Otec snil o synovi, ale místo toho se narodila zbytečná dcera, kterou vyškrtl ze srdce. Po letech však právě tato nechtěná holka, ponižovaná a osamělá, se pro něj stane jedinou oporou a ukáže celému tvrdému světu, jak se má člověk vážit sám sebe.
Vzpomínám, že zprávu o narození dcery zastihla Františka Hálka v kanceláři dřevařského provozu, právě když vypláceli výplaty. Chlapi už brali koruny a rozcházeli se domů s prázdnými kanystry od nafty, jen on zůstával stát u vrátnice, v hrsti svíral zmačkané bankovky.
No to se mi snad zdá, procedil František mezi zuby a plivl do pilin. Říkal jsem ženě chci kluka. A ona mi podstrčí holku.
Uvnitř ho pálila zlost na manželku, Anežku. Taková hořkost, že se mu ani nechtělo do prázdné chalupy, kde teď ani ženský hlas nezněl. Anežka s novorozencem ležela v okresní nemocnici, František popadl svých pár věcí do plátěného pytle, přidal náhradní prádlo, kus chleba a odešel ke své matce do vedlejší vesnice za řekou Loučnou, patnáct kilometrů od vlastního domova.
Anežka, když se po dvou týdnech vrátila s dcerou do opuštěné chalupy, rozhlédla se po nezvykle uklizené světnici (snad si František před odchodem dal práci), položila pečlivě zavinutý uzlíček na postel a posadila se vedle. Hlavu složila do dlaní, ramena se jí tiše chvěla. Dcera, drobný uzlíček s roztomilým záhybem na zátylku, spala a občas v polospánku mlaskala maličkými rty. Anežka se zahleděla na dítě a s hořkostí pomyslela: Kdo mohl tušit, poklade, že ty mě odloučíš od otce?
František byl statný, s těžkou čelistí a povahou, jaké se u nás ve vsi říkalo razovitá. Neuznával odpor a každé slovíčko proti němu vnímal jako útok. V hlavě mu uvízla myšlenka chce syna, dědice. On sám byl nejmladší po dvou sestrách a měl pocit, že rod Hálků se drží právě na něm. A teď holka. Bezcenné břemeno.
Tchyně se snažila k Františkovi promlouvat, ale on byl neoblomný: Dokud tu holku nepošle jinam, nevrátím se. A těch patnáct kilometrů bylo pro Anežku nepřekročitelnou propastí.
Anežka, když se zotavila po porodu, obratem se pustila do práce. Roku 1957 se o mateřských dovolených moc nediskutovalo: bylo třeba starat se o hospodářství i chodit na družstvo. Ve snaze udobřit manžela dala dceři jméno Libuše aby aspoň znělo silně. Holčička rostla nečekaně zdravě a klidně bez křiku a výstřelků. V půl roce se už pevně držela postýlky a v roce a kousek byla neodtrhnutelná od dřevěného koníka, kterého pro ni udělal soused. Brzy se učila chodit, mluvit v roce a půl už brebentila celé věty, pobíhala chalupou jako cvrček jak říkala babka, nestačila jí uhlídat.
Ve školce byla Libuška od začátku přirozenou vůdkyní. Bystrá, rychlá a silná mnohý kluk vedle ní bledl. Ve třech letech běžně zkrotila pětiletého uličníka a dokázala zahnout i staršího chlapce. Byla tvrdohlavá, každému na klín nešla a ne každý ji dokázal utišit. Pobíhala po dvoře s opravenou košilí, v ruce prut z vrby, a odháněla cizí krávy od zahrady. Kde se v tak prťavé holce brala taková odvaha?
František si mezitím našel útěchu. Přitáhla ho k sobě rozvedená žena z vedle, Květa Nováková, která už měla dvě děti. Napřed k ní chodil jen pro společnost, ale Květa rázná a vtipná ženská ho začala lákat a nakonec si ho omotala kolem prstu. Líbila se mu, protože slovo proti němu pronesla jen málo, spíš jen vzdychla nebo se usmála.
Franto, já ti dám kluka, slibovala, rozvalená v peřinách. Toho nejlepšího.
Tak jestli syna! zabručel František, hlas už neměl káravý.
Ale čas plynul a Květa stále otěhotněla ne a ne. Možná i chtěla, ale nešlo to. František začal být zamračený druhý rok s ní a výsledek žádný. Cizí děti vychovávat to nebylo ono, chtěl svého.
A pak dorazily až do jejich vsi řeči: Libuška je prý kluk jako buk. Silná, spravedlivá, žádný chlapec u ní neobstojí.
Františkova matka do něj znovu hučela: Jeď se podívat na dítě. Krev není voda. Né, že by František chtěl, ale jednou v Květy komoře našel podivné bylinky a pytlíček s kořínky. Pochyboval: je to vůbec správné? Doslechl se, že Květa chodí za místní léčitelkou.
Ten den sbalil František věci, třískl dveřmi až okenice zatřásly a odešel. Květa křičela, že kořínky jsou pro zdraví a pro dítě, ale František už neposlouchal.
A tak, skoro po čtyřech letech, František poprvé vkročil do svého domu. Uviděl dceru. Drobná, rozcuchaná, v sprané sukýnce stála uprostřed světnice a dívala se na něj spodním pohledem, pevně a nedůvěřivě. Cizí. Ani pro perník si od něj nešla.
Jenom se podívej, jak kouká, zamručel František, nervózní z toho pohledu dítěte. To tě někdo naučil? vrhl zlostně pohled na Anežku.
Anežka, rozzářená štěstím, že je muž konečně doma, začala mávat rukama:
Prosím tě, Franto! Jenom dobře jsem o tobě v domě mluvila. Doufala jsem, že se vrátíš. Nejsme si přece cizí.
Anežka měla manžela ráda, navzdory veškeré jeho tvrdosti. Jenže to už nebyla jen tvrdost, ale krutost. František, málomluvný a věčně nespokojený, zvládl vyjádřit hněv úderem do stolu nebo v nejhorším rukou na ženu. Brzy i na to došlo.
Libušce bylo pět, už ledacos chápala. Jakmile otec upřel těžký pohled na matku, stáhla se a zaťala malou pěstičku: Zlobíš! Já ti ukážu!
Pěstička dětská, směšná. Františka rozčilovalo, jak jeho malá dcera odporuje, co on v sobě už udusil.
Na čas František zklidnil, když Anežka porodila syna. Dali mu jméno Josef. Ale o malého se starala hlavně Libuše nosila ho na zádech, když matka pracovala, krmila ho, hrála si s ním, měnila pleny.
František byl rád, ale povaha z něj nevyprchala. Pořád rodinu honil jak dobytek, když nebylo po jeho.
Anežka poslouchala v pokoře jeho nadávky, jen aby neuhodila. Libuše, už sedmiletá, ale dupala a hrozila:
Já tě, tati, nahlásím strážníkovi!
František vstal ze židle, zuřil:
Ty snopku jeden malej! Ty budeš něco na mě zkoušet?
A jednou se rozhodl ji vyšlehat prutem. Libuše ani nebrečela. Jen zatínala zuby do zástěry a mlčela. František byl spokojený polepšila se! Jenže druhý den dovedla Libuše k domu strážníka.
Anežka byla v šoku, nečekala takovou tvrdohlavost. Snažila se bránit:
Pane strážníku, vždyť bez lásky dítě nevychováte! František je dříč, domů peníze nosí, hospodářství udržuje
Strážník, starý pán Novotný, sundal čepici a utřel pleš:
Anežko, uvědomte si stačí, když se to donese výš a Františka si podají. Zatím to skončí domluvou.
František se tvářil kajícně:
Jakže to dopadlo! Kdyby dítě řídilo, to bychom dopadli!
Od té doby byl František k Libuši opatrnější. Ne že by se bál, ale dával pozor. Někdy zavrčel vztekle:
Ty jedno zvířátko
Anežka si myslela, že je po všem, a znovu otěhotněla. Narodila se druhá dcera Marie. František na ni skoro nereagoval, ani nevnímal. Péče o nejmladší byla zase na Libuši.
Libuše, vracející se ze školy, rychle udělala úkoly, najedla se a celý večer pečovala o sestřičku. Když byla matka pryč, umyla i prádlo. František, vidouc Libuši jako hlavní oporu, na ni neřval, nevyčítal, ani se ji už neodvažoval udeřit; případ se strážníkem měl na paměti.
Tak Libuše žila až do osmé třídy. Po základce řekla, že pojede studovat do města. František zrudl, rezavé vlasy mu málem stály naježeně.
A z čeho budeš žít? Nás zalehneš? Málo jsme tě živili?
Libuši bylo patnáct, už byla statná, v ní byla síla její pěsti by porazily i kluka. Kluci ji znali a obdivovali i báli. Učitel tělocviku jednou podotkl:
Libuše, ty bys mohla dělat zápas. Každého složíš.
To by mě teda nebavilo, zabrblala.
A podívala se otci do očí stejně tvrdě, jako když byla malá:
Řekla jsem: pojedu. Chci studovat.
Nekoukej tak! Nic ti nedám!
Ani nechci. Jen uživ mladší, otče…
Cože?! Ty
Chytil řemen, že ji seřeže, ale Libuše byla u pece, v ruce žehlo.
Zkus to jen! Hned ti něco zůstane!
Anežka skočila mezi ně, František se zarazil viděl v Libuši rozhodnost i sílu. Hodil řemen do kouta a uražený odešel.
Jeď, děvče, řekla Anežka tiše, utírala slzy. O učení se nestarej. Jeď.
A rozveď se! vyhrkla Libuše.
Ale co tě to napadá?! Co by si lidé řekli
Dlouho se budeš trápit s tímhle feudálem?
Odkud jsi tyhle řeči vzala?
V dějepisu.
Lepší by bylo učit, jak žít v míru S rodiči.
Dělej, jak chceš, já už se bránit nebudu.
Odmítnutá, odjela Libuše do města. V uzlíku dvě košile, v tašce jídlo, které jí matka v noci schovala, a pár pomačkaných stovek.
Na první dny, pošeptala Anežka a vtiskla peníze dceři. Mám našetřeno. Vezmi si je.
Libuše pohlédla na matku: ne stará, ale už vrásčitá, unavené oči.
Maminko, jak dlouho to chceš snášet? Rozveď se a máš pokoj.
Tady na vsi tak žije každý. Pořád lepší než samota. Franta nosí koruny domů, je otec dětí…
Ale kdyby ti ubližoval, napiš. Já na něj dohlídnu.
Děvče, to je hřích Jednou policistu, pak žehlo
A co on? On může všechno? Ty jsi jako služka. To není život.
No je to tak.
Nebudu se hádat. Ale k němu se už nevrátím, ani když neudělám školu. Díky za peníze, nikdy nezapomenu.
Přijeď, dcerko. Franta je proměnlivý, jistě si vzpomene. A já ti vždycky dám zeleninu ze zahrady
Pomůžu, stručně přikývla Libuše.
Město Libuši uvítalo hlukem, zmatkem a vůni benzínu. Vybrala si průmyslovku chtěla ke strojům, vždy ji lákala dílna v jejich vsi. Zkoušky zvládla snadno, příprava ze školy jí nechyběla.
Na koleji potkala spolubydlící Šárku rozesmátou, kudrnatou dívku z podhůří, pravý opak vážné Libuše. Šárka plánovala hlavně výhodně se vdát.
Libuše, vidělas naše kluky? Tamhleten Vašek jeho otec prý řídí podnik!
Je mi to jedno, zabručela Libuše do sešitů. Jsem tu kvůli škole.
Ty jsi blázen. Šárka od naproti už chodí s třetím rokem a prý bude svatba. Ty jsi jen s knihami.
Nemám čas hledat ženichy. Mám se umět postarat o sebe.
Libuše si našla brigádu jako uklízečka v tovární kanceláři umývala podlahy po večerech. Pár korun na život, a od matky koruny brát nemusela.
Šárka povzdychla:
Kdy to stíháš? Škola, práce Ještě i mně pomáháš s matematikou. Ty jsi železná!
Zvyklá.
Učitele hydrauliky zaregistrovaly hned. Jiří Hrdlička, mladý, štíhlý, v šedivém saku, brýle na nose. Vlasy sčesané dozadu, působil vedle polovičně dospělých studentů až zranitelně.
Dobrý den, jmenuji se Jiří Hrdlička
Jirka, co, synku, pronesl zpoza lavice dráždič. Všichni se smáli.
Šárka šťouchla Libuši:
Ten je takovej jemnej! Jak to s těma neposedama zvládne?
Libuše cítila vztek mladý učitel se snažil, na tabuli psal vzorce, ale místo toho slyšel posměch.
Tak dost! řekla náhle nahlas a postavila se. Stačilo!
Třída ztichla. Otočila se k potížistům:
Jestli nezmlknete, vyhodím vás odsud. Rozumíte?
Copak, začal jeden.
Dost! Potřebuji diplom, ne tlachání. Doma nemám z čeho platit opakování roku. Tak buďte potichu, nebo vypadněte.
S ticho usedla. Hrdlička na ni pohlédl s překvapením a vděčností. Přikývl, pokračoval v hodině.
Šárka potom poznamenala:
Viděl jsi, jak se na tebe díval? Asi se zamiloval!
Jsi blázen, mávla rukou Libuše. Navíc je ženatý podívej na prstýnek.
Prstýnek není záruka třeba není doma šťastný
Nech toho, odsekla Libuše.
Ale v myšlenkách se jí Hrdlička vybavoval jeho pohled, hlas, jak si srovná brýle před výkladem.
Jiří na ni rovněž nezapomněl tvrdá, bystrá, samostatná, v očích ne dětská koketnost, ale síla.
Domů Libuše jezdila málokdy, jen na svátky nebo pomoct s brambory. Mladší Pepík i Maruška již povyrostli. Pepík se chystal na řidiče, Maruška kopírovala matku, tiše pomáhala.
František s dcerou moc kloudně nepromluvil. Vztah byl odtažitý, chladný. Libuše pomohla, když bylo třeba, přivezla dárky, někdy nechala peníze.
No jo, městská, ve fešáckých šatech. Už nejsi naše?
Jsem vaše, neboj, taťko. Nezpychla jsem.
Ve čtvrťáku se Šárka vdala za Vaška od otcova podniku. Svatba byla hlučná, Libuše svědkyní. V koutě si uvědomila: A co já? Děti? Rodina? Zůstanu napořád sama?
Přemýšlela o životě i mateřství už jí bylo dvacet, v jejich vesnici by byla dávno vdaná, s dětmi. Okolní muži jí neseděli. Ne raději sama, než žít jako matka.
A osud ji potkal s někým jiným.
Vladimír Čermák byl z vedlejšího ročníku. Vysoký, rozvážný až flegmatický. Sledoval Libuši dlouho, ale neodvážil se ji oslovit. Na jednom plese, kam ji vylákala Šárka, ji s nesmělým, ale pevně nataženým ramenem vyzval k tanci.
Zatančíme si?
Překvapilo ji to, ale přijala.
Od toho dne se vídali. Vláďa nebyl jako otec spíš tichý, klidný, nepil ani nekouřil. Pracoval jako zámečník v mlýně. Hlavně díval se na ni s takovou oddaností, že se jí tetelilo srdce.
Vezmeš si mě? požádal ji za tři měsíce.
Libuše chvíli mlčela. Pak se zeptala:
Neopustíš mě jako můj otec matku?
Nikdy, slíbil.
Uvila si s ním malou svatbu po ukončení školy. Svědkyně byla Šárka. Žili na ubytovně, kterou Libuše dostala od továrny, kde začala pracovat jako technik. A za rok se narodila dcera Alena.
Štěstí však netrvalo dlouho. Vláďa se po narození dcery začal měnit. Klid ho přešel, zůstala lenost. Domů chodil málo, peněz nosil ještě méně. Když se mu Libuše snažila domluvit, odsekl, že není otrok.
Vzpomněla si na matčina slova: Takhle se žije. A bála se, že spadne do stejné pasti.
Vládíku, jestli se nezměníš, rozvedu se, řekla mu jednou.
Jen se zasmál:
A kam bys šla s dítětem?
Uvidíš, reagovala a druhý den podala žádost o rozvod.
Šárka naříkala:
Ses zbláznila! Sama s dítětem?
Nezbláznila. Poradím si.
A zůstala stát. Sehnala práci, Alenu dala do jeslí, neměly se špatně. Vláďa platil alimenty, když se mu chtělo.
Pepík, mladší bratr, přišel za sestrou do města, studoval v autoškole. Divil se vlastní byt (továrna pomohla!), voda z vodovodu, plyn, a sestra všechno zvládne sama.
Ty jsi jako tažný kůň, řekl. A nepřestaneš?
Nejde to jinak. Kdo si nepomůže sám, nikdo mu nepomůže.
Sledoval ji a v duchu si přál najít si takovou manželku.
Šárka mezitím rozvedla s Vaškem zůstal doma u maminky a u piva. Seděla u Libuše v kuchyni, plakala:
Měla jsi pravdu, spolehlivost není o penězích. Je to v člověku. Kéž bych měla někoho jako náš Jiří Hrdlička
Koho?
Přece našeho učitele! Potkala jsem ho, je sám, rozvedený, moc příjemný Šárka se usmála.
Libuše neodpověděla, ale to jméno v ní vyvolalo vlnu tepla.
Náhodně se potkali na trhu, podzimní večer. Libuše šla z práce, zašla do kavárny. U jednoho stolku, ponořený do knihy, seděl Hrdlička.
Objednala si čaj a zákusek, usedla ke stolu. Najednou uslyšela:
Libuše?
Zvedla hlavu. Bylo to on o něco starší, se šedinou, unavenýma očima, ale s tím stejným klidným pohledem.
Dobrý večer, koktala.
Můžu si přisednout?
Ano.
A začal dlouhý rozhovor otevřený, jako by se znali léta. Povídala o sobě, rozvodu, dceři, práci. On o svém synovi, o stavbě domu za městem, o samotě.
A proč jsi sama? zeptal se.
Tak to zkrátka dopadlo. Všechno musím sama.
Já taky. A víš jsem rád, že jsem tě potkal.
Zčervenala. On ji však držel za ruku:
Zavolám?
Zavolej, odpověděla tiše.
A opravdu zavolal.
V neděli ji pozval na chalupu. Chtěl jí ukázat svůj svět, život, který tvoří. Alenku nechala u Šárky a vyrazila.
Chata stála na kraji nové kolonie, mezi poli a rozestavěnými domky. Uvnitř vonělo dřevem a nářadí bylo srovnané v řadě.
Líbí? rozhlédl rukou.
Je tu krásně, klid
Zatím, usmál se.
Uvařil čaj ve výměnku, povídali o plánech do budoucna, o životě. Libuše v tu chvíli vnímala štěstí jen sedět vedle něj, poslouchat jeho hlas.
Najednou před domem zahřměl motor. Jiří vykoukl ven, zamračil se:
Nějaké auto náklaďák.
Dva muži, jeden podsaditý, druhý hubený, překročili plot a šli k domu.
Libuše, raději zůstaň ve výměnku.
Ne půjdu s tebou.
Hej, gazdo! Vyjdi ven, mluv se mnou! křikl podsaditý.
Co chcete? vyšel Jiří před dům.
Máte tu železo? Prodej nám pár trubek!
Ne, odejděte.
Ty si nám dovolíš odporovat?! druhý vytáhl nůž.
V tu chvíli se rozlétly dveře a Libuše s topůrkem v ruce vykročila.
Ven, nebo to těžce schytáte!
Bylo v ní tolik rozhodnosti, že muži začali ustupovat.
To si děláš srandu, ženská?!
Odchod.
Raději zdrhli.
Jiří stál bledý, ve tváři úžas a obdiv.
Libuše Ty ty jsi blázen?
Zabili by tě. Nemohla jsem jinak.
Objal ji.
Nedám tě nikomu ublížit nikdy, zašeptala.
Vše se změnilo. Na otázku vezmeš si mě? kývla poprvé s dojetím.
Svatba byla malá, útulná. Sešli se příbuzní: Šárka s dítětem, Pepa s rodinou, Marie s mužem, Anežka s Františkem. Ten jet nechtěl, ale Anežka ho přemluvila.
Libuše v prostých bílých šatech působila tak šťastně. Jiří, slavnostní, nervózní jako kluk. Alenka už říkala Jiřímu tati.
František seděl v koutě, díval se na zeťě. Jiří přišel s panákem:
Díky, Františku, za dceru.
František vstal, pohlédl na Libuši, na Alenku, a v očích se mu poprvé mihlo teplo.
Dávej ji pozor. Je tvrdá, ale dobrá. Po mamince.
Postarám se.
Večer, při loučení, objala Libuše matku:
Přijeďte, čekáme vás.
Anežka brečela štěstím. František podrbal Alenku po hlavě:
Rosti, vnučko. Uč se.
Budu, dědečku, kývla Alenka.
Autobus odjel. Libuše s Jiřím stáli ruku v ruce, svítily lampy, město se ponořilo do večerních stínů.
Domů? zeptal se Jiří.
Domů, usmála se Libuše.
Šli ulicí, a v její duši bylo teplo a klid, jako nikdy dřív. Celý život před nimi, a už věděla, že teď už bude všechno dobré. Protože už není sama; po boku má srdce, na které se dá spolehnout.
Uběhlo pár let.
Dům, který s Jiřím stavěli, byl dostavěný i zabydlený. Krásné stavení, se zahradou a jabloněmi, které Libuše vlastníma rukama vysadila.
Alenka dokončovala školu, chtěla na zdravotní. Pepík se stal řidičem a oženil se, Marie se vdala za traktoristu, měla dvojčata. Anežka jezdila často, pomáhala na zahradě, starala se o vnoučata. František začal jezdit také zprvu jen zřídka, pak stále víc. Sedával s Jiřím na verandě nad čajem, povídal o životě, s Alenkou chodil k řece. Libuše je pozorovala z okna a v duchu si říkala: Jak podivně je život navržený. Vše zlé odejde. Dobré zůstane.
Jednoho večera, kdy už zahrada zrála, seděli ve třech na verandě: Libuše, Jiří a Alenka. Za oknem hořel západ slunce, obloha oranžová.
Mamko, jsi šťastná? zeptala se Alenka.
Libuše se podívala na manžela, na dceru, na domov a zahradu. Vzpomněla si na všechny strasti. A pochopila smysl cesty.
Ano, jsem šťastná, odpověděla prostě.
Jiří ji objal.
Já také, řekl tiše.
Alenka šla do zahrady, oni zůstali na zápraží a poslouchali šumění večerního vánku v jabloních.
Za oknem dohoříval západ. A byl to jen další večer z mnoha, které jim byly souzeny prožít společně. Celý život před nimi a tentokrát už opravdu šťastný.