Tohle není moje dítě, je to přesná kopie tvého kamaráda, ale není moje! zakřičel Filip.
Ale už jsme udělali test DNA, to by mělo stačit! prosila ho Renata.
A co když jsi test sfalšovala, jak to mám poznat? oponoval Filip.
Kde bych vzala peníze na fingování testu? odpověděla Renata.
Tvůj bývalý přítel ti dal peníze, abys mě obvinila z jeho dítěte.
Filipova urážlivá obvinění Renatu hluboce ranila. Snažila se mu vysvětlit, že všechny miminka ze začátku vypadají stejně, ale on ji vůbec neposlouchal. Požádal ji, aby odešla a té noci už se nevracela; zabouchl za ní dveře.
Renata seděla na podlaze, s plačícím miminkem v náručí a cítila se zoufalá. Všechnu energii vynaložila na uklidnění synka, který usnul až po dlouhé době. Cítila bezmoc i osamělost, a tak zavolala babičce, která jí navrhla, aby si pozvala Marka, syna své kamarádky, aby jí pomohl se stěhováním.
Marek přišel a pomohl Renatě zabalit věci, rozebrat dětskou postýlku a vše připravit k odchodu. Renata mu nabídla kávu, ale on slušně odmítl prý ji má raději v bytě své babičky. V dalších dnech Marek Renatu podporoval, vozil ji i syna po Praze na nezbytné pochůzky a byl jim oporou v těžkých chvílích.
Čím víc spolu trávili času, tím víc si Renata uvědomovala, že k Markovi cítí něco hlubšího. Stali se sobě blízcí a nakonec se vzali. Později Renata porodila dceru a její syn vyrostl v přesnou kopii svého biologického otce.
Když Filip viděl svého syna po letech, nedokázal potlačit lítost, že ho opustil a že zničil rodinu. Bylo to bolestivé poznání a dnes už vím, že ke štěstí nikdy nevede podezřívavost, ale důvěra.