Vezmi moji dceru z dětského domova
Maruška stála zmatená a nedůvěřivě se dívala na ženu, která stála před ní.
Právě jí vychovatelka řekla, že přijela její maminka!
Jak dlouho ji hledala, a maminka se ukázala, že se jí vůbec nezřekla, jak si Maruška myslela. Maruška se jednou ztratila v jiném městě a našli ji a přivedli do dětského domova. A maminka ji celou tu dobu hledala!
Maruška podezíravě zkoumala tvář neznámé usmívající se ženy. Jako by ji chtěla poznat, ale nemohla. Jsou to skutečně maminčiny oči? A ruce? Opravdu je to její maminka, kterou si vůbec nevybavovala?
Maruška naklonila hlavu a najednou se v obličeji sledující ženy něco změnilo. Ještě se pokoušela usmívat, ale po tvářích jí pomalu stékaly slzy, které už nedokázala zadržet.
Malé Maruščino srdíčko se zachvělo. No samozřejmě, je to maminka, teď ji poznala podle jiskry v očích, podle pohybu hlavy. Kdo ví, podle čeho ji poznala.
Udělala dva nejisté krůčky, rozpažila ruce a běžela jí vstříc s voláním: „Maminko, maminko, konečně jsi mě našla!“
Už večer doma seděly objaté na velké měkké pohovce. Jana hladila Marušku po vlasech, po hubených ramínkách a líbala ji na uplakané oči.
A po sté se snažila odpovědět na tu nejdůležitější otázku: „Maminko, proč jsi tak dlouho nepřicházela? Tak jsem na tebe čekala!“
„Moje sluníčko! Promiň mi, hledala jsem tě každý den. Ale zmizela jsi, bylo to strašné! Někdo viděl, jak Romka běžela s dítětem v náručí. Dokonce jsme šli k Romům, ale nikde jsi nebyla! Projela jsem všechna okolní města. A pak mi někdo řekl, že v jednom dětském domově je holčička, kterou tam nechali. Ihned jsem si pomyslela, že jsi to ty, a přijela jsem!“
„Tak dlouho, maminko! Dobře, že jsi mě našla!“ Maruška pevně objímala Janu teplýma malýma ručkama.
Ale z bohaté housky s mlékem, z tepla domova a z máminých objetí se úplně omámila. Ručkama se ještě držela maminky, ale už oslábly a povolily. Jana vzala ospalou holčičku do náruče a nesla ji do postýlky.
„Už mě nikdo neukradne, že ano, mami?“ zamumlala ospalá Maruška.
„Už ti tě nikdo nevezme, slibuji ti to!“ Jana přitiskla malé tělíčko k sobě a políbila hedvábné vlasy. Pak ji položila do postýlky.
„Neodcházej,“ poprosila Maruška a Jana si lehla vedle ní na dětskou postel.
Maruška hned sladce usnula, ačkoliv jednou rukou se pro jistotu držela Janina županu. Jakoby čas od času zjišťovala, zda je maminka tu.
“Takhle jsem splnila poslední přání milované sestry. Našla jsem Marušku a teď je se mnou. Diana si přála, abych Marušce o ní nic neříkala. Teď jsem já Maruščina maminka,” přemítala Jana, ležíc bez spánku.
Upravila na holčičce měkkou přikrývku a Maruška se ve spánku usmála.
Ať vše špatné zůstane za námi, i když je tak těžké smířit se se ztrátou sestry a matky.
Jejich maminka s Dianou byla hodná, ale nějak bezmocná. Porodila je bez otce. Kolik si pamatuje Jana, matka neustále plakala, jak těžké je jí samotné starat se o dvě holčičky. Jako by za to někdo mohl!
Diana byla o patnáct minut starší než Jana a vždy za ně obě rozhodovala.
A když matka přivedla už třetího přítele, Diana řekla, že musí z domu utéct, jinak to bude zlé!
Ale Janě jí bylo líto, jak by mohly opustit mámu? Vždyť chtěla jen to nejlepší, snažila se pro dcery. Aby byl v domě muž.
„Jančo, seženu peníze a utečeme,“ přemlouvala ji Diana, „Ať z toho nic dobrého nekouká! Už nám je sedmnáct, půjdeme na učiliště, budeme bydlet na koleji, chápeš? Tenhle mámin přítel mi už nemůže dát pokoj!“
Jak byla Jana tehdy naivní!
Diana jí něco říkala o otčímovi, ale Janě se zdálo, že si to Diana jen vymyslela. Maminka byla šťastná a otčím se usmíval, kupoval sladkosti a ovoce. Dokonce na Janu trochu mrknul, “No co, je lepší žít s tatínkem, že ano? Drž se mě, a všechno bude dobré, rozumíš, modroočka?”
„Nech ji být, rozumíš?“ hned se za Janu postavila Diana. A Janě to tehdy přišlo velmi zvláštní, že s ním Diana tak ostře hovoří.
Diana se tehdy vůbec změnila. U ní z domu se o ni zajímal chlapec.
Antona Diana zaujala už od páté třídy. Byli dobří přátelé, Jana dokonce sestru škádlila, že si ji Anton vezme, a bez Diany zůstane ztracená.
Ale poslední dobou se Diana s Antonem úplně rozkmotřila a Anton chodil zamračený jako mrak. Dokonce šel za Janou, ale ona nevěděla důvod, co by mu měla říct?
Zanedlouho Diana někde sehnala velkou sumu peněz, až se Jana bála, kde je tolik vzala?
„Kde jsem vzala, tam nejsou!“ oznámila sestře ostře, „Jsi se mnou, nebo ne? Pořád jsi jako malá, i když jsi jen o patnáct minut mladší! Jedeš se mnou?“
Diana měla tak vážnou tvář, že se Jana vyděsila a… souhlasila. Vlastně, chtěly jít na učiliště.
Ale dopadlo to úplně jinak. Diana si pronajala pokoj a odmítla jít do školy. A pak se ukázalo, že Diana… je těhotná!
„Tak bychom měli říct Antonovi, co, Diano?“ zkoušela Janina sestru povzbudit, ale ta se jen odsekla, jako by byla vyměněná, „Co s Antonem má společného? Dejte mi s ním pokoj, jasné?“
Poté Diana plakala a prosila Janu za odpuštění. Jana se sestru snažila utěšit, že jí pomůže s dítětem. Půjde pracovat, a pak se vše usadí. Ale z těch útěch byla Diana opět jen rozzlobená.
Holčička se narodila předčasně, nedonošená. Jana přivítala sestru s dcerkou z porodnice. Pracovala jako prodavačka v obchodě. Koupila věno pro malou neteř. A snažila se Dianě ve všem pomáhat.
Ale co má být, tomu se nelze vyhnout. Maminka se od někoho dozvěděla, jak její dcerky „studují“. A otčím ještě vyváděl skandál, že mu zmizely peníze, že je to jistě práce jejich holek! Slovo dalo slovo a otčím vyrazil přiznat, že to s ním Diana přišla do jiného stavu, no vida!
Maminka ho od sebe odstrčila, takový přiznání od něj nečekala. Vrazila ho do kouta, kde hlavou narazil na ostrý roh stolu. Maminka v hysterii jim zavolala, „Holky, udělala jsem něco, co mám dělat?“
Dostala trest, ale byla slabá a nevydržela, už se nevrátila.
Diana po tom všem úplně ztratila zájem o život. A jednou se Jana vrátila z práce a doma nikdo nebyl.
Na stole nechal vzkaz: „Nehledej mě a ani Marušku, odvezla jsem ji do jiného města do dětského domova. Ty máš svůj život a já svůj. Sbohem, sestro!“
Jana tehdy celou noc plakala. Jak je to možné? Neměla matku a teď ji opustila i starší sestra!
Naplakala se na sto let dopředu. A ráno se umyla a pevně rozhodla najít Marušku. Vypadá to, že jí už nezbyla žádná další duše.
Ale její hledání k ničemu nevedlo, ač se Jana snažila jak mohla.
O dva roky později zazvonil telefon, hlas Diany, ale hrubý, divný a zoufalý, „Jano, splň mi prosbu, vezmi Marušku z dětského domova. Ten dětský domov je v městě ***. A na mě zapomeň!“ – a telefon se odpojil. Tak takhle…
***********
Maruška ve spánku zakňučela a Jana jí upravila přikrývku, „Ššš, spi, spi… dceruško.“
Dceruško.
Ano, dceruško.
Brzy se její Pavel vrátí ze služební cesty. Už o všem dlouho mluvili. Zařídí adopci a Marušce zatím nic neřeknou. A potřebuje vlastně holčička všechno vědět?
A dál osud roztřídí vše na své místo.
Možná se Diana vrátí?
Vždyť život je tak nepředvídatelný.
Maminka Marušky se našla.
A zatím budeme prostě žít. Oni s Pavlem chtějí ještě děti, a aby bylo vše prostě v pořádku, a to je vše!
Vždyť obvyklé rodinné štěstí je přesně to, o čem Jana vždy snila.
A sny se plní, když si něco velmi moc přejeme…