Když Markéta odevzdala všechny testy, cítila, jak jí srdce svírá lítost. Uvnitř ní rostl malý človíček – možná holčička, světlovlasá a s uličnickým úsměvem. Strach a zoufalství však tyto myšlenky přehlušily. Nastoupila do přeplněného autobusu, aby jela na vyšetření. Na zastávce, když vystupovala, málem upadla v davu. Najednou jí něco sklouzlo z ramene. Vydechla zděšením – popruh její kabelky byl přeřezaný. Zloději ukradli všechno – peníze, doklady i výsledky testů.
Slzy jí stoupaly do očí, ale nic se nedalo dělat. Markéta se vrátila domů. Některé testy musela absolvovat znovu, jiné si nechala obnovit. Podruhé, když vystupovala z autobusu, zakopla a natáhla si nohu. Bolest jí projela celým tělem a v duši se vkradla pověrčivá myšlenka: „Když půjdu potřetí, už se možná nevrátím.“ A v tu chvíli se rozhodnula – dítě bude. Strach ustoupil a na srdci jí bylo lehčeji.
Těhotenství probíhalo klidně. Ultrazvuk potvrdil – holčička. Markéta už věděla, jak ji pojmenuje – Adélka. Ale při druhém vyšetření ji lékaři šokovali – u plodu podezřívali Downův syndrom.
„Musíme udělat amniocentézu, vyšetření plodové vody,“ řekla doktorka a vypisovala žádanku. „Ale varuji vás – je to riskantní, může způsobit potrat nebo infekci.“
S těžkým srdcem Markéta souhlasila.
V den vyšetření přijela do poradny s Jakubem. Zůstal na chodbě a nervózně obracel klíče v rukou. Markéta s třesoucíma se nohama vešla do ordinace. Lékařka připojila přístroj, aby poslouchala srdíčko miminka. Bilo tak rychle, že to vypadalo, jako by každou chvíli mohlo prasknout.
„Počkáme,“ rozhodla se doktorka. „Podáme hořčík, aby se uklidnilo.“
Markétu poslali na chodbu. Seděla sevřená v obavách, zatímco Jakub se ji snažil povzbudit. Po půl hodině ji zavolali zpátky. Srdíčko se uklidnilo, ale dítě se otočilo zády – v té poloze vyšetření nešlo provést.
„Počkáme ještě,“ povzdechla si lékařka. „Třeba se otočí.“
Na třetí pokus bylo všechno perfektní – dítě se otočilo, srdce bilo rovnoměrně. Markétě potřeli břicho jódem. V ordinaci bylo nesnesitelné horko, okno bylo dokořán, aby trochu vyvětralo. Sestra vzala tác s nástroji a v tu chvíli dovnitř vlétl holub. Pták, vyděšený, létal po místnosti, narážel do stěn a málem vrazil i do lidí. Sestra vykřikla, tác jí vypadl z rukou a nástroje s rachotem dopadly na zem.
Markétu znovu poslali ven. Jakub, slyšíc rámus, vyskočil:
„Co se tam děje?“
„Vletěl holub, všechno rozházel,“ odpověděla a cítila, jak jí uvnitř tuhne led.
„Markéto, to je znamení,“ zašeptal Jakub. „Pojďme domů.“
Odešli bez ohlédnutí.
V termínu Markéta porodila holčičku. Dali jí jméno Adélka – bělounká, čiperná, s jiskřivýma očima. Když bylo Adélce deset let, Markéta se při pohledu na její úsměv vždy vrátila k tomu dni v poradně. Holub, jako anděl, vtrhl do jejich života, aby zabránil omylu. Adélka byla zdravá a každý její smích Markétě připomínal, že osud sám za ně rozhodl.
Ale v srdci jí zůstával stín strachu. Co by se stalo, kdyby tehdy nevnímala ta znamení? Kdyby ten holub nepřiletěl? Objala Adélku pevněji a cítila, jak láska k dceři všechny pochybnosti přehluší. Život nebyl lehčí, peníze se pořád ztrácely, ale Adélka – jejich malý zázrak – stála za všechny ty výzvy.