Mám štěstí, že je mám
Když jsem byla malá, strašně jsem záviděla dětem, které chodily a držely se maminky a tatínka za ruce. Nepamatuji si, že by moji rodiče byli spolu, rozvedli se, když mi byly pouhé dva roky.
Pak si každý z nich založil novou rodinu a já jsem byla pohozená sem a tam a zdálo se, že jim pořád překážím. Nepamatuji si, že by mi říkali, že mě mají rádi, nebo mě hladili.
Máma spěchala, aby měla další dvě děti, a vůbec se o mě nezajímala.
Pomáhal jsem jí hlídat bratry, místo abych si hrál venku, a v pěti letech jsem věděl jen to, kdy jim mám dát napít nebo vyměnit mokrou plenu. Ať jsem dělala, co jsem dělala, vždycky byla nespokojená a neustále na mě křičela. Její manžel se na mě naopak díval se svraštělým obočím a často mě fackoval.
S velkou úlevou mě vrátili tatínkovi, když si o mě řekl.
Půl roku jsme si oba žili dobře, ale pak si domů přivedl ženu, která měla vlastní dceru.
Táta se nás s tou druhou dívkou snažil spřátelit, ale její matka se na mě dívala jako na vetřelce. Pořád srovnávala, co koupil on mně a co koupil její dceři. Proklínala mě za to, co jsem udělala a neudělala. Nemohla se dočkat Vánoc, až mě pošle k tátovým rodičům. Ani ostatní prarodiče o mě neměli zájem.
Jednou, když jsem přišla ze školy, nemohla jsem vstoupit do domu, protože jsem ztratila klíč.
Byl jsem teprve v první třídě.
Slyšel jsem, že někdo uvnitř zvoní, a zazvonil jsem, ale macecha kňourala, že když jsem tak roztržitý, zůstanu za trest venku. Už jsem ztratil dva naše klíče. Táta měl druhou směnu a měl se vrátit pozdě večer. Unavená a hladová jsem si sedla na schody a po chvilce spánku jsem usnula.
Takhle mě přistihl dědeček, který šel náhodou kolem a chtěl si s tátou o něčem promluvit. Když mě uviděl, byl velmi rozzlobený a málem vyrazil dveře. Probudil jsem se z nich a nechápal, co se děje. Pak dědeček popadl nějaké tašky, dal do nich moje oblečení a vzal mě s sebou.
Vzal mě k nim domů a řekl, že teď budu jejich přítelkyně. Druhý den se s mým otcem ostře pohádal a řekl mu, že nechce vidět ani jeho, ani jeho zlou ženu.
Od té chvíle začala má nejšťastnější léta.
Každý den mě dědeček vozil autem do školy, protože to bylo daleko od jejich domu.
Babička se mě nikdy nepřestala ptát, co chci jíst, dělala mi ty nejchutnější koláče a mekáče. Naučila mě milovat květiny a starat se o ně. Kupovali mi krásné oblečení a boty, ale nejlepší bylo, že si se mnou dědeček celé hodiny povídal.
Každý večer, než jsem usnula, mi vyprávěl pohádky. Zapálil ve mně lásku ke čtení. Ve třetí třídě mě zapsal na hodiny klavíru a v páté na angličtinu. Brali mě na plavání, tanec a na cokoli, na co jsem měla chuť.
Nevím kdy, ale začal jsem jim říkat „tati“ a „mami“ a své skutečné rodiče jsem téměř neviděl.
Po ukončení vysokoškolského studia jsem se vrátila k prarodičům. Uspořádali mi velkou svatbu, které se máma ani nezúčastnila – měli v té době finanční problémy. Táta se dostavil, ale sám, bez manželky, takže to možná bylo lepší.
Teď už můžu říct, že prarodiče, podle mě moji skuteční rodiče, mi dali všechno, ale především lásku a péči, kterou potřebuje každé dítě. A i když už hodně zestárli, stále se o mou rodinu starají. Dědeček mi daroval svůj dům výměnou za to, že se postarám o své děti. Já jsem zase po něm pojmenovala svého syna.
Doufám, že naše druhé dítě bude holčička, abych mohla udělat radost i své babičce.
