Otec teď má jinou rodinu! Nový rok proběhl se slzami v očích…
S otcem jsem se vídal jen zřídka, a to většinou náhodou…
Moji rodiče se kdysi velmi milovali. Jejich city byly opravdové a silné a společně žili téměř 15 let. V jejich rodině jsem se narodil já — jejich jediný syn.
Když mi bylo osm, maminka si jednoho dne sedla naproti mně, dlouze mlčela, pak si těžce povzdechla a řekla:
— Synku, táta miluje jinou ženu. Teď budeme bydlet sami…
Nerozuměl jsem, co to znamená. Jak je to možné? Jak někdo může jen tak odejít? Myslel jsem si, že rodiče se nemohou přestat milovat, protože rodina je na celý život. Doufal jsem, že táta si to rozmyslí a vrátí se… Ale on se nevrátil.
Maminka pracovala, co jí síly stačily, abychom měli všechno potřebné. Vzala si hned dvě práce, protože jí pýcha nedovolovala přijímat peníze od otce. Říkala, že to zvládne, ale viděl jsem, jak v noci sedávala u okna, ponořená do svých myšlenek. Možná přemýšlela o minulosti nebo o tom, jak budeme dál.
A táta… ten měl nový život. Byla tam jiná žena a její dcera, stejně stará jako já. Asi ji měl rád. Asi se spolu smáli, chodili na procházky, jezdili na dovolené, trávili svátky u krásně prostřeného stolu. A mně zůstávaly jen vzácné náhodné schůzky, připomínající stín dávného života.
Tak to bylo i na konci loňského roku.
Po nudných a smutných Vánocích jsme s maminkou šli na procházku městem. Usmívala se a říkala, že vzduch je dnes výjimečný, že voní svátky. Ale v jejích očích byla vidět melancholie. Chodili jsme po obchodech, koukali se do výloh, ale nic nekupovali. Peněz jsme měli málo a maminka předstírala, že nic nepotřebujeme.
Zastavili jsme se u zlatnictví. Díval jsem se na lesklé výlohy, když jsem náhle uviděl povědomou postavu.
Táta.
Stál u pultu, usmíval se a něco vybíral, bedlivě zkoumal krabičky se zlatými prsteny a náramky. Chtěl jsem na něj zavolat, ale ztuhl jsem, když jsem vedle něj spatřil tu ženu. Její dcera nadšeně prohlížela nový prsten, zatímco táta platil.
Dával jim dárky… V tu chvíli mi došlo: on má skutečně jinou rodinu. S ní je šťastný, o nás už, zdá se, nepřemýšlí.
Popadl jsem maminku za ruku a mlčky ukázal směrem k obchodu.
Maminka si jich všimla. Cítil jsem, jak se její prsty napjaly. Rychle se odvrátila a šla dál, jako by se nic nestalo.
Vrátili jsme se domů. V lednici bylo málo jídla — maminka vzala půl kila mletého masa a pár brambor, připravila musaku. Já seděl u stolu a mlčel.
Nový rok jsme přivítali sami. Venku město dunělo ohňostroji, lidé si přáli štěstí, a my jen tiše seděli. Každý ve svém koutě, ve svých myšlenkách.
Kdysi byly svátky úplně jiné. Kdysi jsme byli rodina.
Ale proč jsme oba měli slzy v očích?