Osud na nemocničním lůžku – „Slečno, tady si ho vezměte a starejte se o něj! Já k němu ani přistoupi…

Dobré zprávy

OSUD NA NEMOCNIČNÍM LŮŽKU

Slečno, tady to máte, starejte se o něj! Já se ho bojím, natož ho krmit lžičkou, žena prudce hodila tašku s potravinami na postel, kde ležel její nemocný manžel.

Nemějte tolik strach! Váš manžel se uzdraví. Teď potřebuje hlavně důkladnou péči. Pomůžu Miroslavovi postavit se na nohy, musela jsem opět uklidňovat manželku pacienta s tuberkulózou. Jmenuji se Radka a pracuji tu jako zdravotní sestra.

Miroslava přivezli ve velmi vážném stavu, ale šance na uzdravení byly velké. Pacient opravdu chtěl žít, a to je padesát procent úspěchu. Mrzelo mě, že jeho žena Helena v lékaře moc nevěřila. Připadala mi, že Helena už svého manžela v duchu odepsala.

Předběhnu-li čas: syn Miroslava a Heleny onemocní časem také otevřenou tuberkulózou. Helena hned syna Pavla odepisuje. Nicméně, Pavel se uzdraví.

Miroslav přes těžkou diagnózu neustále žertuje, směje se, chce co nejrychleji odejít z plicního oddělení. V té vesnici, kde Miroslav s rodinou žil, nebyla žádná specializovaná nemocnice, takže Helena za ním jezdila zřídkakdy. Bylo mi ho líto. Působil zanedbaně, zapomenutý od všech, v ošuntělých šatech.

Miro, nebude vám vadit, když donesu nějaké věci? Vidím, že nemáte ani pantofle, chodíte v botách. Můžu vám něco přinést? pokouším se žertovat.

Od vás, Radko, bych vzal i jed místo léku. Ale prosím, nic mi nenoste. Jen mě nechte uzdravit, a pak… Miroslav mě jemně vzal za ruku.

Opatrně jsem svou ruku vysvobodila a opustila pokoj.

Srdce mi bušilo vzrušením. Skoro vyskakovalo z hrudi. Mohla bych se do něj zamilovat? Ne, nechci rozbít rodinu. To se nemá. Nikam by to nevedlo. Ale srdci člověk neporučí… Do toho po hlavě!

Začala jsem Miroslava navštěvovat čím dál častěji. Na nočních směnách jsme spolu dlouho vedli upřímné hovory. Bez povšimnutí jsme přešli na tykání.

Miroslav má pětiletého syna.

Můj Pavel je podobný své krásné mámě. Víš, Radko, moc jsem Helenu miloval. Nosil jsem jí modré z nebe. Helena je vášnivá, nápadná žena, v ložnici jako uragán. Ale myslí jenom na sebe. S tím nic nenaděláš. Její sobectví mě úplně ničí. A teď, staráš se o mě ty cizí holka, Miroslav si unaveně povzdechl.

Ale Heleně je daleko sem jezdit. Často to nejde, snažím se Helenu omluvit.

Ale Radko! Vždyť se říká, že kdo opravdu chce, cestu si vždy najde. Za milencem by klidně jela přes půl republiky. O tom už se ke mně doneslo, Miroslav se trochu rozčílil.

Dobrou noc, Miro. Neřeš to tak horkokrevně. Všechno se urovná, zhasínám v pokoji a tiše odcházím.

Jistě, Miroslav tím vším trpěl. Bezbranně leží v nemocnici, zatímco jeho žena se mezitím baví jinde. Není to smrtelné, ale jak se říká: pro mravence je i rosa povodní.

Za týden zaslechnu v jeho pokoji hluk. Vyběhnu tam.

Ať tě tu už nikdy nevidím! Táhni odsud! Miroslav křičel na vyděšenou Helenu.

Utíkala z pokoje jako blesk.

Co se tu stalo? ptám se překvapeně.

Miroslav se beze slova otočil ke zdi. Pod dekou jsem viděla, jak se celý třese. Musela jsem mu dát injekci na uklidnění.

Uběhl měsíc. Helena už nepřijela ani jednou.

Miro, nezavoláme jí? ptám se nesměle.

Děkuji, Radko, není třeba. S Helenou se rozvádíme, odpovídá Miroslav klidně.

Pro nemoc? To je nesmysl, vždyť se uzdravuješ, podivím se.

Pamatuješ, jak jsem Helenu vyhodil? Tehdy přijela jen proto, aby mi pověděla o svém milenci. Prý ať u nás klidně bydlí, když já to mám nejisté. Prý potřebuje chlapa na opravy. Střecha nám doma teče… Miroslav zmlknul.

To je strašné! dokážu říct jen já.

Brzy přijela Helena zase, tentokrát s nějakým mužem. Miroslav ho neviděl, ale já z okna všechno pozorovala. Muž seděl venku na lavičce, nervózně kouřil a čekal na Helenu. Vyšla asi po hodině, dala mu pusu na tvář, něco vesele řekla a šli pryč.

Miro, propouští tě, oznamuji mu.

Radko, chci se tě na něco zeptat… vlastně ne, Miroslav je nesvůj.

Miro, já souhlasím. To jsi měl na mysli, viď? Snad se nepletu? nějak jsem nabrala odvahu a jdu s pravdou ven.

Miroslav se mi svěřil:

Radko, já už nemám kde bydlet. Nebylo by ti to proti srsti, kdybych u tebe nějakou dobu zůstal? S Helenou je to definitivní. Vdává se.

Miro, mám dítě. Jestli ho přijmeš, budeme moci začít novou rodinu, nemohu už nic skrývat.

Dítě nevadí. Já ho mám už teď rád, Miroslav se mi hluboce zadíval do očí. Tálo mi u srdce jako sněhová vločka na rukavici.

Od té doby už proteklo Vltavou tolik vody.

S Mirem máme dvě společné děti. Vybudovali jsme si teplý rodinný domov. Pavel, jeho syn, k nám často i se svou rodinou jezdí na návštěvy. Moje dcera z prvního vztahu bydlí v zahraničí. Upřímně žádný vztah to vlastně ani nebyl. Prostě jsem v mládí uklouzla.

Věřila jsem jednomu klukovi, sliboval mi věčnou lásku, plánoval naši společnou budoucnost do detailu. Jenže melodie nikdy nezačala znít. Nevyšlo to. Nelituji.

A Helena? Ta se vdávala ještě několikrát, porodila syna s nějakým inženýrem na služební cestě. Ten syn prožil celý život s psychickým problémem. Helena se o něj moc nestarala, byla k němu chladná a lhostejná. Vyrůstal sám, aniž by matku obtěžoval. Když odešla z tohoto světa, skončil kluk v ústavní péči.

S Mirem jsme teď už starci. Ale máme se rádi hlouběji než kdy dřív. Kráčíme životem bok po boku, vážíme si každého dne, pohledu, nádechuA tak každý večer, když zavírám okno do zahrady, slyším z kuchyně Mirovo broukání a vůni jeho čaje s meduňkou. Usmívám se. Spolu jsme prošli časy, kdy jsme neměli nic než naději a ta nás dovedla až sem, do malého domu naplněného smíchem vnoučat, fotografiemi a jablky z naší jabloně. A bolest? Už jen šeptá z koutů, tiše, protože ví, že láska má v našem domě hlavní slovo.

Někdy mi Miroslav stiskne ruku pevně, beze slov tak, jak to umí jen on, a já vím, že žít má smysl, dokud máme jeden druhého. A když při snídani nadsadí další z jeho otravných vtipů a já ho okřiknu, děti propuknou v smích. V tu chvíli vím, že štěstí se někdy nerodí z velkých plánů, ale z odvahy otevřít dveře, když druhý potřebuje nový domov.

Pamatuji si, jak kdysi, v nemocničním pokoji, Miroslav toužil hlavně žít. Dnes žijeme oba a víc, než jsme kdy doufali.

Za oknem je už šero, zapalujeme lampičku a naše ruce se setkají nad rozepsanou křížovkou. Usmějeme se na sebe a přes všechny promarněné roky víme, že to nejlepší nás potkalo až naposledy.

Najednou si přeji, aby tenhle obyčejně krásný večer nikdy neskončil.

Rate article
Add a comment