Nikdy jsem nečekala, že by se ze zapomenuté lásky mohla vyklubat tak vzrušující věc
Jako studenti jsme se těšili na květen. Za prvé se už nebylo moc co učit, za druhé nás vždycky čekal nějaký zajímavý výlet a za třetí jsme zhruba dva týdny před 24. květnem trávili většinu vyučování na nádvoří.
Tehdy jsme nacvičovali na demonstraci před dnes již neexistujícím mauzoleem v centru , a naše vzrušení bylo obrovské. Bylo to hlučné, barevné, slavnostní a slavnostní. Dnes, s odstupem času, mám na to jiný názor, ale tehdy to byl pro nás děti opravdu vzrušující zážitek.
A tak přišel květen a začaly zkoušky na manifestaci. Byla jsem vmáčknutá mezi dvě děvčata ze starší třídy. Všichni kluci do nich byli zamilovaní. Tajně jsem na ně žárlil. Právě ony byly důvodem, proč procházel v mé blízkosti. Adam byl s oběma nerozlučně v každé přestávce – všichni tři byli odmalička jen kamarádi.
Do Adama jsem se nezamilovala na první pohled. Ve škole po něm tajně vzdychaly všechny holky, ale mně se v té době líbil jiný kluk, který mi samozřejmě nevěnoval pozornost, a to pro mě byla výzva. Na zkoušce se však něco stalo.
Když Adam vyběhl ven, sluneční paprsky si pohrávaly s jeho světlými vlasy a jako by ho rozzářily. Zatajil se mi dech. Od té chvíle jsem se i já stala jednou z jeho mnoha obdivovatelek. A on se na mě ani nepodíval, jen prohodil vtípek ke svým dvěma kamarádkám a šel dál, zanechávaje mě se zlomeným srdcem.
Rozloučili jsme se s absolventy. Mezi nimi byly ty dvě dívky a Adam. Pořád jsem do něj byla zamilovaná, ale náš vztah se moc nezměnil – už jsme se jen zdravili na chodbách, kdykoli jsme se náhodou míjeli. Pořád ještě neměl přítelkyni. Byla jsem smutná. Po tom dni jsem ho už nechtěla vidět.
Další rok byl dost stresující, protože jsme měli zkoušky, přijímačky – vůbec jsme k sobě neměli silné city. Ale přišel čas našeho maturitního plesu. Neměla jsem svědka.
Počítala jsem s tím, že půjdu se svými nejlepšími kamarádkami, ale ty si našly své svědky. Zpanikařila jsem. A pak mi teta řekla, že mi to “zařídí” – měli nové sousedy a jejich kluk vypadal svatě.
Ten chlapec se jmenoval Goran a byl opravdu velmi skromný a dobře vychovaný. Byl o tři roky starší než já a studoval ekonomii. Na plese se ode mě neoddělil – zřejmě ho pověřili, aby mě chránil. A podařilo se mu to.
Někteří moji spolužáci se poprvé opili, jiní se rozhodli vykoupat i s oblečením v jedné z městských kašen a Goran mě čistou a neposkvrněnou vrátil rodičům. Nechtěně jsem se do něj zamilovala.
A jak se ukázalo, zamiloval se do mě i on. Ne kvůli němu jsem se rozhodla studovat ekonomii. Ale stalo se, že jsme skončili na stejné univerzitě. A láska byla zažehnuta. Pokračování bylo logické: svatba a o rok později dítě. Byli jsme šťastní, dokonalá rodina.
S Goranem jsme prošli různými etapami našeho společného života. Ale láska a úcta nikdy nezmizely. Porodila jsem naši malou dceru, a to byl jeden z důvodů, proč jsem se brzy stala babičkou. Když se Pán rozhodl vzít Gorana domů, pomáhala jsem mladé rodině, čím jsem mohla.
Dostal infarkt a už ho nedokázali zachránit. Místo abych se uzavřela do sebe a trpěla, rozhodla jsem se, že to tak má být. A ty roky, které jsme spolu prožili, byly nádherné. Ale byla jsem sama. Abych se doma necítila utlačovaná tichem, rozhodla jsem se, že potřebuji celkovou změnu. Už jsem nepotřebovala velký byt. Prodala jsem ho, koupila garsonku a peníze, které mi zbyly, jsem dala dceři. Také jsem změnil zaměstnání. Byl jsem výborný odborník a okamžitě mě přijali.
Do nového kolektivu jsem dobře zapadl. A nové místo mi nabídlo více příležitostí k růstu. Teď byl čas udělat kariéru – nehledě na to, že se mi blížila padesátka.
Bylo to zajímavé a poutavé. V práci jsem se musel setkávat s různými lidmi. A pak mě jednoho dne osud postavil před… Adama .
Byl stále pohledný, i když s lehce postříbřenými zlatými vlasy. Překvapeně jsem na něj zírala. A on se usmál:
– Ahoj, Mime. Poznal jsi mě? Do dvanácté třídy jsme chodili do stejné školy.
– Adame , samozřejmě jsem tě znal. Nečekal jsem, že si mě budeš pamatovat, mohl jsem jen říct.
– Dobrá práce! Pamatuješ si na sebe? Že jsem do tebe tenkrát byla tajně zamilovaná, ale neodvažovala jsem se to přiznat, protože jsi byl vždycky vážný a zamyšlený, hned bys mě odřízl.
Podruhé jsem se přistihla, jak překvapeně zírám. Adam byl do mě zamilovaný?
Slovo od slova
Upřímně jsem Adamovým slovům nevěřila. Ráda jsem ale přijala pozvání na kávu, abychom zavzpomínali na staré časy. Ukázalo se, že je dávno rozvedený, taky bez dětí. A tak zůstal sám, věnoval se své práci a prostě zapomněl žít. Viděli jsme se ještě jednou – tentokrát mě pozval na večeři. Krátce před podáváním dezertu vytáhl Adam z tašky plátěný sešit a podal mi ho.
– Mime, viděl jsem, že jsi mi nevěřil, když jsem ti řekl, že tě miluju. Ale tohle ti řekne víc.
Lehce roztřesenýma rukama jsem zápisník otevřela. A byl plný… básní. Učené, trochu neohrabané, ale velmi skutečné. A všechny psané vedle mě. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Rozbrečela jsem se. A Adam mě vzal za ruce a tiše řekl:
– Vím, že je pozdě. Ale jsme oba sami. Můžeme se pokusit být spolu. Je to osud, víš? Není to náhoda, že se znovu setkáváme.
Tentokrát jsem mu uvěřila. A nemýlila jsem se. Za pár měsíců mi bude 55 let. A jsem nadmíru šťastná, že budu slavit narozeniny s mužem, kterého miluji už… roky.