To není moje dítě, je to přesná kopie tvého kamaráda, ale ne moje! vykřikl Filip.
Ale už jsme přece udělali test DNA, to by mělo stačit! prosila ho Renáta.
Možná jsi ho ale zmanipulovala, jak mám vědět, že je pravý? oponoval Filip.
Kde bych sehnala peníze na falšování testu? odpověděla Renáta.
Tvůj bývalý ti dal peníze, abys hodila dítě na mě místo na něj.
Filipovo urážlivé nařčení Renátu hluboce zranilo. Snažila se mu vysvětlit, že novorozená miminka vypadají podobně, ale on nechtěl slyšet ani slovo. Vyhnal ji z bytu a trhnul dveřmi s tím, že se nemá vracet.
Renáta sedí na podlaze v paneláku v Praze, v náručí má plačící miminko a cítí se ztracená. Pokouší se ho utišit, ale trvá to dlouho, než konečně usne. Bezradná a osamělá, obrací se na svou babičku, která jí navrhne, aby požádala Marka, syna své sousedky, o pomoc s balením věcí.
Mark přijíždí druhý den odpoledne, pomáhá Renátě sbalit věci, rozmontovat postýlku a připravuje ji na stěhování. Nabízí mu kávu, ale Mark s úsměvem odmítá, že prý si ji raději dá u babičky. V příštích dnech Mark zůstává po boku Renáty, vozí ji po různých úřadech, pomáhá jí a je jí oporou ve všem.
Jak spolu tráví stále více času, Renáta si uvědomuje, že k Markovi cítí něco víc. Postupně se sblíží, až se rozhodnou pro svatbu. Později se jim narodí holčička, Karolína, a syn vyrůstá a stává se dokonalou kopií svého biologického otce.
Když Filip po letech svého syna znovu spatří, nemůže se ubránit lítosti, že rodinu opustil a že vše zničil. Přiznává si bolestivě, že měl udělat jiné rozhodnutí a svého jednání hluboce lituje.