Otec celý život snil o synovi, ale místo toho se mu narodila zbytečná dcera, kterou rovnou vyškrtl ze srdce. Jenže právě ta nechtěná holka, která okusila ponížení a samotu, mu po letech bude jedinou oporou a ukáže tomu drsnému světu, že si zaslouží úctu i ona sama.
Zpráva o narození dcery zastihla Antonína Volemana přímo v kanceláři dřevařského závodu nedaleko Klatov, a to zrovna v den výplaty. Chlapi už odbírali koruny a rozcházeli se s prázdnými bandaskami od nafty, on stále stál u vchodu, v ruce pomačkané bankovky.
To je teda smůla! zamumlal Antonín mezi zuby a plivl do pilin. Říkal jsem ti, Mařko, že chci kluka. Jak to, že mi tam podstrčíš holku?
Uvnitř něj to vřelo vztekem a křivdou na jeho ženě Marii. Tak vřelo, že se mu vůbec nechtělo domů do té opuštěné chalupy, kde teď nebude slyšet ani ženský hlas. Zatímco Marie s novorozenou dcerou ležela v plzeňské krajské nemocnici, Antonín naházel pár věcí do hadrového pytle, přibalil čisté spodní prádlo, kus chleba, a odešel za svou matkou do vedlejší vesnice na druhé straně řeky Úhlavy, patnáct kilometrů od svého domu.
Marie se po dvou týdnech s prvorozenou dcerkou vrátila do opuštěné chalupy. Prohlédla nezvykle uklizenou světnici (zřejmě se Antonín před odchodem snažil), položila balíček s dcerkou na postel a usedla vedle, hlavou zapadla do dlaní. Její ramena se chvěla nehlasným pláčem. Dcera, malý uzlíček s uculenou tvářičkou, spala tiše, jen sem tam mlaskla rtíky ze spaní. Marie se na ni zadívala a s hořkostí si pomyslela: Kdo by byl tušil, že mi z tebe, holčičko, bude rozkol v rodině?
Antonín byl statný chlap, s těžkou bradou a pověstí ‘tvrdého’ muže, jak se na vsi říkalo. Nepřipouštěl žádné námitky, každé slůvko proti bylo pro něj osobní urážkou. Zůstala mu v hlavě myšlenka, že jedině syn, dědic, je něco platný. Byl sám nejmladší ze tří dětí po dvou sestrách a měl pocit, že právě na něm, Antonínu Volemanovi, rod stojí. Jenže teď dcera. Zbytečná přítěž.
Maminka Antonína se snažila syna přemluvit, aby se vrátil, ale Antonín byl neoblomný: Dokud tu holku někam neodstraníte, zpátky se nevracím. Patnáct kilometrů se stalo pro Marii nepřekonatelnou propastí.
Marie se po porodu rychle oklepala a pustila se do práce. Bylo padesátý sedmý rok, mateřské dovolené se moc neřešily bylo potřeba pečovat o domácnost a chodit na pole i do kravína. V tajné naději, že se Antonínovi aspoň trochu zalíbí, pojmenovala dceru ryze česky: Libuše. Aspoň to jméno, když už ne syn. Holka rostla silná a klidná. Neplakala, nebyla umíněná. V půl roce se už pevně držela o pelest postýlky, v roce a něco ji nešlo sundat z dřevěného koníka na kolébání, kterého pro ni vyrobil soused. Brzy chodila i mluvila, v půl druhém roce už běhala po světnici a mlela pantem, až se tomu babička smála: Jsi jak vichr, Libuško!
V jeslích byla hned malou šéfkou, rázná, bystrá, silná žádný kluk jí nechtěl překážet. Už ve třech letech si poradila se starším, pětiletým uličníkem, který ji chtěl vzít lopatku. Už tehdy se ukázalo, že má tvrdý charakter: nesvěří se každému, neposlechne každého. Po dvoře pobíhala v záplatované košilce s prutem v ruce a zaháněla krávy, které vlezly do zahrádky. Kde se v té malé brala taková odvaha?
Mezitím si Antonín našel útěchu v náruči rozvedené Anny Malé, matky dvou dětí. Zpočátku tam chodil jen ze smutku, ale Anna, pěkná a líbivá, ho přitáhla. Slíbila mu: Tony, já ti porodím kluka! Pořádnýho chlapa.
Tak jen abys to splnila, bručel Antonín.
Jenže ubíhal druhý rok a Anna ne a ne otěhotnět. Antonín se začal mračit: cizí děti živit nebylo pro něho žádné terno chtěl své vlastní.
Pak se do nové vesnice donesly drby: Libuše je prý pořádný živel. Silná, spravedlivá, všechno zastane. Za tři roky prý utáhne kdejakého kluka.
Matka Antonína přiložila: Jdi se na to děcko podívat. Krev není voda. Antonín by možná nešel, jenže u Anny našel v komoře podivné sušené byliny. Přepadl ho neklid. Zjistil, že navštěvuje místní bylinkářku. Téhož dne sbalil Antonín věci, bouchnul dveřmi a odešel.
Po téměř čtyřech letech překročil práh svého domu. Poprvé viděl dceru. Hubená, střapatá, v vybledlé sukýnce, stála uprostřed světnice a dívala se na něj nevěřícně zpod obočí cizí chlap. K perníku, který jí nabídl, nešla.
Jak se na mě šklebí, zabručel Antonín a zahleděl se na manželku s výčitkou.
Marie, rozzářená štěstím, že je muž doma, hned přiskočila:
To víš, Tony, pořád jsme tu na tě vzpomínaly. Doufala jsem, že nám odpustíš, že nejsme cizí.
Marie ho přes jeho tvrdost milovala. Ta tvrdost se však často měnila ve skutečnou krutost. Antonín skoro nepromluvil, ale celé své zklamání uměl vyjádřit jediným prásknutím pěstí do stolu, když bylo třeba, i ranou. A začal i se ženou.
Libuši bylo pět, mnohému rozuměla. Sotva si otec vztekle přimhouřil oči, už se stáhla do kouta a škubla pěstičkou: Hajzle, já ti dám! Už si tě podám!
Malá ručka, k smíchu ale Antonína rozčilovala: v téhle malé holce viděl vzdor.
Chvíli se Antonín uklidnil, když Marie porodila syna pojmenovali ho Pavel. Celá péče o mladšího brášku zůstala na Libuši. Ona ho nosila na zádech, když byla matka v práci, krmila ho, hrála si s ním, měnila pleny, tahala, než začal chodit.
Antonín byl rád, ale jeho radost byla tichá, temná. Pořád doma poroučel, jakmile se mu něco nezdálo.
Marie pokorně snášela urážky, jen aby na ní ruku nezvedl. Libuše, už sedmiletá, se však nedala:
Jestli budeš mámu ještě jednou mlátit, řeknu to panu policajtovi!
Antonín až vyskočil:
Co to meleš, ty spratku!?
Chtěl ji dostat prutem, Libuše se však ani nerozplakala, jen tiše trpěla a skousla řasáč. Antonín měl za to, že ji zlomil. Jenže druhý den Libuše opravdu přivedla obecního strážníka.
Marie se toho zalekla: Pane strážníku, ono to dítě neví to je přece můj muž, rodinu živí
Strážník, pan Václav Eisler, shodil čepici, zamyslel se: Inu, paní Volemanová, to se takhle snadno k úřadům dostane. Ještě jednou a půjde to dál. Zatím stačí napomenutí.
Antonín stál, předstíral pokoru. Po tom incidentu si dával na Libuši větší pozor ne ze strachu, ale z ostražitosti. Jen občas zavrčel: Zvěř, a ne dítě
Marie, v přesvědčení, že bouřka přešla, otěhotněla znova. Zase se narodila dcera Eva. Antonín se u novorozené sotva zastavil, jen se zadíval a odešel z místnosti.
O Evičku se skoro nestaral. Žili pod jednou střechou, jako by ji nevnímal. Péče o ni stejně padla na Libuši:
Ty už to znáš. Hlídáš malou, měníš plínky.
Libuše po příchodu ze školy rychle napsala úkoly, něco zakousla, a do večera se starala o sestřičku. Mezitím prala, pokud byla matka v práci. Antonín, vidouc že je zase Libuše doma hlavní pomocnicí, držel ústa, ani ruce nezvedal případ se strážníkem mu utkvěl v paměti.
Tak rostla Libuše až do osmé třídy. Po jejím ukončení řekla, že chce jít na školu do Plzně. Antonín zrudl a jeho zrzavé vlasy jako by vstaly:
A co budeš žrát, holka bláznivá? Na krku nám sedět budeš? Nestačilo, že jsme tě vychovali?
Libuši tehdy bylo patnáct. Statná a svalnatá, nesetrpěla blbosti. Její pěsti dokázaly přesvědčit i starší kluky, že s ní si není radno zahrávat. Učitel tělocviku utrousil: Tebe, Volemanová, dát na zápasení, složíš každého. Ty jsi chlap.
A proč, co z toho?
Na otce se podívala tvrdě.
Pojedu studovat, říkám.
Ať tě ani nenapadne žádat peníze!
Tak mě aspoň neměj za břemeno. Jen uživuj mladší, tati.
To Antonína rozzuřilo:
Cože?!
Popadl opasek, vyrazil po Libuši. Ta skočila k peci a vzala do ruky železný hák.
Jen zkus! Hned to schytáš!
Marie v zoufalství skočila mezi ně. Antonín, hledě na rozhodný výraz dcery a její neochvějné ruce, pochopil: může přijít ke zlomenině i k hanbě. Zahodil opasek a v nadávkách utekl ven.
Jezdi, jak chceš, vzlykla Marie. Nějak to zvládneš.
A ty se rozveď!
Marie mávla rukou: To přece nejde
Dlouho ho budeš snášet?
Děvče, to jsou slova! Kde jsi je pochytila?
Ve škole, při dějepise.
Ať tě radši učí žít v míru s rodinou, než takové řeči. Já zůstanu, jak kdo chce, ty, jak umíš.
Po odjezdu Libuše se Antonín trochu změnil; k mladším byl mírnější, Matka s otcem spolu zase trochu povídali. Libuši si ale nikdo moc nevšímal mladší Pavlík a Eva začali být na otce pyšní. Máme dobrého tátu! tvrdila Eva. A ty jsi zlá! dělala sestře naschvály.
Libuše jen: Tak žijte se svým tatíkem, však vám to vrátí.
Po základce odjela do Plzně. V uzlíku pár kousků prádla, do plátěné tašky matka schovala krajíc chleba a potají pár zmačkaných bankovek.
Na první dny, schovávala jsem, šeptla Marie.
Libuše si matku změřila. Nebyla ještě stará, ale vrásčitá, hlava sklopená, oči smutné.
Mami, opravdu to chceš celý život snášet? Máš rozum?
U nás je to tak zvykem. Pořádně maká, stará se o rodinu A že děti mají otce.
Kdyby něco, napiš. Najdu na něj páku.
Na vlastního tátu? To radši mlč. To jednou poestřižník, podruhé hák
A tobě to může?
Tak to chodí
Já už ti v ničem přikyvovat nebudu, rozloučila se Libuše.
Plzeň ji přivítala hlukem a vůní benzínu. Přihlásila se na strojní průmyslovku, protože měla ráda práci, stroje i řemeslo. Zkoušky dala v pohodě od dětství byla vycepovaná i pracovitá.
Na koleji dostala za spolubydlící Jitku kudrnatou, vždy rozesmátou holku z Rokycan, pravý opak vážné a cílevědomé Libuše.
Líbí se ti naši kluci, Libunko? Podívej, Marek jeho táta dělá vedoucího!
Mně je to jedno, já sem nepřijela na vdavky, odsekla Libuše a koukala do sešitů.
Ale no tak! Vždycky jen škola, práce Kolik toho unesou?
Jitka si povzdychla, že má Libuše čas i na úkoly, i na večerní šichtu Libuše si našla úklid na podniku v Plzni, myla chodby. Peněz bylo málo, ale vystačila, matku zatěžovat nemusela.
Liberko, ty jsi železná! žasla Jitka.
Hydraulika je zaujala už první hodinu. Nový mladý inženýr, pan Radek Svoboda, nastoupil ve třetím ročníku. Vysoký, štíhlý, v brýlích, mluvil tichounce. Polovina žáků byla starších než on.
Dobrý den
Z poslední lavice se ozvalo: Raďo, ukáž
Třída řičela smíchem. Svoboda zčervenal, zkoušel pokračovat v přednášce.
Jitka šťouchla Libuši: Hele, nenech se! On je ztracený
Libuše mlčky sledovala, bylo jí líto, jak se snaží, ale proč si nezaslouží respekt. Najednou povstala:
Dost! Klid! Berte ohled, já potřebuji diplom, vy chcete propadnout?
Třída ztichla. Všichni věděli, že s Libuší není žert.
Radek Svoboda se na ni s vděčností podíval. Pokračoval v přednášce.
Jitka pak vtipkovala: Zalíbila ses mu!
Jitko, blázníš. Má prsten na ruce.
Prsten, neprsten Třeba je nešťastný.
Libuše mávla rukou, ale večer si vzpomněla na jeho pohled klidný, moudrý, trochu unavený, avšak sympatický.
Domů jezdila málo. Pavlík už končil základku, chtěl být řidičem. Eva, tichá, klidná, kopírovala matku. Antonín byl k Libuši chladný, ale když bylo třeba, pomohla. Dovezla potraviny, občas nechala peníze.
Podívej, paní města! Ani nás už nepoznáš!
Poznám, tati. Neboj.
Ve čtvrtém ročníku Jitka ulovila Marka, měli veselku. Libuše jim šla za svědka, trochu smutná, že ona sama zůstává sama.
Začala přemýšlet o dětech, rodině. Ve dvaceti už byly všechny holky z okolí dávno vdané. Ale mužů kolem samý piják, nebo ženatý, nebo nesympatický floutek. Vzpomněla si na otcovu hrubost: Raději sama než jako máma.
Osud však přál jiné setkání.
Martin Jorda studoval souběžně. Vysoký, klidný, tichošlápek. Dlouho se bál Libuši oslovit, ale jednou na plese, kam ji vytáhla Jitka, se osmělil.
Zatančíme si?
Libuše překvapená, souhlasila. Od té doby se vídali. Martin se svým klidem připomínal pravý opak otce žádné pití, nadávky, vždy spořádaný, pilný, dělal seřizovače na mlýně. Libuše u něj našla klid.
Vezmeš si mě? navrhl jí za pár měsíců.
Libuše se dlouho rozmýšlela: Opravdu budeš oporou? Neodejdeš, jak otec mámu?
Nikdy, slíbil.
Vzali se bez okázalosti. Kolegyně Jitka byla svědek, nastěhovali se do bytu od podniku, kde už Libuše pracovala jako technička. Za rok se narodila dcera Svatava.
Jenže štěstí dlouho nevydrželo. Martin se změnil, jakmile byla malá na světě. Jeho vyrovnanost se proměnila v lenost, doma přestal být. S penězi kulhala situace stále více. Když na něj Libuše zatlačila:
Co jsem sluha? Mám právo si odpočinout!
Vzpomněla si na slova mamky: Takhle holt žijem. Zděsila se, že skončí jako matka.
Jedné noci mu řekla: Buď se změníš, nebo odejdu.
Smál se jí: Kam bys šla? S děckem?
Však uvidíš. A ráno podala žádost o rozvod.
Jitka se lekla: Libuše, co si počneš sama s malou?
Neboj, umím si pomoct.
Začala ve fabrice, kam ji vážili. Dceru dala do jeslí, žily skromně, ale s hrdostí. Martin platil alimenty, jen když se mu chtělo.
Pavlík za ní přišel do Plzně, učil se na řidiče, žil u sestry. Byl překvapený, že si vše zvládá sama a že pomáhá jemu.
Libušo, ty makáš jak kůň a stejně se usmíváš!
Sama si nepomůžu, nikdo nepomůže.
Přemýšlel, že by stál o takovou manželku silnou, laskavou.
Jitka se mezitím rozvedla Markovi zůstaly jen drogy a hrací automaty. Plakala Libuši na rameni:
Měla jsi pravdu, spolehlivost nejsou peníze, ale člověk! Škoda, že nemám někoho jako tvůj pan Svoboda
Cože, Radek Svoboda?
Jo, náš učitel z průmyslovky. Teď žije sám, rozvedl se. Prý je volný a fešák.
Libuše na něj několik let nemyslela, ale v srdci jí to zaznělo.
Potkali se náhodou na plzeňském trhu jednoho podzimního podvečera, kdy Libuše šla unavená přes Masarykův most. Vešla do proskleného bistra na náměstí jen pár hostů, světlo, teplo. U stolu seděl Radek s knihou.
Objednala si čaj, a tu na ni zavolal: Libuše?
Zvedla hlavu on. Trochu prošedivělý, s unavenýma očima, ale stále stejný pohled.
Dobrý den
Říkej prostě Radku Můžu si přisednout?
Začal dlouhý, důvěrný rozhovor. Vyprávěla o rozvodu, dítěti, své práci. On o tom svém: rozvedl se, syn studuje, staví dům za městem.
Proč jsi sama, ty ženská sparingpartnerko? zeptal se.
Prostě to tak vyšlo všechno sama.
Já taky, a dnes mě těší, že jsem tě potkal.
Ona zrudla, on se usmíval. Už v ní neviděl zachmuřenou starostku, ale krásnou, vyčerpanou ženu, která potřebovala obejmout.
Doprovodil ji domů, na schodech tiše: Ozvu se, smím?
Ozvi, špitla.
O víkendu pozval Libuši na svou chatu. Zanechala Svatavu u Jitky, vydala se k Radkovi.
Byla to tichá oblast na konci budované satelitní čtvrti. Baráček rozestavěný, nevelká zahrada. Radek ukazoval, kde bude růst ovocný sad. U čaje povídal o snech, o stavbě, o životě. Libuše ho jen poslouchala a měla pocit, že štěstí je hrozně prosté: jen tady být.
Najednou vzadu zahučel motor. Radek vyhlédl a bledl:
Nějaká dodávka… poslední dobou tu obcházejí zloději.
Nechceš, ať zůstanu?
Raději, vždyť…
Dva chlapíci v montérkách proběhli ke vchodu.
Dobrý den, pane domácí, prodáte nějaký železo? hulákal jeden.
Odchod! Nic neprodávám, odpověděl Radek.
Druhý vytáhl nůž: Raději prodej, než…
Libuše vtrhla ven s velkým sekerou, co našla v kůlně: Ven! Tady nekradete!
Zmatení, stáhli se, něco zabručeli, vylezli zpátky na auto. Odjeli.
Radek zůstal v úžasu: Libuše… ty jsi blázen?
Chtěli ti ublížit. Nedovolím to.
Objal ji pevně, ona k němu přilnula. Nenechám tě ani dceru v nouzi.
Od té chvíle jejich vztah neměl tajemství. Za měsíc požádal Radek Libuši o ruku.
Vezmeš si mě? Nejsem bohatý, stavíme dům. Ale miluji tě. I Svatavu. Budeme šťastní.
Slzy v očích: Ano, Radku.
Svatba byla poklidná, rodinná Jitka, bratr, sestra, Eva s mužem, Marie i Antonín. Antonín dorazit nechtěl, ale Marie ho přesvědčila: Děvče se vdává, pojď.
V přeplněné plzeňské obřadní síni bylo veselo. Libuše v krémových šatech, s rozpuštěnými vlasy, zářila štěstím. Radek, v obleku, pohledem hledal podporu.
Svatava v bílých šatech držela prstýnky, už Radka říkala tati.
Po obřadu se slavilo v bytě Libuše. Stůl se prohýbal, Antonín v koutě bručel, pozoroval zetě. Radek zašel:
Pane Antone, děkuji za dceru.
Antonín si odkašlal, zadíval se na Libuši, na vnučku, v oku zvláštní záblesk:
Dávej na ni pozor. Má povahu dobrou. Po mámě.
Libuše zvedla obočí. Otec prvníkrát řekl něco vřelého.
Dám, slibuji, odpověděl Radek.
Večer, když vyprovázeli rodiče na autobus, Libuše objala matku:
Přijeďte, moc rádi vás uvidíme.
Marie plakala radostí, Antonín stál vedle, nesměle pohladil Svatavu po hlavě:
Ať se učíš, vnučko.
Budu, dědečku.
Libuše se Radkem stáli ruku v ruce na zastávce, pouliční lampy už svítily, město se nořilo do šeříku.
Tak, ženo, domů?
Domů, usmála se.
Šli podél prázdné ulice. V srdci Libuše bylo klidno jako nikdy. Před sebou měli nový život. Věděla, že už to bude dobré. Má rameno, srdce, domov, který spolu postaví.
Uběhlo několik let.
Baráček na kraji Klatov byl dostavěný, zahrada rozkvetlá, okna velká, obehnaná březovým hájkem. Libušin sad začal rodit jablka.
Svatava odmaturovala, chystala se na medicínu. Pavlík dělá řidiče, Eva má rodinu a dvojčata. Marie často jezdí na návštěvu, pomáhá v zahradě, ráda chová vnoučata. Antonín taky začal jezdit zpočátku rozpačitě, později pravidelně. Sedával s Radkem na terase, popíjeli čaj, mluvili o životě. Občas vzal Svatavu na procházku podél Úhlavy. Libuše za oknem pozorovala: Život je vážně zvláštní. To zlé odchází, zůstává jen dobré.
Jednoho večera, když sad zežloutl a voněl podzimem, seděli na verandě Libuše, Radek, Svatava.
Mami, jsi šťastná? zeptala se Svatava.
Libuše pohlédla na muže, dceru, domov, do zahrady vybavila se jí těžká léta, samota. A pochopila, že všechno mělo smysl.
Jsem šťastná, řekla tiše.
Radek ji objal.
I já, řekl.
Svatava se usmála a šla ven. A oni zůstali sedět, naslouchali šumění větví.
Za oknem pohasínal západ slunce a před nimi byl ještě celý život, společný, pokojný a šťastný.