Tohle není moje dítě, je to přesná kopie tvého kamaráda, ale ne moje! vykřikl Filip.
Ale už jsme udělali DNA test, to by mělo stačit! prosila Renata.
Možná jsi ten test zfalšovala, jak to mám vědět? argumentoval Filip.
Odkud bych vzala peníze na zfalšování testu? odpověděla Renata.
Tvůj bývalý ti dal koruny, abys mě obvinila, že dítě je jeho, obvinil ji Filip.
Filipova urážlivá slova Renatu hluboce zasáhla. Snažila se mu vysvětlit, že všechny miminka vypadají na začátku stejně, ale on ji nechtěl poslouchat. Požádal ji, aby odešla a už se tu noc nevracela, a práskl dveřmi.
Seděla na podlaze se svým plačícím synkem v náručí, cítíce se ztraceně. Snažila se ho utišit, ale pak už si nebyla jistá, kdo vlastně koho uspává, a miminko dlouho nemohlo usnout, až se nakonec rozplynulo v temném rohu pokoje. Renata, unavená a opuštěná, oslovila svou babičku, která jí poradila pozvat Marka, syna své dávné přítelkyně, aby přišel pomoct s balením.
Marek přiletěl na podivném kole z Vysočiny, pomohl Renatě zabalit kufry, rozmontovat postýlku a připravit se k odchodu přes labyrint chodeb, které se v bytě najednou objevily. Renata mu nabídla kávu, ale Marek zdvořile odmítl, prý si ji raději vypije v babiččině paneláku v Brně. V následujících dnech Marek dál podporoval Renatu, vozil ji a jejího syna na pochůzky malým Favoritem a povídal si s ní během podivných hodin, kdy se čas ve městě uhýbal a tramvaje jezdily pozpátku.
Jak spolu trávili více času, Renata si uvědomila, že srdce jí začíná tlouct pro Marka podivnými tóny, které slyšela jen ve snech. Spřátelili se, až nakonec jejich životy spojila svatba, která se odehrála na střeše rozestavěné betonové věže, kde se vznášel závoj a koláče létaly vzduchem. Později Renata porodila dceru, jménem Ema, a její syn vyrostl a stal se zvláštní kopií svého biologického otce, jehož obličej se na chvíli objevil i v zrcadle.
Když Filip po letech spatřil svého syna, nemohl se ubránit pocitu hořkého lítosti, že odešel, a že rozbil rodinu jako prastarý porcelán někde ve sklepě. Byla to bolestná chvíle, kdy si v podivné krajině snu přiznal, že by možná chtěl změnit minulost, kdyby věděl, jak se v Praze všechno rozplyne do mlhy.