„Ty nejsi zboží, dcero“: Jak otec chtěl prodat dceřin osud, ale láska všechno napravila
„Dcero, vezmi si Arnošta Nováka – budeš žít jako v ráji. Má statek, auto, dům. Proč bys chtěla toho chudáka Jakuba?“ vyjel vztekle Viktor Sýkora na svou dceru. Stál v kuchyni, hřál si ruce nad sporákem, a uvnitř ho hryzla zlost – ne na dceru, ale na její tvrdohlavost.
Viktor celý život pracoval jako traktorista v zemědělském družstvu nedaleko od Českých Budějovic. Byl hospodář tělem i duší: vlastní dům, čtyři záhony, husy, kachny, prasata, technika, nový plot z vlnitého plechu. Jeho žena Marie – tichá, hodná, pracovitá. Starší syn David už dávno založil rodinu, ale mladší dcera Alena právě dokončila zdravotní školu. Krásná, s růžovými tvářemi a jasnýma očima, a otci se svíralo srdce – nedej bože, aby se dala špatnému člověku.
Viktor měl kamaráda – Karla Nováka. Přátelili se přes dvacet let, spolu pili, seli i jezdili na ryby. Karel vedl statek, prodával maso a vejce na trhu, a měl jediného syna Arnošta. Zámožný, sice s povahou, ale Viktorovi se zdálo, že lepší partie neexistuje.
„Pochop to, Aleno,“ začal znovu, „Arnošt je šance. Chceš žít, aniž bys počítala každičkou korunu? Tady máš cestu. A tvůj Jakub… Co má? Sirotek, žil u tety v Plzni. Ani země, ani střechy nad hlavou, ani halíře.“
Alena mlčky poslouchala, stiskla rty a pak pevně prohlásila:
„Za Arnošta se nevdám. Miluju Jakuba. A basta.“
Její slova zasáhla jako bič. Viktor zbledl vzteky, ale potlačil ho. Druhý den se sešel s Karlem, popili, zakousli, zasmáli se. A domluvili se: o víkendu přijde námluva. Viktor se vrátil domů a sotva překročil práh, zavolal na ženu:
„Zítra bouráme prase! Alenku jsem ‚propil‘ – bude teď Novákova nevěsta!“
Marie zbledla.
„Ty se zbláznil?! Co je tohle, trh? Ona je člověk, ne dobytek! Jsi snad otrokář?“
Alena všechno slyšela. Tu noc sbalila věci do malého batohu, napsala matce dopis – odpusť, mám tě ráda, nemůžu jinak – a oknem utekla za Jakubem. Za týden se vzali bez svatby, bez šatů, pronajali si pokoj v činžáku na okraji města.
Rok s dcerou Viktor nepromluvil. Marie za ní jezdila potají – vozila jídlo, objímala vnuka, kterého Alena porodila o osm měsíců později. Pak zemřela Jakubova teta a mladí zdědili starý dům. Začali stavět nový – cihlu po cihle, všechno svépomocí.
Jednoho dne Viktor přišel za nimi sám, postál u branky, podíval se na stavbu a zeptal se:
„Tak co, zetě, nepřiložíš ruku k dílu na základy?“
Od té doby se usmířili.
Za šest let měli Alena s Jakubem dvoupatrový dům, chlév, techniku a dva syny. Všichni v okolí záviděli. A Arnošt Novák se dvakrát rozvedl a pořád ještě bydlel u rodičů. Bez práce, bez cíle, s lahví v ruce.
„To je náš syn,“ říkala teď Marie sousedkám. „Jakub i David – oba naši.“
A Viktor se díval na vnuky a myslel si, jak je dobře, že Alenino srdce tenkrát nezlomilo.
