: nečekala takovou dcerinu tvrdohlavost.
Pane strážníku, přece jen učím vlastní dítě! Ze správné péče Bedřich je hodný člověk, živí rodinu, maká, na statek ruce má
Strážník, pan Josef Křen, si sundal čepici a utřel lysinu.
Paní Anežko, pamatujte, že taková informace může putovat do okresu. Pak by si váš muž šel posedět. Tohle je poslední varování.
Bedřich stál s očima upřenýma do země, tvářil se stydlivě:
Kde to jsme? K policajtům? Když si dítě poleze na hlavu, kam svět spěje? vzdychal. Jevil se tak zkroušeně, že mu i strážník málem uvěřil: rodině záleží, nepije, v práci chvály, sousedé si nestěžují Za co by ho zavírali?
Od toho dne byl Bedřich na Jarču opatrnější. Nebál se, spíš jen ostražitý. Ale někdy na ni pohlédl zlostně a zavrčel:
Zvířátko jedno
Anežka usoudila, že už je po bouřce a všechno se spraví, a čekala třetí dítě. Narodila se dcera. Jako by to předvídala.
Zakřikla jsi to, zamručel Bedřich, podíval se na novorozenou a beze slova odešel ze sednice.
O nejmladší, Zuzanu, se téměř nestaral. Žili pod jednou střechou, ale jako by pro něj neexistovala. Starala se Anežka, potom všechno přecházelo na Jarču:
Už umíš. Dávej na Zuzku pozor. Přebaluj ji.
Jarča po návratu ze školy hned udělala úkoly, něco rychle snědla a až do večera piplala sestřičku. Když byla matka v práci, i prala. Bedřich, když viděl, že je Jarča zase hlavní pomocnicí, mlčel, už nekřičel, neremcal a ruku nezvedal. Však mu byl v živé paměti případ se strážníkem.
Tak rostla Jarča do osmé třídy. Pak oznámila, že pojede studovat do města. Bedřich zrudl. Jeho rezavé vlasy se skoro na hlavě zježily.
A čím budeš žrát? zařval. Nám s mámou budeš na krku? Nestačilo, že jsme tě živili roky?
Jarmile bylo patnáct. Statná, silná, v ní byla obrovská síla. Její pěsti by uzemnily kdejakého kluka. Ani starší žáci se s ní nepokoušeli pohrát, znali její povahu. Tělocvikář to jednou komentoval:
Ty bys měla dělat zápas. Uložíš kohokoliv na lopatky.
No to teda nepotřebuju, bručela Jarča.
Otci se zadívala do očí tak tvrdě, jak to uměla už jako malá:
Řekla jsem, že pojedu. Chci se učit.
Nezírej na mě! zastrašoval Bedřich. Pamatuj, peněz ti nedám!
Ani nechci. Nakrm radši mladší, tatíčku
Cože?! Ty
Sáhl po řemeni, šel k dceři. Jarča byla hbitá jedním skokem u kamen, v ruce držela obouruční železný podběrák.
Jen si troufni! Okamžitě tě zmrzačím!
Anežka křičela, běžela mezi ně. Bedřich viděl rozhodné dceřino tváře, pevnou ruku, která podržela podběrák bez zaváhání a pochopil: tady by dostal víc než ostudu. Zahodil řemen a s nadávkami utekl ven.
Jeď, řekla potichu Anežka a utřela slzy. Nějak to s učením zvládneš. Jeď.
A ty se rozveď! vyhrkla Jarča.
Anežka máchla rukama:
Pro Boha, dcero! Co mi to radíš?
Jak dlouho toho feudála budeš snášet? nedala se Jarča.
Kde jsi pobrala ty řeči?
Na dějinách jsme se učili.
Proč vás neučí něco užitečnějšího? Třeba žít s rodiči v míru
Ty si žij, jak chceš. Já už tě bránit nebudu.
Po jejím odjezdu Bedřich pomalu obměknul. K mladším byl teplejší, s Anežkou mluvil snesitelně. Ale Jarču si nevšímal. Pavel a Zuzana k otci přilnuli. Zapomněli, jak je Jarča kojila, krmila, otírala nosy, prala jim kalhoty.
Máme hodného tatínka! prohlásila jednou Zuzana. A ty jsi zlostná! Vyplázla sestře jazyk.
Tak si žijte s tatínkem, usmála se Jarča. Snad vám bude odměnou.
Hned po osmé třídě odjela. Uzlík pár kousků prádla, plátěná taška s jídlem, co jí matka potají připravila. Mezi prádlo ukryla pár pomačkaných stokorun.
Na začátek, zašeptala, strčila je do dceřiny dlaně. Moje úspory, schovávala jsem si je.
Jarča se na matku zadívala. Ještě nebyla stará, ale tvář samá vráska, ramena skloněná, oči smutné.
Mami, kolik ještě? Rozvedla by ses a je po všem.
Tak to tady není, povzdechla Anežka. Všechny v dědině to mají podobné. Pohádají se, usmíří. Bedřich je dříč. A hlavně tátou je dětem od narození. Jak by to vypadalo? Lidi si řeknou: od dobrého se neodchází
Když tě bude šikanovat napiš. Najdu na něj páku.
Dcerko, hřích na vlastního otce Tak to není správné. Už jsi na něj přivedla četníka, teď děláš s podběrákem
A on může? Žije si jako pán, ty ses otrokyně. To není život!
A jaký tedy je?
Nebudu se hádat. Ale klanět se mu nebudu. Pokud mě na učiliště nevezmou, nevrátím se. Děkuju za peníze. Vše si pamatuju.
Dcerko, zajeď někdy. Bedřich není mstivý, zapomene všechno Dám ti na cestu zeleninu ze zahrady
Pomůžu, přikývla krátce Jarča.
Město ji přivítalo šumem, shonem a pachutí benzínu. Strojařské učiliště si vybrala takřka bez rozmyslu přitahovala ji technika, hluk, který ji od dětství vábil do místních autodílen. Zkoušky složila snadno přírodní hlava i školní průprava byly znát, i když musela doma všechno zvládat.
Na internátě byla samotářka, ale za měsíc jí přidělili spolubydlící. Milena kudrnatá, smějící se holka z okresního města, přesný opak vážné a zásadové Jarči. Milenu zajímalo hlavně jak dobře se vdát.
Jaro, koukni, jak jsou tu kluci! hihňala se před zrcadlem. Támhle ten Vláďa je fešák Prý jeho otec je ředitel.
Mně je to fuk, pokrčila rameny Jarča, hroužící se do sešitů. Přijela jsem se učit.
Ty jsi stejně divná! smála se Milena. Hned vedle už s jedním chodí. Dovedeš si to představit?
Nějak nemám na ženichy čas. Potřebuji si vydělat sama na sebe.
Nastoupila jako uklízečka do kanceláře textilky po večerech myla podlahy. Peněz nebylo mnoho, ale dalo se vyjít a od mámy si nepůjčovala.
Milena žasla:
Kdy to všechno stíháš? Škola, práce, pomáháš mi se strojnictvím Ty jsi z oceli, Jaro!
Zvyklá, smála se Jarča.
Na přednášky hydrauliky přišel nový vyučující. Mladý, štíhlý, v šedém saku a s jemnými brýlemi inženýr Adam Hůrka. Upravené tmavé vlasy sčesané dozadu. V aule, kde polovina studentů byla větší a starší, vypadal téměř bezbranně.
Dobrý den, jsem Adam Hůrka
Adámek, hleslo zezadu kousavě. Synáček
Skupina se rozchechtala. Hůrka zčervenal, upravil si brýle a pokusil se pokračovat v přednášce. Nikoho však nezajímal. Šum narůstal.
Milena šťouchla do Jarči:
Jaro, koukni, jaký je to slušňák. Jak to zvládne?
Jarču to bodlo. Bylo jí líto toho muže, který se snažil psát po tabuli vzorce a místo za to sklízel jen posměch.
A dost! řekla z ničeho nic nahlas a vstala. Klid!
Hluk utichl. Všichni otočili hlavy.
Novotný, Dvořák, obrátila se na hlavní šašky. Ještě jednou otevřete pusu, tak vás vyhodím. Chcete?
Ty mě chceš vyhazovat? protáhl Novotný.
Přesně tak. Potřebuju diplom, ne huhlání. Já doma peníze nemám, abych mohl opakovat ročník. Tak buďte zticha, nebo běžte na chodbu.
Sklidila ticho i respekt. Později si všichni pamatovali autoritu Jarči Hrubé.
S Adamem se setkala pohledem. Díval se na ni překvapeně, dík v očích. Téměř nepatrně kývl a pokračoval v přednášce.
Milena vydechla:
Jaro, on ti padl do oka! Určitě se do tebe zamiloval!
Ty jsi trdlo, mávla rukou Jarča. Je ženatý. Podívej prsten na ruce.
Prsten? Někdy znamená smutné manželství, mrkla Milena.
Dej pokoj.
Nicméně sám Adam na ni vzpomínal. Neviděl v ní jen přednostku, ale neobyčejně silnou, vážnou dívku s hlubokým a zádumčivým pohledem. Místo koketnosti v očích nacházel sílu.
Domů Jarča jezdila málokdy. Jen na svátky nebo pomoci podzimní brambory, jarní výsadbu. Pavel už končil školu, mířil také do města, chtěl být řidičem. Zuzana byla tichá, přizpůsobivá jako matka.
Bedřich při dceřiných návštěvách mlčenlivý, vztahy mezi nimi chladné, odměřené. Ale Jarča pomohla, když bylo třeba. Přivezla dárky, někdy zanechala peníze.
Ty jsi ale městská, sykl Bedřich. Ani nás už nepoznáš?
Poznám, tati. Neboj. Nejsem nafoukaná.
Ve čtvrtém ročníku rozvířila Milena vody provdala se za toho Vláďu, jehož otec byl ředitelem. Svatba byla bouřlivá harmonikář, zpěv, hořko, hořko!. Jarča byla svědkyní, postávala bokem, sledovala šťastnou kamarádku a říkala si: A co čeká mě? Práce, dcerka, když bude? Nebo budu jedna jak kůl v plotě?
Čím dál častěji přemýšlela o vlastní rodině, o dětech. Dvacet let věk, kdy vesnická děvčata mají už dvě děti i manžela. Ona byla pořád sama. Kolem byli chlapi ale buď pili, byli zadaní, nebo se na ně nedalo ani pohlédnout. Vzpomněla si na otce, jeho tvrdost, věčné reptání. Lepší být sama, než jak máma, říkala si.
Ale osud ji čekal v koutě.
Jiří Fiala studoval souběžný obor. Vysoký, tichý, flegmatik. Dlouho na Jarču z dálky pokukoval, nikdy si netroufl ji oslovit. Jednou na tancovačce, kam ji Milena zatáhla, nabral odvahu.
Nepůjdeš tančit?
Jarča byla překvapená. Předtím si ho vůbec nevšimla. Teď najednou, vysoký, podával ruku nejistě, ale vytrvale.
No proč ne, usmála se.
Od té doby se vídali. Jiří nebyl jako Bedřich byl tichý, až moc klidný. S ním bylo bezpečno. Nepil, nekouřil, nadával málo. Dělal seřizovače v mlýně. Hlavně ji miloval s takovou oddaností, až jí měklo srdce.
Vem si mě, navrhl po třech měsících.
Jarča dlouho mlčela, pak se zeptala:
Necháš mě někdy být na dně? Jako táta mamku?
Nikdy, slíbil.
A ona uvěřila.
Vzali se tiše, bez hostů, hned po promoci. Milena za svědkyni. Bydleli v podnikové ubytovně, Jarča pracovala jako technik v textilce. Za rok se narodila Lenka.
Ale štěstí trvalo krátce. Jiří, jakmile se narodila dcera, jako by se změnil. Klid přešel v netečnost, pomalost ve lenost. Doma skoro nepobyl pořád u kamarádů, po práci. Peníze nosil čím dál méně. Když ho Jarča napomenula, odsekl:
Nejsem otrok! Mám právo se bavit!
Vzpomněla si na matčina slova: A jak jinak? Tak žijem. A bylo jí úzko, protože viděla, že i ji čeká život v ponížení.
Jiří, řekla jednou večer, když přišel až po půlnoci. Buď se změníš, nebo odejdu.
Jen se jí vysmál:
A kam bys šla? S děckem?
To se uvidí, odpověděla Jarča a ráno podala žádost o rozvod.
Milena vykřikla:
Jarčo, zbláznila ses! Sama s dcerou?
Přežiju, mávla Jarča.
A přežila. Práce v textilce, Lenička v jeslích. Skromně, ale hlad neměly. Jiří posílal alimenty sporadicky, i těch bylo málo.
Bratr Pavel za ní za dva roku přijel vystudoval v autoškole, bydlel u sestry. Byl překvapený: vlastní byt (od podniku!), vodovod, plyn, vše zvládala sama. I jemu pomáhala.
Ty makáš jak kůň, kroutil hlavou Pavel. A neunavíš se?
Jinak to nejde. Kdo si nepomůže sám, nikdo mu nepomůže.
Pavel si říkal: takovou ženu by chtěl. Silnou, samostatnou i dobrou.
Milena se mezitím rozvedla Vláďa byl mamánek a záletník. Plakala u Jarči v kuchyni:
Kéž bych měla někoho jako tvého Hůrku
Hůrku?
No, Adama Hůrku. Pamatuješ, jak ses ho zastala? Rozvedl se, žije sám. Prý je hrozně fajn Milena se tajemně usmála.
Jarča mlčela. Několik let na něj nevzpomněla, ale jméno v ní zahřálo. Zvláštní.
Potkali se náhodou. Na trhu, pochmurné podzimní odpoledne. Jarča se vracela z práce, zašla do bufetu Skleník, jak ho kvůli oknům přezdívali na čaj. Málo lidí. U stolku někdo četl.
Objednala si čaj s koláčkem a zaslechla:
Jarmilo?
Zvedla hlavu. On. Adam Hůrka. Šediny ve vlasech, oči unavené, ale pořád ten jemný pohled.
Dobrý den, zrozpačitěla.
Klidně Adame, usmál se. Prisednu?
Ano.
Začali mluvit dlouho, jako by se znali odedávna. Vyprávěla o rozvodu, dceři, práci. On jak žije na chalupě, staví dům.
Proč jsi sama? zeptal se.
Tak se stalo, povzdechla.
I já jsem sám, řekl. Dneska jsem rád, že tě potkávám.
Zrudla. On v ní viděl už ne přísnou vůdkyni, ale krásnou, silnou a unavenou ženu.
Doprovodil ji domů. Šli mlčky. U vchodu ji vzal za ruku:
Můžu zavolat?
Zavolej, šeptla.
A on zavolal.
Nedělní odpoledne ji pozval do své chalupy. Chtěl ukázat, kde žije. Lenku nechala Jarča na starosti Mileně a jela tramvají za město.
Stavení stávalo na samotě, nový satelitní kraj, kolem staveniště, prázdné zahrady, nedokončené domy. Adamův dům stál na kopci: srub pod střechou, vevnitř ještě prázdno, ale pořádek.
Líbí se ti? rozhlédl se po pozemku.
Krása. Pokoj, klid.
Zatím, usmál se. Ale až přijedou sousedé
Ve světnici pili čaj, Adam plánoval, jak postaví sady. Jarča cítila: tohle je štěstí. Jen sedět u něj, poslouchat hlas za oknem.
Najednou venku zabrnčel motor. Adam nakoukl ven: nákladní auto.
Asi zloději, řekl tiše. V poslední době tu mizí stavební materiál. Zůstaň ve světnici.
Nepůjdu, trvala na svém Jarča.
Oba muži už šli k domu. Jeden, svalnatý v montérkách, zakřičel:
Hej, pane domácí! Vylez!
Co chcete?
Bereme kov, slyšíte? Dáme vám něco. Nebuď lakomej!
Odejdi, řekl pevně Adam.
Nebo máme mě tady u pasu nožík.
V tu chvíli Jarča vyběhla ven. V ruce měla sekeru, co našla ve světnici.
Okamžitě pryč!
Zůstali stát. Zuřivost z jejího pohledu je ochromila.
Jsi blázen, ženská? vybuchl menší.
Vypadněte! křikla Jarča.
Zašklebili se a prchli přes plot. Auto nastartovalo a ujelo.
Adam bledý hleděl na Jarču a sekeru v její dlani, v očích spíš obdiv než děs.
Jsi blázen, Jarmilo?
Tebe by zabili. Nemohla jsem jinak.
Objal ji, ona ho sevřela. Tiskla mu ruku a řekla:
Nedám tě nikomu ublížit. Nikdy.
Od té chvíle neexistovala mezi nimi vzdálenost. Adam věděl: s touhle ženou chce strávit život. Statečná, věrná, odvážná.
A Jarča poprvé v životě cítila, že je nejen chlap v zástěře, ale žena, kterou někdo obdivuje, miluje, chrání. Přesto to ona chránila jeho.
Za měsíc ji požádal o ruku.
Vezmi si mě, díval se jí do očí. Nejsem bohatý, stavím dům. Ale miluju tě. I Leničku. Udělám vše pro vaše štěstí.
V očích měla slzy.
Ano, zašeptala. Ano, Adame.
Svatbu slavili prostě, ale vesele. Všichni nejbližší: Milena se synem, Pavel s manželkou, Zuzana s rodinou, Anežka s Bedřichem. Bedřich nechtěl jet, Anežka rozhodla:
Pojedeme, Bedřichu. Dcera se vdává, to není každý den!
V městské matrice bylo natěsnáno květinami a úsměvy. Jarča v jednoduchých, ale krásných šatech, s rozpuštěnými vlasy, byla nečekaně něžná a šťastná. Adam, v obleku, byl nervózní jako kluk.
Lenka nesla prstýnky. Už říkala Adamovi tati.
Po svatbě slavili v bytě Jarči, na stole hromada jídla, všichni společně chystali. Bedřich seděl stranou, ale pozoroval Adama upřeně. Adam k němu přistoupil:
Pane Bedřichu, děkuji, že jste přijel. Děkuji za dceru.
Bedřich se postavil, pohlédl na Jarču vedle manžela, na vnučku, co se tiskla k Adamovi, a v očích se mu poprvé mihlo něco vřelého.
Dávej na ni pozor, zahuhlal. Má hlavu tvrdou. Ale je dobrá. Po matce.
Jarča zvedla obočí otec jí poprvé řekl něco hezkého.
Slíbím, odpověděl Adam.
Večer, když vyprovázeli rodiče na autobus, objala Jarča matku:
Přijeďte. Čekáme vás.
Anežka plakala štěstím. Bedřich, trapně se podupávaje, pohladil vnučku:
Tak děvče, ať se máš dobře. Uč se.
Budu, dědečku, vážně kývla Lenka.
Autobus odjel. Jarča s Adamem šli ruku v ruce domů. Lampy svítily, město usínalo ve fialových šeru.
Tak co, moje ženo? šeptl Adam. Domů?
Domů, usmála se.
Šli pustou ulicí, v duši Jarči bylo klidno a lehko, jak ještě nikdy nezažila. Přede nimi byl celý život. Věděla: už to bude dobré. Protože má k sobě rameno, srdce a domov, který společně vytvoří.
Léta plynula.
Adamův dům, ten skoro spálený, už byl dostavěný, plný světla a květin, ovocný sad, co zasadila Jarča. Lenka končila gymnázium, chtěla na medicínu. Pavel byl řidičem v dopravním podniku, oženil se. Zuzana vzala traktoristu z vedlejší vesnice, měli dvojčata. Anežka jezdila často, záhonky okopávala, vnoučata houfovala. No a Bedřich přicházel nejdřív zřídka, pak častěji. Vždy se s Adamem usadil na verandě, pili čaj a povídali. Občas vzal Lenku na procházku podél řeky. Jarča se oknem dívala a myslela: Jak to život dovedně zařizuje. Vše zlé mizí, zůstává dobré.
Jednoho večera, když zahrada uléhala k podzimu, seděli na verandě: Jarča, Adam a Lenka. Venku zapadal růžovozlatý západ slunce.
Mami, zeptala se Lenka, jsi šťastná?
Jarča se podívala na manžela, dceru, na dům a zahradu, na vše, co si vydřela. Vybavila si dětství, ponížení, strach a věděla, že všechno mělo smysl.
Šťastná, řekla prostě.
Adam ji objal.
I já.
Lenka šla do zahrady, oni zůstali, vychutnávali, jak se utišil večerní vítr v jabloních.
Za oknem dohasínal západ. A to byl jen další z večerů, které je čekaly. Přede nimi byl celý život a ten, zdálo se, bude dlouhý a šťastný.