12. březen 2021, Praha
Jmenuji se Radek a tohle je zápis z doby, která navždy změnila můj život i život mé ženy. Moje žena, Libuše, a já jsme prožívali šťastné manželství, dokud nezačalo tušit změny v našich životech. Libuše otěhotněla a když nám lékaři v Motolské nemocnici řekli, že čekáme dvojčata, já byl v šoku, zatímco ona zůstávala klidná dvojčata má v rodině a tak to vlastně čekala.
Přiznávám, zpráva o dvojčatech mě zasáhla víc, než bych si přál. Místo abych se z toho těšil, začalo mě to deptat. Naše společná pohoda se rychle rozplynula a já jsem se Libuši začal vzdalovat. Najednou jsem se upnul k jiné ženě smutným paradoxem bylo, že to byla její nejlepší kamarádka, Iveta.
Dny plynuly, Libuše bříško rostlo a já byl duchem i tělem úplně jinde. Když přišel den porodu a Libuši hospitalizovali v porodnici, nenavštívil jsem ji ani jí nenapsal. Ona byla na sále s bolestmi sama a já místo toho trávil večery v našem bytě s Ivetou. Tu noc, co Libuše rodila, já jsme seděli s Ivetou u televize a plánovali budoucnost bez ohledu na ni.
Po propuštění z porodnice Libuše zjistila, že už pro ni v našem bytě není místo Iveta se mezi tím nastěhovala a já jsem tomu nijak nebránil. Bez jiných možností požádala o pomoc svoji matku, paní Lenku. Ta jí však řekla, že člověk by se měl postarat o své děti sám, a příliš tvrdými slovy ji odmítla.
Obklopená pocitem opuštěnosti nakonec dostala nabídku od sousedky paní Aleny, která ji s dvojčaty přijala do svého bytu v paneláku na Smíchově. Libuše se nezlomila pracovala na několika brigádách, aby nás uživila. Každé ráno brzy vstávala, uháněla do práce, během polední pauzy běžela ke dvojčatům a domů se vracela pozdě večer.
Tento životní kolotoč trval dlouhé měsíce, možná roky. Díky nesmírné píli a odhodlání Libuše dokázala dětem zajistit domov i pocit bezpečí. Ztratila sice důvěru v rodinu, ale našla ji v přátelství se sousedkou Alenou, která se jí stala větší oporou než vlastní matka.
Nakonec Libuše přijala těžké rozhodnutí přerušit jakýkoliv vztah se svojí matkou, která nikdy nelitovala svých tvrdých slov. Když chlapci povyrostli, sami přestali s otcem komunikovat. Libuše je chránila před další zradou. S hrdostí převzala zodpovědnost, aby z nich vychovala silné, laskavé a poctivé muže.
I přes spoustu bolesti a zrady dokázala Libuše vytvořit milující domov a dokázala si, že vše zvládne i bez pomoci manžela či matky.
A já? Můj zápis končí s osobní lekcí: Ani štěstí, ani rodina nejsou samozřejmostí. To, co jsme někdy ochotni zahodit kvůli slabosti, může být nakonec to nejcennější v životě. Uvědomil jsem si, že žádné nové vztahy nenahradí ztracenou důvěru a lásku. Své rozhodnutí bych dnes udělal jinak. Vážím si pokory, odvahy a síly žen, jako byla Libuše.