Táta na mě vzpomněl… až když slyšel o babiččině dědictví
Můj život se nedá nazvat bezstarostným, ale opravdovou ranou nebylo ani tak dětství bez rodičů, jako spíš příchod člověka, kterému jsem kdysi říkávala táta – po téměř patnácti letech ticha. A nepřišel s květinami, ne s omluvami. S nárokem: „Rozděl se o dědictví.“
Rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky. Máma se brzo ztratila v alkoholu, soud jí odebral rodičovská práva, a táta, který v sobě nenašel sílu být opravdovým otcem, mě odvezl ke své mámě do zapadlé vesnice u Tábora. Sám žil v Praze a objevoval se jen vzácně – jednou za půl roku, nebo ještě míň.
Chodila jsem do vesnické školy, naučila se okopávat zahrádku, šít na starém stroji, chytat ryby, vázat metly a vařit marmeládu. Život s babičkou byl prostý, ale poctivý. Ve třetí třídě táta přijel s cizí ženou. Vyhodili mě ven. Když jsem se vrátila, byla doma jen babička, seděla v křesle, oči jako skleněné.
„Kde je táta?“ zeptala jsem se.
„Už nepřijde, Liduško,“ řekla jen.
A opravdu nepřišel. Založil novou rodinu, zapomněl na dceru. Žily jsme s babičkou samy dvě. Netrápilo mě to – měla jsem ji. Moudrou, tichou, přísnou a laskavou. Stala se mi vším: mámou, tátou, kamarádkou.
Když jsem dokončila devátou třídu, teta Jana, vesnická švadlena, mi řekla:
„Máš zlaté ruce. Jdi na učňák, nenič ten talent na zahrádce.“
Poslechla jsem. Odjela do Prahy. Studovala, přivydělávala si, neztratila se. Táta bydlel jen tři zastávky od mého internátu – ale za čtyři roky se ani jednou nezeptal, jestli vůbec žiju. Já ho taky nehledala.
Po učilišti jsem nastoupila do krejčovny, vdala se za Petra. Bydleli jsme v maličkém bytě, ale každý pátek jsme jezdili do vesnice za babičkou. Zbožňovala Petra. Radovala se, když zjistila, že jsem těhotná. Jenže svého vnuka už se nedočkala…
Když babička zemřela, svět mi utichl. Pak přišel notář a oznámil: dům, pozemek, úspory – všechno je odkázáno mně. Brečela jsem nad tím dopisem. Ne kvůli penězům – kvůli vzpomínkám.
Táta na pohřeb nepřijel. Ani zavolal, ani napsal. O smrti své matky se dozvěděl až po půl roce. Stejně jako o závěti. A tehdy – poprvé za patnáct let – zaklepal na mé dveře.
Nejdřív jsem toho zestárlého muže nepoznala. Netahal to dlouho:
„Babiččino dědictví se musí rozdělit. Patří mi půlka.“
Smála jsem se mu do očí. Hořce, nahlas:
„Tobě? Půlka? Vždyť jsi se vzdal mě i své mámy. A teď si vzpomněl? Peníze tě přitáhly?“
Vycenil zuby, ale Petr se postavil vedle mě:
„Odejdi. Choď po dobrém, nebo ti pomůžu.“
Táta podal žalobu. Ale i zákon byl na mé straně. Prohrál, zaplatil soudní výlohy, zmizel zase.
A my s Petrem jsme otevřeli vlastní šicí dílnu. Šili jsme pracovní oblečení – pro stavbaře, doktory, čerpače. Zakázek bylo dost. Žili jsme a budovali své.
Tátu jsem už neviděla. A nechci. Babička – ta byla moje skutečná rodina. Vydržela jsem, protože se jednou rozhodla, že si zasloužím víc. A žiju tak, aby na mě byla pyšná. Tam někde nad mraky…