Osiřela jsem v šesti letech. Máma už měla dvě holčičky a rodila třetí. Pamatuji si, jak máma křičela, jak se sešly sousedky a plakaly, jak její hlas utichal…
Proč nezavolaly lékaře, proč ji neodvezly do nemocnice? Doposud tomu nerozumím. Proč? Bylo to daleko na vesnici? Cesty byly zablokované? Stále nevím, ale musel být nějaký důvod. Máma zemřela při porodu, zanechala nás dvě a malou novorozenou Olgu.
Táta po mámině smrti zůstal v rozpacích. Rodinu jsme tu na Vysočině neměli, všichni byli na západě, neměl, kdo by tátovi pomohl se o nás postarat. Sousedky mu poradily, aby se rychle oženil. Uběhl sotva týden od pohřbu a táta už byl ženich.
Doporučili mu, aby se ucházel o učitelku, říkali, že je to dobrá žena. Táta šel, požádal o ruku a dostal souhlas. Asi se mu líbil. Byl mladý, pohledný, to vím. Vysoký, štíhlý, oči tmavé jak uhelné tváře. Mohli byste se na něj dívat dlouho.
Ať už to bylo jakkoli, večer přijel s nevěstou na návštěvu.
– Přivedl jsem vám novou mámu!
Byla jsem kvůli tomu zklamaná, cítila jsem to jako dítě, že to není správné. Dům ještě voněl mámou. Pořád jsme nosily šaty, které nám máma ušila a vyprala, a on nám už našel novou. Teď to chápu, ale tehdy jsem ho nenáviděla a jeho nevěstu také. Zřejmě něco proti nám pečlivě plánovala, ale nevím co, protože přišla do domu s otcem kolem ramen.
Byli trochu opilí a ona řekla:
– Budete mě volat máma, zůstanu.
Řekla jsem své mladší sestře:
– Není to naše máma. Naše maminka zemřela. Neříkej jí tak!
Sestra začala plakat a já jako starší vystoupila vpřed:
– Ne, nebudeme! Jsi pro nás cizí!
Učitelka vykročila ven a táta se pokusil jít za ní, ale náhle zastavil na prahu. Zůstal stát se sklopenou hlavou a pak se otočil, přišel k nám, objal nás a začal hlasitě plakat, a my se přidali. I malá Olga v kolébce potichu brečela. Plakali jsme pro naši mámu a táta pro svou milovanou ženu, ale v našich slzách bylo více smutku než v jeho. Sirotčí slzy jsou stejné na celém světě a touha po rodičovské náruči je na všech místech stejná. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě viděla tátu plakat.
Táta s námi zůstal ještě dva týdny, pracoval v lesním hospodářství, jejich skupina odjížděla do lesa. Co teď? Žádná jiná práce ve vesnici nebyla. Dohodl se se sousedkou, nechal jí peníze na naši stravu, Olgu svěřil další sousedce a odjel do lesa.
A tak jsme zůstaly samy. Sousedka přišla, uvařila, zatopila a odešla. Měla spoustu práce. A my zůstaly celý den samy doma: byla nám zima, hlad a měly jsme strach.
Vesnice přemýšlela, jak nám pomoci. Byla potřeba žena, která by nás přijala jako vlastní rodinu. Ne nějaká obyčejná, ale výjimečná, schopná přijmout cizí děti jako své vlastní. Ale kde takovou najít? V rozhovorech se doslechli, že v rodině naší vesničanky je mladá žena, kterou opustil muž, protože nemohla mít děti. Nebo měla dítě, ale zemřelo a další nedostala. Nikdo přesně nevěděl. Přeci jen zjistili adresu, napsali dopis a přes tu tetu Martu zavolali Zinu.
Táta byl ještě v lese, když Zina přišla k nám brzy ráno. Vstoupila do domu potichu, ani jsme ji neslyšely. Probudila jsem se a slyšela kroky. Někdo, jako máma, chodil po domě, cinkal nádobím na kuchyni a domem se linula vůně palačinek!
Se sestrou jsme tiše nakukovaly. Zina tiše uklízela: myla nádobí, umývala podlahy. Konečně pochopila ze zvuků, že jsme vzhůru.
– No, pojďte holčičky, najíme se!
Bylo zvláštní, že nás takhle nazvala. Světlovlasé a modrooké, jako naše máma.
Se sestrou jsme sebraly odvahu, vyšly z pokoje.
– Posaďte se ke stolu!
Nemusely nás dvakrát vyzývat. Najedly jsme se palačinek a začaly jsme té ženě důvěřovat.
– Říkejte mi teta Zina.
Poté nás teta Zina vykoupala, vše nám vyprala a odešla. Druhý den jsme čekaly a ona zase přišla! Dům pod jejím dohledem rozkvetl. Znovu vypadal čistě a uklizeně jako za mámy. Uplynuly tři týdny a táta byl stále v lese. Teta Zina se o nás starala, jak to jen šlo, ale snažila se nás k sobě příliš nevázat, i když se jí Verunka táhla blíž. Bylo jí teprve tři roky tehdy. Zůstala jsem opatrná. Teta Zina byla přísná, moc se nesmála. Naše máma byla veselá, zpívala písně, ráda tančila, tátu volala „Vaňku“.
– Až se vrátí otec z lesa, nepřijme mě. Jaký je ten váš táta?
Tak nešikovně jsem ho začala vychvalovat, že jsem málem vše pokazila! Říkám:
– Náš táta je dobrý! Klidný! Napije se a hned spí!
Teta Zina najednou zbystřila:
– Často pije?
– Často! – odpověděla mladší a já ji kopla pod stolem a říkám:
– Ne, jen o svátcích.
Teta Zina toho večera odešla klidná a táta se vrátil z lesa večer. Přišel do domu, rozhlédl se a udiven:
– Myslel jsem, že jste tady v bídě, a vy žijete jako princezny.
Jak jsme jen mohly, jsme mu vše povyprávěly. Táta se posadil, zamyslel se a pak řekl:
– No, půjdu se podívat na novou hospodyni. Jaká asi je?
– Krásná – řekla rychle Verunka – peče palačinky, vypráví pohádky.
Když si na to vzpomenu, vždy se usmívám. Zinu by nikdo podle žádné míry neoznačil za krásku. Hubená, malá, bledá, ne, krasavice to nebyla, ale co děti vědí? Nebo spíše jen ony vnímají, v čem je pravá krása člověka?
Táta se zasmál, oblékl se a šel k tetě Martě, která bydlela nedaleko.
Další den přivedl tátu Zinu sám. Ráno vstal brzy, zašel pro ni a Zina opět vstoupila do domu, jako by se něčeho bála.
Říkám Veronice:
– Pojďme ji nazývat mamkou, je dobrá!
A s Verou jsme naráz vykřikly:
– Mamka, mamka přišla!
Táta se Zinou šli společně pro Olgu. Pro Olgu se Zina stala skutečnou matkou. Oprašovala ji. Olga si mámu nepamatovala. Víra zapomněla, ale já si ji pamatuji celý život a otec také. Jednou jsem uslyšela, jak táta, když se díval na fotku naší matky, tiše řekl:
– Proč jsi odešla tak brzy? Odejít a vzít s sebou celou mou radost.
S tátou a macechou jsem žila jen chvíli. Od čtvrté třídy po internátech, u nás ve vesnici nebyla velká škola. Po sedmé třídě jsem nastoupila do učiliště. Vždy jsem se snažila opustit domov co nejdříve, proč? Zinaida mi nikdy neublížila slovem ani skutkem, chránila mě jako vlastní, a já se stále držela zpátky. Byla jsem nevděčná?
Zvolila jsem profesi porodní asistentky možná ne náhodou. Nemohu se vrátit v čase, abych zachránila svou mámu, ale mohu pomoct zachránit jiné…